Co se děje v těle, když se mozek nedá vypnout

když naše mysl chodí v bludných kruzích, jsme v zajetí overthinkingu a „mozek se nedá vypnout“, ruku v ruce se objevují i příznaky a reakce těla. Naše nervová soustava je dlouhodobě v pohotovosti. Aktivují se sympatická nervová vlákna. To se projevuje např. napětím a ztuhlostí svalů a následnou bolestí zad. Navíc dýchání je často mělké a srdeční tep se může zrychlovat. Zvyšuje se výdej mentální energie. O to méně kapacity má tělo na trávení a imunitu. Navíc dlouhodobý overthinking zvyšuje hladinu stresových hormonů, jako je kortizol a adrenalin. A naopak snižuje hladinu „uklidňujících“ neurotransmiterů jako je např. serotonin.

Také odpočinek a spánek funguje ve stavu přehlcené mysli nedostatečně. V ideálním případě ve spánku, tedy klidovém režimu, nervová soustava přepíná do parasympatických vláken. Stav přehlcené mysli a zmíněná zvýšená hladina stresových hormonů však přepnutí do parasympatiku brání. Overthinking s sebou velmi často nese poruchy spánku. Špatně usínáme, spánek je mělčí a nebo usneme snadno, ale budíme se a tzv. nejde dospat.

Při overthinkingu náš mozek vykazuje zvýšenou aktivitu v čelních lalocích. Tedy v oblasti hned za čelem (tzv. prefrontální kůra). Tato část mozku je zodpovědná za logiku, analýzu, plánování, stanovování cílů, rozhodování, schopnost řešit problémy, pomáhá též regulovat emoce. Když jsou čelní mozkové laloky aktivované nadměrně, vznikají ony bludné myšlenkové kruhy. Je to neustálé přemítání bez konstruktivního závěru. To často vede k tzv. rozhodovací paralýze, kdy sice stále přemýšlíme, ale nedojdeme k závěru – rozhodnutí. Přetížená prefrontální mozková kůra zároveň méně zvládá regulovat limbický systém – naše centrum emocí. To má za následek podrážděnost, úzkost, může se vyvinout i úzkostně depresivní stav.

Symptom kultury produktivity, rychlosti a dostupnosti

když se u nás lidí objevuje nějaký jev – fenomén, v našem případě overthinking, zpravidla se nejedná o náhodu. Ukazují se souvislosti s prostředím, společností a její kulturou. To vytváří kontext na jehož podkladě fenomén – overthinking vzniká a klíčí. Jde o existenciální fenomén, který vypovídá o našem bytí ve světě. Naše bytí ve světě je samozřejmě velmi široký pojem. V tomto článku se budu soustředit na takové kontexty naší kultury, které mají souvislost s tím, proč se overthinking u nás lidí objevuje právě teď a proč je to tak častý jev. Souvislosti vnímám v kontextu těchto bodů:

• Přetížení informacemi
• Kultura výkonu a produktivity
• Srovnávání s druhými a život na sociálních sítích
• Zrychlený čas, žití vpřed, přítomnost se ztrácí
• Odpojení od těla, ztráta autenticity.

Přetížení informacemi

Žijeme v době, která je přetížená informacemi. Média a sociální sítě nás zásobují senzacemi, katastrofami a reklamou. Naše psychika přirozeně informace zpracovává, třídí, vztahuje se k ním emočně, posuzuje je z hlediska vlastní zkušenosti, tvoří svůj názor, či postoj… Rozpoznávání, která informace je povrchní, neúplná, klamavá, manipulativní, která mě obohatí a která naopak znejistí, či vystraší, může zaměstnávat poměrně velkou kapacitu našeho vnitřního světa. A tento proces se bohužel v naší kultuře a prostředí stává každodenností mnohého z nás. Jsme tak velmi často zatíženi nadměrným kognitivním zpracováním informací, což přispívá k mentální únavě, již zmíněným poruchám spánku a úzkosti, jako signálu emočního přetížení.

Kultura výkonu a produktivity

Další živnou půdou pro overthinking je kultura výkonu a produktivity. Žít „produktivně“ v naší společnosti znamená mít stále před sebou úkoly a cíle, které je třeba zvládnout či překonat. Mysl se tedy ocitá v režimu plánovače a téměř nikdy neustávající kontroly. Kultura výkonu zdůrazňuje měřitelné výsledky – jak rychle, jak efektivně, za kolik. To nás lidi vede k tomu, že začneme přemýšlet nejen o tom, co děláme, ale i jak to působí navenek. To vede k tzv. ruminaci – zpětnému uvažování a analýze toho, jak jsem se v určité situaci zachoval. Stáváme se tak vnitřními soudci a kritiky. Objevuje se také strach, že nebudu dost rychlý, efektivní, schopný, že nestačím nárokům. Takový vnější tlak v podobě: „musíš se snažit, musíš se rozhodovat správně a neztrácet čas“ můžeme postupně zvnitřnit jako vlastní postoj, který může negativně ovlivnit jak nahlížení na druhé, tak naše vlastní self – naše já, ve smyslu pochyb o vlastní hodnotě.

