Dokážete se snadno vžít do pocitů druhých lidí – svého partnera, dětí, rodičů, kamarádů, šéfa, či kolegů? Pokud ano, znamená to, že zapojujete empatii, tedy přesněji řečeno jednu její část, kterou je vciťování.
Empatie znamená schopnost představit si situaci, kterou prožil jiný člověk a procítit pocity, které pravděpodobně mohl prožívat. Při zapojení empatie nasloucháme tedy nejen obsahu, nebo příběhu a způsobu sdělení, ale také pocitům a emocím, jež prostřednictvím sdělení druhého cítíme sami.
Empatie představuje vrozenou schopnost, kterou máme do jisté míry všichni. To, jak je rozvinutá schopnost empaticky (nebo též aktivně) naslouchat a vcítit se, záleží na tom, jak s touto schopností v průběhu života pracujeme, jak ji používáme. Když v interakci s druhými užíváme zapojení empatie, jde o vědomý úmysl pochopit, jak druhá osoba vnímá samu sebe i druhé, jak na ni působí o okolní svět a situace v něm.
Empatie a komunikační dovednosti
Jak ale druhý vlastně pozná, že mu empaticky naslouchám? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá – prostě to cítíte a víte. My lidé máme více či méně vyvinuté a způsobem života vypěstované schopnosti, kterými dokážeme vnímat projevy zájmu druhého člověka o nás samotné. Vnímáme, slova, která proudí v řeči – jejich informační sdělení a význam, ale také to, jak člověk mluví např. klidně a pomalu, nebo rychle, nahlas, nebo tiše, jaký tón volí, vnímáme výraz tváře a gesta, oční kontakt, postoj těla apod. Díky vnitřnímu čtení verbálního i neverbálního projevu získáváme celkový dojem a víme, jak nás druhý přijímá a slyší a jestli se jedná o empatické propojení a naslouchání, nebo např. formální a neosobní komunikaci bez empatie.
Někdy se však děje i to, že druhý s námi soucítí, ale v komunikaci s námi to neprojeví a jeho empatii nepřečteme. V každodenním životě je např. dost běžné, že jsou lidé zaražení, když slyší zničující události – typickým příkladem je např. zpráva o smrti blízkého člověka, nebo zpráva o závažném onemocnění. Stává se, že v takové situaci nedovedeme projevit empatické soucítění. Často to není proto, že by se nás tyto zprávy nedotkly, ale právě naopak. Vnímáme utrpení, bolest a smutek druhého, avšak nevíme co říct. Nedokážeme reagovat, odvracíme se úplně, nebo mlčíme, či říkáme slova typu “to mi ani neříkej” či jiná spojení jež zní nevhodně a ne-empaticky. Důvodem takových reakcí může být vnitřní nejistota, či úzkost z toho, co bylo řečeno, nebo dokonce z toho, co by mohlo být řečeno. Je proto důležité vědět, že kromě zmíněného vciťování, má empatie ještě druhou část. Je to část komunikační. Tato část empatie vyžaduje určité dovednosti verbální i neverbální. Často stačí s druhým jen být, držet ho za ruku, obejmout. Slovy pak lze vyjádřit a přiznat pocity smutku a tíže – “vím, že je to těžké, jsem tady, kdybys o tom chtěl mluvit, kdybys něco potřeboval.
Prostorem, kde se učíme a projevujeme empatii, vnímavost k sobě i k druhým a způsob jak to vhodně vyjádřit je skupinová psychoterapie. Zde emapatii zažijete tzv. na vlastní kůži a učíte se nástrojům, jež můžete přenášet do života.
Jak pracuji s empatií jako psychoterapeut
Empatii však v té či oné míře a hloubce využívají všichni, kdo pracují s lidmi. Jako nástroj pro léčení psychiky ji využívají psychoterapeuti, kteří pečují o duševní zdraví a dosažení spokojenosti a vyšší míry životního štěstí svých klientů.
V běžné komunikaci to vypadá tak, že jeden člověk přichází s nějakým sdělením – říká svůj názor, druhý většinou reaguje a říká zase svůj názor, či zpětnou vazbu. V terapeutické empatické komunikaci, jež používá především v individuální psychoterapii je to jiné. Při svojí práci používám pravidlo terapeutické empatické komunikace – zůstávám v referenčním rámci klienta a povzbuzuji jeho naslouchání sám sobě. Jsem v jeho světě s ním, pokud to dovolí, zkouším rozumět tomu, jak on svůj svět vnímá, co v něm zažívá. Jako psychoterapeut jsem laskavým ale zároveň pevným průvodcem ve vnitřním světě klienta. Doprovázím jej, v porozumění a přijetí sama sebe, v uvědomění toho, co neslouží, v hledání cesty k možné změně. Přijímám klienta a celý jeho vnitřní svět, nehodnotím, nekritizuji, ale pojmenovávám a mohu i předložit obrazy a pocity, které s klientem zažívám, což bývá cenná zpětná vazba.
Jako psychoterapeut, jež pracuje empatickou komunikací jsem průvodce, který pomáhá na cestě vlastnímu já, k vlastním motivům, postojům, hodnotám, zvykům a příčinám chování, jež do značné míry utvářejí a formují žití ve rovině partnerských a dalších vztahů v rovině pracovní či zájmové atd. Pomáhám tím, že při sezení společně s klientem zmíněné aspekty najdeme, pojmenujeme a dáme do souvislostí. Taková práce zpravidla přináší větší míru vnitřního klidu klienta a také větší zodpovědnost a způsobilost nakládat sám se sebou.
Jedním z psychoterapeutických technik je vyjadřovat slovy to, co od klienta slyším. Důležité je nejen naslouchání obsahu, ale též vnímání a zrcadlení pocitů. Svou roli hrají také nevyřčené pocity. Při psychoterapii se věnujeme i této oblasti. Naslouchám celé komunikaci, předávané celou osobou. Jde o to, slyšet tón, váhání, upovídanost, držení těla, výraz obličeje, to vše sděluje významy, jež se skrývají pod povrchovým významem samostatných slov. Tyto významy při terapeutickém rozhovoru objevujeme.
Empatie pomáhá mezilidským vztahům
Své empatické schopnosti a dovednosti však můžou rozvíjet i ti, kdo nejsou odborníky na duševní zdraví. Motivací pro práci s empatií může být to, že pokud empatické schopnosti používáme, tak lépe navazujeme hlubší a kvalitní vztahy s ostatními. Jde o to, začít to zkoušet, avšak velmi pozvolna s láskou a krůček po krůčku.
Jak postupovat krůček po krůčku:
- Trénovat a zkoušet v sobě schopnost vcítit se do situace druhého
- Všímat si neverbálních projevů a toho, co v nás vyvolávají
- Vnitřně uvědomovat vlastní zkušenost, ale nehodnotit skrze sebe
- Prostě jen být s druhým v jeho světě, přijímat ho
- Vědět, že pokud něco říkat nechce, má na to právo, nenutit ho
- Používat stejná slova, která volí on, ptát se, jestli rozumím dobře významům těchto slov a jaké pocity v něm významy vyvolávají
- Dávat druhému čas na vyjádření, klidně mlčet, když vidím, že přemýšlí
Těm, kdo se odhodlají osvojovat si alespoň některé zmíněné kroky a pravidla empatické komunikace, se skutečně otevírá svět většího porozumění a lidskosti. Chce to ovšem věnovat svůj čas a energii a také mít na zřeteli určité hranice opatrování vlastního já, abyste se ve světě druhého sami nerozplynuli.
Vám odhodlaným držím palce a přeju hodně štěstí.
Mirka Pražák Bartošová