Srovnávání s druhými a život na sociálních sítích

Kultura produktivity a neustálé dostupnosti má mocného spojence a tím jsou sociální sítě. Co kdysi probíhalo v malém okruhu, např. sousedů, kolegů či party kamarádů, dnes koluje v širokém často anonymizovaném prostoru sociálních sítí. Široký prostor sociálních sítí a chattů generuje v naší psyché proud myšlenek a obrazů. Proud myšlenek a obrazů nás nese ke srovnávání „já“ a „druzí“. Nebezpečí spočívá hlavně v tom, že srovnávání s druhými se díky sociálním sítím proměnilo v každodenní návyk. Stačí pár minut na sociálních sítích a mysl se rozeběhne do směrů uvažování: „Kdo žije šťastněji, kdo stihl víc, kdo žije lépe. A hned na to: měl bych víc cvičit, víc cestovat, být produktivnější…“ Z přehlcení obrazů příběhů druhých pak snadno vzniká smyčka myšlenek, která se jen těžko brzdí.

Nebezpečné je i to, že naše osobnost je intenzivním srovnáváním upozaděná a doslova spolknutá ve virtuálním prostoru. Ztrácí se tak naše podstata a čisté jádro toho, kdo jsme.

Zrychlený čas, žití vpřed, přítomnost se ztrácí

Mnozí z nás znají stav, kdy mysl běží dopředně, směrem do budoucnosti a v otázkách typu: „Co všechno musím stihnout? Co ještě není hotové? Jak to asi dopadne…V prostředí kultury produktivity a srovnávání s druhými se vytrácí naše přítomnost. Jakoby čas ztrácel svou hloubku a měnil se. Smrskává se do úkolů, termínů, notifikací. Vše jakoby se odehrávalo vpřed. Prožívání tady a teď je obsazeno. Obsazeno přemítáním, které úkoly jsou přede mnou a také, jak naplním očekávání druhých. Zkrátka příliš často žijeme tím, co bude. Snažíme se to dostat pod kontrolu. Připravit se na budoucnost.

Overthinking tak není jen otázkou osobního psychického vzorce, ale jde též o důsledek prostředí, které nás tlačí k životu v budoucím čase. Snažíme se vše stihnout, optimalizovat, abychom našli pocit, že to zvládáme a držíme v rukou. Jenže místo dobrého pocitu a klidu přichází zahlcení – neustálý proud myšlenek, který nás vzdaluje od toho jediného, co skutečně máme – přítomného okamžiku.

Odpojení od těla, ztráta autenticity

Když se mysl točí v kruhu, často přestáváme vnímat svoje tělo a sami sebe. Mizíme ze své vlastní pozornosti a vnímavosti. Pozornost je koncentrovaná v hlavě do analýz, úvah, scénářů. Signály těla, které by nám mohly dát orientaci – dech, únava, napětí, emoce – třeba i jemné radosti, se stávají nedostupné. Opravdu. Jako bychom k nim neměli přístup. Právě tohle jsou projevy neautentického bytí. Ztrácíme spojení se sebou. V kultuře výkonu se totiž tělo i mysl bere jen jako nástroj. Nástroj, který má fungovat. Jenže naše tělo i duši máme chápat také jako živé zdroje moudrosti a zakotvení.

Když se přestaneme vnímat, těžko můžeme žít jako autentické bytosti. Naše autenticita totiž nezačíná v hlavě a v přemýšlení. Je v celku prožívání. Nejde o myšlenkový výkon. Jde o vnímání a porozumění svému vnitřnímu světu a tomu co se ve mě děje právě teď. Možná to chce kus odvahy ztišit se a dovolit si cítit, co skutečně probíhá v našem vnitřním vesmíru. Možná se totiž setkáme s nejistotou, nedokonalostí možná i se samotou. To není jednoduché. Zároveň to je opravdové. Když se to daří, stáváme se silnějšími, moudřejšími a nenapadá mě nic jiného, než ono klišé, „jsme sami sebou“. Jen autentický život je plným bytím. Bytím, které umí zvládat překážky a směřuje ke štěstí a k dobrým věcem.

Téma přehlcené mysli se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie pana Ondřeje. Činím tak s jeho souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mého klienta. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.

Střípek z psychoterapie Marka

Je čtvrtek, 13:55. Zbývá 5 minut do začátku sezení s Markem. Vím, že zvonek zazvoní přesně v celou. Marka v terapii doprovázím už 5 let, na jeho přesnost se dá spolehnout. Těch 5 minut, co zbývá, se na Marka a naše minulé setkání vnitřně ladím. Psychoterapie s ním je hluboká vysoce lidská. Mám ho ráda jako člověka.

Je 14,00, zvonek zvoní a já jdu otevřít. Zdravíme se podáním ruky, usedáme do křesel a nalívám nám čaj. I když on se dost často čaje ani nedotkne. Skoro vždy je tak plný toho, co se odehrává v jeho mysli, že zapomene na tak běžnou potřebu těla, jako je žízeň. Což se děje nejen v terapii, ale i v jeho životě.

Na tvorbě článku právě pracuji. Téma brzy rozvinu hlouběji 🙂

Článek se dotýká tématu trauma a jeho vlivu, zejména na partnerský vztah. Otvíráme příběh Karin. Karin zažila dávné trauma v rodině, které negativně ovlivňuje její současný život. Rozkrýváme ztrátu pocitu bezpečí, narušenou vztahovou vazbu, která se vyznačuje toxickou závislostí na partnerovi. Zkoumáme vztah k sobě samé. Ten má charakter „hodné holky“, která málo projevuje sama sebe, potýká se se stavy úzkosti, je velmi citlivá, až hypersenzitivní. Pracujeme s hlubší částí psychiky. Využíváme techniku aktivní imaginace, mindfulness a kotvení v přítomném okamžiku. Za podpory psychoterapie se Karin osvobozuje od negativních vzorců např. porovnávání se s ostatními, či závislostní vztahové tendence. Učí se žít podle vlastních vnitřních zákonů a zásad.

Epizodu si můžete i poslechnout:

Trauma můžeme definovat jako duševní zranění. Dochází k němu v důsledku těžké – traumatické události v životě člověka. Traumatická událost je zážitek, který poruší stabilitu naší psychiky. Mnoho lidí si pod pojmem trauma představí situaci, kdy zažijeme extrémní hrůzu, například týrání, šikanu, těžkou dopravní nehodu, znásilnění…

Jistě, to jsou těžké zážitky, které nás hluboce zasáhnou a způsobí trauma takzvaně s velkým T. Jenže, trhliny a zranění – traumata v psychice, způsobují i mnohem, řekněme, „běžnější“ situace. Jako například když spolužák, kterého dívka tajně miluje, zkritizuje necitlivě její vzhled před ostatními na sociální síti. Nebo, když se malý chlapec, ( dítě rozvedených rodičů ), těší na výlet se svým tátou v den svých narozenin. Chlapec čeká dlouhé hodiny, ale nedočká se. Příliš zaměstnaný táta na svého syna zapomene…

Jsou to okamžiky, kdy se cítíme bezmocní, zranění, sami, zklamaní, podvedení, ponížení. Přestože vnímáme, že se nejedná o takovou hrůzu, jako u traumat s velkým T, je to něco, co skutečně způsobuje rány v lidské duši. Zvláště, když se malá traumata dějí opakovaně, mohou na nás mít značný vliv, dokonce stejně zásadní, jako trauma velké.

Psychické zranění – trauma se sice uděje přímo v konkrétní situaci, nicméně jeho dopad působí mnohem dalekosáhleji. Traumatický zážitek v minulosti, který není dobře zpracován a zhojen, nás může negativně ovlivňovat i celý život. Trauma si představme jako takovou žábu na prameni. Žába sedí na prameni života člověka, omezuje ho, brání jeho přirozenému a svobodnému plynutí, omezuje rozvoj našich schopností a talentů a často také nezdravě formuje naše vztahy s lidmi. Vliv traumatu se značně projevuje ve vztazích intimních a nejčastěji vztazích partnerských.

Téma psychického traumatu se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie Karin. Činím tak s jejím souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mé klientky. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.

Střípek z psychoterapie Karin

Je pozdní odpoledne, poslední klientka – Karin, právě odešla. Zůstávám v myšlenkách i ve svém vnitřním rozpoložení, stále ještě s ní. Vnímám, že jsme se při terapii dostaly někam hluboko. Myslím na ni a doufám, že zvládne zpracovat „dojezd terapie“. Psychoterapie totiž pracuje i mezi sezeními. Někdy se klient dostane do radostných až euforických stavů, jindy přijdou propady psychiky. To vše patří k terapeutickému procesu. Když přichází propad, je to jako když se čistí rána. Bolí to, ale zároveň to pomůže hojení a úzdravě. S Karin soucítím a mám o ni trochu strach. Když odchází, obejmu ji a říkám, že kdyby bylo těžké být sama s tím, co se na sezení otevřelo, ať mi dá vědět.

To, co se na sezení otevřelo, můžeme nazvat jako trauma. Trauma z dávného dětství. Ano, je to minulost. Když však minulost vrhá stín na náš současný život, je to minulost živá, neukončená a stále bolavá.

U Karin se trauma z dětství propisuje do jejích vztahů s muži. Ovlivňuje její vnímání a prožívání intimity i celkový postoj k mužům a mužství. Na partnera se fixuje tak, jakoby to byl celý její život. Vztah je pro Karin moře, ve kterém popře a ztratí sama sebe. Je ochotná se přizpůsobovat stylu partnerova života: koníčkům, lidem, jež ho obklopují, také jeho sexuálním představám a praktikám. A to i když jí samotné nevyhovují. Většinu věcí dělá na úkor svých vlastních potřeb. Na úkor toho, co chce ona. Její pojetí je: být hodná – tedy neobtěžovat druhého sama sebou, být tu pro něj, vše chápat, ustupovat. Teprve když taková bude, zaslouží si partnerovu lásku.

Než se dostaneme blíže k tomu, jak si Karin takový postoj k mužům vytvořila, pojďme trochu blíže k ní samotné. Je to dívka, nebo spíše mladá žena, která působí jako dívka. Její věk se během naší tříleté terapeutické cesty přehoupnul přes třicítku. Při našich sezeních umí být bezprostřední, milá, bystrá a vnímavá. Působí, jakoby stále byla v pohybu, často si rozpouští své husté tmavé vlasy, aby je za pár okamžiků zase sepnula do culíku. Když mluví, používá ruce. Přestože sedí v křesle, často mění postavení těla, rukou i nohou. Jako by tančila nějaký dlouhý a ladný tanec. Karin má krásný široký úsměv a zkoumavý pronikavý pohled ve světlých zelenkavých očích. Když vstoupí do místnosti, prozáří svou energií celou atmosféru. Všímám si toho a často jí říkám, že vnímám tuhle část její osobnosti. Její slunce a schopnost vnášet pozitivní naladění, které působí na druhé. Při našich sezeních je tu také. Těšíme se z toho spolu. Jenže dnes je tohle slunce, tahle část Karininy osobnosti, zakrytá stínem. Není to poprvé. Dnes je to ale mnohem intenzivnější než jindy.

V příběhu a psychoterapii Karin se setkáme s některými  vlivy traumatu na psychiku i život jako takový, je to:

• Ztráta pocitu bezpečí
• Narušená vztahová vazba
• Narušení integrity osobnosti

Ztráta pocitu bezpečí

Na začátku sezení si podáme ruce, vyměníme si úsměvy, rozlévám čaj, usedáme do křesel. Ptám se Karin:

„S čím dnes přicházíte?“

„Nevím přesně, jak pojmenovat, co prožívám uvnitř, ale“…zastaví se uprostřed věty, zavře oči, jakoby se svým vnitřním zrakem dívala do sebe…„je to jakoby svět nebyl bezpečné místo. Jako bych uvnitř v sobě očekávala, že mě lidi zradí. Oklamou, využijí, opustí. Jsem smutná. Cítím se jako oběť. Oběť tohoto divného světa. Místa, plného lží, arogance a násilí.

„Aha, to mě mrzí Karin…znáte tenhle pocit?„

„Tenhle pocit znám. Je ve mě uložený. Někdy jakoby spal, ale někdy se objeví. Ten pocit je jako vlna. Celou mě zaplaví. To je pak těžký smutek. Jako bych nebyla nic jiného, než strach a smutek“

„Jako byste nebyla nic jiného než strach a smutek,“ říkám, „Karin a co tu vlnu pocitu spouští?“

„Možná víc okolností. Dnes přijali mého přítele na operaci kýly – běžná záležitost. Hospitalizace v nemocnici na jeden den. Zítra ho určitě pustí. Doprovázela jsem ho do nemocnice. Celou cestu cítím stesk a strach, taková úzkost…. a pak přijde okamžik loučení a já se rozpláču. Jako bych se loučila navždy, jako bych o něj měla přijít.

Pak cestou do práce, v tramvaji, jsem slyšela rozhovor dvou kluků, nadávali si a ponižovali jeden druhého. Bála jsem se, že se poperou. Lidi v tramvaji jen klopili hlavy, nikdo nic neudělal, ani neřekl. Mne přepadl znovu takový strach a úzkost. Cítila jsem tlak na hrudníku, srdce mi bilo na poplach.

No a v práci ?…vnímám, jak kolegyně pomlouvají jedna druhou za zády. Tváří se kamarádsky, ale já vím, že řeší.“

„Řeší co? “ , ptám se.

„Stále něco – třeba jak se kdo obléká. Jestli má přítele, nebo ne. Kritizují, když někdo nemá děti a když je má, tak zase to, jak je vychovává… A ještě můj šéf . Ten se mnou mluví z patra, cítím jeho despekt k ženám. „

To všechno na mě dolehne a pak se ve mě rozlije ten smutek, tíže. Cítím se jako oběť těch lidských řečí, polopravd, domněnek, lží. V tomhle světě jako bych byla v neustálém ohrožení, v nebezpečí. Jako bych ani neměla místo, kam utéct, kam se schovat. Jedině s přítelem se cítím dobře, jenže ten tu teď zrovna není.“

Karin ztratila pocit bezpečí. Svět se pro ni stává hrozbou. Jak to vzniklo? Jak takové psychické schéma vzniklo, odkrýváme v procesu psychoterapie. Psychoterapie je totiž také nástrojem pro pochopení. Pochopení, proč jsem jaký jsem a proč určité situace prožívám způsobem, jakým je prožívám. Když klient mluví o situacích ze svého současného života a o tom, jak se v nich cítí, pokládám otázku, jak svým pocitům rozumí. Je to otázka, která často otevře dveře minulé zkušenosti. Ptám se tedy i Karin.

„Karin, slyším, jak mluvíte o ztrátě pocitu bezpečí. Mrzí mě, že se tak cítíte a chápu, že takový pocitový stav, Vás asi hodně tíží. Karin přikývne. „Karin, Rozumíte tomu, kam tenhle prožitek sahá? Jak to vzniklo?“

„Ne, že bych mu rozuměla,“ říká Karin, „ale když se mne ptáte, tak se mi objevuje vzpomínka.„

„Aha, vzpomínka, říkám, když přijde asociace, třeba v podobě vzpomínky, je to myslím důležité.“

„Ano, také myslím, že ta vzpomínka může souviset. Vybavil se mi dům mých rodičů. Je to před mnoha lety, je mi tak sedm let. Víte, moje máma mě dokázala zahrnout doteky a mazlením. Někdy možná až přehnanou chválou. Prý jsem jsem JEJÍ skvělá dcera. Přitom nikdy, nikdy nezapomněla říci, že to ONA mne vychovala. Že je to díky NÍ. Že to, jaká jsem, je jedině JEJÍ zásluha. V té vzpomínce se objevuje objevuje máma. Zlobí se. Je vzteklá. Zlost si vylévá na otci, nadává mu a ponižuje ho. A otec? Otec mlčí, jakby ji vůbec neposlouchal. Celý dům vibruje matčiným řevem, a táta nic. To ji ještě více vytáčí. Když už máma nemůže víc řvát, rozpláče se. Najednou je z ní hromádka neštěstí.“

Ptám se: „A vy Karin, jak jste Vy v té situaci?“ Karin skryje obličej v dlaních a je vidět, že potřebuje chvilku, aby mohla pokračovat. Pak se nadechne a říká:

„Mám v sobě zmatek, jsem mezi mámou a tátou… Nevím, co mám dělat. Nakonec jdu a utěšuju mámu. Táta odejde. Nechá mě tam s hysterickou mámou. Ona pláče a pláče. Objímá mě, jakoby mě chtěla rozmačkat. Jsem s ní, dokud se nezklidní, pak se uleví i mě“

„Karin, to byly dost silné momenty, takové drama“, říkám.

„Ano, moje máma je „drama queen“, vždycky má pravdu, nesnáší proti-názor a už vůbec ne třeba jen mírnou zpětnou vazbu či kritiku na svou osobu, přitom sama kritizuje neustále. Svět se má točit podle ní a chce být středem pozornosti. Drama, jak říkáte, křik a hádky, byly u nás časté. Jakmile otec řekl něco jiného, než chtěla máma, celé se to ještě přiostřilo.“

„To muselo být pro Vás, jako malou holku náročné. Karin, když se ještě vrátíme do té vzpomínky – jak se cítíte?“

„Cítím se stejně jako tenkrát…přiškrceně, svírá se mi hrdlo, nemůžu promluvit, ani se pohnout. Chtěla bych oporu od táty, ale ten mi ji nedal. Odešel a nechal mě v tom. Je mi to líto a cítím se zrazená, opuštěná, vydaná na pospas, slabá. Pak to ale překonám. Měla bych být rozumná. Hodná správná dcera. – Jdu utěšit mámu, ale ve mne samotné jakoby něco umřelo.„

„Něco umřelo…Karin, víte, co? Co to jakoby umřelo?“

„Karin se zastaví, zavře oči, zakloněnou hlavu má zabořenou v polštáři a po tvářích jí tečou slzy. Umřelo moje dětství. Moje čistá víra, že svět je krásný. Že si v něm můžu hrát, vyrůstat a být v bezpečí…myslím že tahle situace byla tou poslední kapkou. Bodem zlomu, kdy jsem ztratila víru v dobrý svět. Moment, kdy jsem ve svých sedmi letech dospěla.“

Základní nastavení pocitu bezpečí, či naopak ohrožení si začínáme utvářet již v prenatálním věku a po narození jej v sobě formujeme dále. Záleží na tom, jakou vazbu máme s blízkými pečujícími osobami – rodiči. Vztahy rodičů a dítěte jsou bazální vztahy, v kterých dozrává náš koncept sebe i to, jak prožíváme vazby s dalšími lidmi. Dítě potřebuje mít bezpečnou a spolehlivou osobu rodiče, aby si vytvořilo základní důvěru v okolní svět i samo k sobě. Pokud jsou jeho blízcí pečující a spolehliví, získává základní nastavení – svět je ok – já jsem ok. Když máme tuto základní důvěru, pak i v případě že se něco těžkého stane, lépe to zvládneme. Pokud však vyrůstáme v prostředí, kde si takovou důvěru nemůžeme vybudovat (podobně jako Karin), často je naše vztahová vazba k sobě i k druhým narušená.

Narušená vztahová vazba

Abychom lépe porozuměli vnitřnímu světu naší Karin, pojďme si přiblížit teorii toho, jak narušená vztahová vazba vypadá:

Naprostá většina nás lidí nežije ve své bublině. Žijeme v kontextech našich vztahů, jež nás ovlivňují a utvářejí. Jak jsem zmínila, klíčoví jsou lidé, kteří stojí na začátku naší životní cesty – rodiče. Narušená vztahová vazba vznikne v případě, že rodiče nebyli dostatečně k dispozici v péči o základní potřeby, či emocionálně. Projevy narušené vztahové vazby jsou patrné jak směrem k sobě, tak ve vztazích s druhými. Takovými příklady narušené vazby jsou: vyhýbavá vztahová vazba, nebo třeba úzkostná vztahová vazba. Pojďme do větší hloubky.

1. Vyhýbavá vztahová vazba

Jak vznikne podvědomé vyhýbání se lidem, vztahům, blízkosti a někdy až sociální fobie? Jak jsem zmínila, kořeny najdeme v dětství. Když jsme děti, pláčeme a rodiče na nás nereagují, zažíváme zklamání. Vzniká v nás vnitřní nejistota. A vznikají podmínky pro vybudování negativních postojů k sobě jako: Nejsem dost dobrý, nemám hodnotu jako člověk. Pojetí sebe je: Jsem nedostatečný.

Lidé s vyhýbavou vazbou mají navíc těžkosti s blízkostí a emocionálním propojením s druhými. Jakby jim druzí lidé zrcadlili to, že nejsou dost. Jakoby druzí potvrzovali jejich nedostatečnost, nebo slabost. A to je velmi zraňující. Člověk s tímto typem narušené vazby má postoj:

Jediný, na koho se můžu spolehnout jsem já sám. Vše si musím zařídit sám, neočekávám nic od druhého. Nedám šanci blízkosti, držím si vnitřní distanc – vyhýbám se. I když ve skrytu duše po blízkosti toužím. Takoví lidé prožívají vnitřní konflikt – velmi chtějí vztahy. Zároveň však vnímají navazování blízkých kontaktů a vztahů jako nebezpečí. A mají přehnanou obavu, strach.

Obava a strach se projevuje jako intenzivní vnitřní tenze z nejistoty. Nejistoty, jak budu před druhým vypadat – Budu trapný? Směšný? Málo inteligentní? Najdu témata pro konverzaci? Bojí se zklamání a utvrzení v pocitu „nejsem dost“. A bojí se i ztráty kontroly nad svým životem. Co bude, když se druhému příliš otevřu? Extrémní vyhýbání se kontaktům s lidmi a strach se může vyvinout až do sociální fobie.

A co úzkostná vztahová vazba? Pojďme k ní blíže.

2. Úzkostná vztahová vazba

Úzkostná vztahová vazba je spojena s vysokou mírou citové závislosti na blízkém člověku. Často je provázená bytostným strachem. Strachem z čeho? Podstatou bytostného strachu je, že bych o druhého mohl přijít. Vztahově úzkostný člověk totiž možnou ztrátou druhého prožívá tak, jakoby přicházel i o sebe. O svou hodnotu, či dokonce celou svou osobnost. Objevují se pocity žárlivosti a nutkavá tendence být s druhým neustále ve spojení. Mít kontrolu nad tím co cítí, co koná, kde se nachází. Setkáváme se i s psychosomatickými a bolestnými projevy – tlak na hrudníku, svírání břicha, pulsování v hlavě… owerthinking, depresivní nálada a další projevy.

(Více o tématu partnerské a citové vztahové závislosti zde: https://mpb-terapie.cz/partnerska-zavislost/ )

Podívejme se na kořeny vzniku úzkostné vztahové vazby. Představme si situaci malého miminka. Dítě pláče. Jeho maminka a tatínek se v péči střídají reagují někdy vlídně, trpělivě a chlácholivě. Jsou však chvíle kdy je jeden z nich unavený nebo naštvaný, na pláč miminka nemá trpělivost a reaguje zlostně. Pro dítě to znamená zmatek, nerozumí tomu. A postupně si může vybudovat postoj: Nejsem dost dobrý. Přízeň a lásku svých blízkých si musím zasloužit. Po zájmu, přízni a lásce druhých toužím. Když ji mám, cítím svou hodnotu. Tehdy jsem v pořádku.

Člověk s úzkostnou vazbou vytváří různé vnitřní mechanismy a způsoby chování, aby si přízeň druhého udržel. K takovým mechanismům patří např. 

• snaha vyhovět na úkor sebe,
• potlačování vlastních pocitů,
• tendence být tzv. hodný – nedělat problémy, přizpůsobit se,
• bagatelizace chyb druhých a naopak tendence za chyby vinit přehnaně sebe.

Často se také objevuje tendence ovlivňovat druhého citovou manipulací. Člověk s úzkostnou vazbou vzbuzuje lítost, staví se do role oběti. Očekává a dokonce vyžaduje ochranu, pomoc, nebo prostě, že druhý udělá to, co on chce. Pokud nedostane, co si přeje, snaží se v druhém vyvolávat pocity viny. To je způsob citového vydírání. Mechanismem udržení přízně je i přehnaná až úzkostlivá péče o svůj vzhled sloužící k upoutání pozornosti, nebo např. perfekcionismus (více o tématu perfekcionismu zde: Perfekcionismus jako duševní vir – Psychoterapie (mpb-terapie.cz) )

Případ úzkostného typu narušené vztahové vazby můžeme vidět i u Karin. Vzpomeňme na situaci, kdy se má na jeden den vzdálit od svého přítele. Je to pro ni nevýslovně těžké a cítí intenzivní úzkost. Taková úzkost však nepramení z přítomné situace. Přítomná situace je pouze spouštěčem úzkostného prožitku. Úzkosti, která náleží minulé zkušenosti a jejímu dětství.

Její matka byla emočně nestabilní. Karin byla vystavována návalům vzteku, kterým nerozuměla. Jindy byla zahrnuta přízní a chválou. Chvála byla ale vlastně cílená na matku samotnou, nikoli na Karin. Karin sama dodává : „byla jsem jen výsledek matčiných zásluh.“ Někdy byla Karin v roli pečovatelky, která matku utěšuje. Obejme ji, aby ji zklidnila. A tak tvoří jakýsi nárazník jejích emocí. Někdy se stáhne do role „hodné holky“. Neprojevuje sama sebe. Dělá to, aby matku nerozčílila. Když je totiž máma v klidu, je to pro Karin bezpečnější prostředí. Ale tím právě popírá svou vlastní autenticitu a ztrácí zdravé sebevědomí.

O vztahových vazbách hovoří teorie attachmentu z 50.let. Formuloval ji anglický psychoanalytik John Bowlby a kterou rozvinula americká psycholožka Mary Ainsworth.

(wikipedia.org)https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_citov%C3%A9_vazby

Narušené vztahové vazby jsou poslední dobou stále více označovány jako toxické vazby, nebo jako toxicita ve vztazích.

Jak vidíme, dávné trauma ranného dětství se otiskne do lidské psychiky. Může se projevit jako výše zmíněná toxicita ve vztazích, ale také, jako narušení identity naší osobnosti. Pojďme tedy otevřít i problematiku narušené identity, která jde s toxickou vztahovou vazbou často ruku v ruce.

Narušení identity osobnosti

Trauma je obrazem nezpracovaného minulého zážitku a jak jsme si řekli, narušuje pocit bezpečí, vztahovou vazbu, ale také identitu osobnosti. Proč tomu tak je? Abychom to pochopili do hloubky, pojďme se podívat, co se děje v těle, když je vystavováno traumatické zátěži.

Při prožití traumatu dojde v nervové soustavě k jakémusi zmrazení traumatické vzpomínky. Je velmi časté, že lidé si své bolestivé vzpomínky nedokáží vybavit. Traumatizací dochází také k narušení regulace funkcí amygdaly. Amygdala je mozková struktura, jež hraje hlavní roli v ukládání a vybavování zážitků spojených s emocemi. Traumatizovaní lidé mají funkci amygdaly aktivněji spuštěnou, jsou celkově citliví často až hypersenzitivní. Jsou také náchylnější k zaplavováni těla stresovými látkami. Potýkají se se stavy úzkosti.

To je vhled do fyziologie, který tvoří jednu rovinu problému. Vezměme v potaz také to, že trauma, zvlášť pokud se stane v dětském věku, formuje podstatu pojetí sama sebe. Traumatizací často vzniká negativní sebepojetí. Postoje: Nemám se rád. Nejsem hoden lásky. Nemám žádnou hodnotu. Nezasloužím si dobré v životě.

Roli v narušení identity hraje i to, že traumatický zážitek podvědomě odmítáme vnitřně přijmout. Není to zážitek zapracovaný do naší celkové životní zkušenosti. Vyhýbáme se vzpomínce na něj a to, často pomocí vnitřních podvědomých mechanismů. Vytváříme tzv. disociaci. Disociace ke vzpomínce na traumatizující zkušenost vypadá tak, že vzpomínka je jakoby rozpadnutá na útržky. Vybavování si její stopy je provázeno intenzivními emocemi, např. těžkým smutkem a úzkostným strachem. A tyto emoce někdy ani nedokážeme přímo spojit s traumatem.

Trauma tak může vstoupit hluboko do psychiky, aniž bychom si to uvědomovali. A narušuje naše já. Člověk je plný pochybností a jakoby se ztrácí v tom, kdo je. A objevuje se výše popsaná tendence uvíznout v narušených vztahových vazbách s druhými na podkladě vlastního vnitřního vzorce: Jsem nikdo. Jsem nikdo, ale když jsem s druhým, mám alespoň nějakou cenu, bez něj ji ztrácím.

V bezpečném prostředí psychoterapeutických sezení můžeme paměťovou stopu na minulý zážitek vybavit a znovu uložit v nové podobě. Zapracovat ji jako minulou zkušenost. Ošetřit intenzivní emoce úzkosti a smutku. Rozbít nezdravé vnitřní vzorce. Upevnit strukturu osobnosti. U Karin to znamená dopřát jí čas, respektovat její tempo a připravenost na otevření a sdílení traumatu. Často to vyžaduje oslovení jiné vnitřní psychické vrstvy, než je racionální mysl. A tak pracujeme s hlubší částí psychiky. Využíváme techniku aktivní imaginace, ke které se ještě dostaneme.

Vraťme se teď ke střípku z terapie Karin. Na jednom z dalších sezení Karin zmíní, jak pro ni byl intenzivní a důležitý moment, kdy pláče a říká:

„Ztratila jsem víru v dobrý svět, když jsem ve svých sedmi letech dospěla.“

„Karin, říkáte, že to byl intenzivní a důležitý moment. I pro mě to bylo silné. Bylo to silné a zároveň hluboké. Bylo hluboké setkat se s Vaší bolestí. Bylo mi líto, té malé holčičky. Myslím, že jí chyběla podpora a možnost vyjádření toho, co prožívá.„

„Ano“, kývne hlavou. „A ty pocity které se mi vyplavily….přiškrcenost, jako bych se nemohla pohnout a zase úzkost. Je to stejné.

„Stejné?“ ptám se s tázavým pohledem

„Ano. Stejné. Stejné jako to, co mě provází denně. Není to tak intenzivní, jako tehdy. Ale… opravdu se tak cítím i teď. Po tom sezení…když jsme sestoupily do dávných a těžkých okamžiků, se mi ulevilo. Ta každodenní přiškrcenost, ten běžný úzkostlivý strach zmizel. Najednou ze mne spadl. A já byla lehčí, bezstarostnější a svobodnější.„

„Karin z toho se raduji a moc Vám to přeji.“ Díváme se do očí. Obě se usmíváme. Mlčky sdílíme radost spolu. Je to silné. Pak se ve mě objeví otázka:

„Karin, Víte, co dělá tu Vaši bezprostřednost a svobodu? Tu svobodu, tady a teď?“

„Mirko, je to jako bych najednou přestala žít pod tlakem. Jako bych pustila tu neustálou kontrolou, hodnocení a porovnávání se. Je to vysvobození. Úleva. Lehkost. Ano. Tak to cítím…ALE…

„Ale?„

„No, jak jste zmínila tu malou holčičku…když jste to řekla, ucítila jsem vnitřní bolest.„

„Dobře Karin a rozumíte té své vnitřní bolesti?„

Karin se zahloubá a je vidět, že prochází svůj vnitřní svět. Ocitá se v chaosu různých pocitů.

„No vlastně nevím. Cítím zmatek… „

„Mne k tomu napadá, že jak jste musela rychle dospět. A té malé holčice se nedostávala a možná svým způsobem stále nedostává péče, bezpečí a také možnost být sama sebou.“

„Ano to sedí. Já stále nevím kdo jsem. Až tady při našich sezeních mi došlo, jak mě blokují nezpracovaná traumata mé holčičky. Žiju v úzkosti a s neustálou kontrolou, hodnocením a porovnáváním se s druhými. Co jsem skutečně, to nevím. Tady na psychoterapii můžu být sama sebou. A to je moje pevná půda. Učím se prožívat vlastní svět. Žít podle vlastních zákonů.

Vlastní způsob bytí byl pro Karin vzdálený. Žila podle toho, jak by se „mělo žít,“ tedy podle předkládaných vzorů. Podle toho, jak si ostatní myslí, že by „měla žít“ a „jaká by měla být“. Psychoterapie Karin pomáhá uvědomit si, že trauma ji oddálilo od ní samé. Narušilo její vnitřní jádro – já. To, kdo je. Její identitu.

Samotné uvědomění, že se oddálila od sebe je dobrý základ pro porozumění. Porozumění lépe startuje proces změny. Proces změny prohlubujeme v psychoterapii prací s hlubší vrstvou psychiky. Použijeme metodou aktivní imaginace.

Trauma a metoda aktivní imaginace

Metoda aktivní imaginace umožňuje snížení vědomé kontroly a nechává analytické myšlení více v pozadí. Díky aktivní imaginaci se dostaneme k rozšířenému stavu vědomí. Když pracujeme s hlubší vrstvou psychiky a rozšířeným stavem vědomí, vybavujeme to, co je v psychice skryté. Můžeme tak lépe léčit staré rány duše.

Před imaginací s Karin formulujeme téma s kterým do imaginace vstupujeme. Tématem je: „Jak se zbavit závislého ulpívání na vztazích a být sama sebou.“

Začínáme technikami mindfulness a kotvením pozornosti do těla a přítomného okamžiku.

Karin sedí zabalená do deky v pohodlném křesle. Je uvolněná. Má zavřené oči. Nachází se ve stavu alfa. Alfa je stav vědomí, do kterého se dostáváme při usínání: Myšlenkové proudy se zpomalují. Mezi myšlenkami jsou malinké a pak větší mezery. Mezery, ve kterých se rozprostře pocit klidu, uvolnění. Karin provázím slovně a vedu ji k všímavosti k tělesným událostem – dechu, tlukotu srdce, svalovému tonusu a dalším počitkům a projevům těla. Za zavřenými víčky Karin vidí světelné tečky a barevné skvrny. Ty se začínají skládat do obrazů. Ptám se Karin co vidí.

„Vidím louku, je to jarní louka, svěží čistá zelená. Jemné luční kvítí, které se chvěje ve větru.“

„Ano, louka, kvítí, vítr. Co ještě vidíte?“

“ Vidím stromy okolo sebe. Jsou to statné a vysoké stromy, smrky a duby. Vnímám různé odstíny zeleně. Je jaro a ty duby jsou světle zelené a smrky stříbřité. Stromy z části obklopují tu louku, zčásti je to otevřený prostor. Prostor, který končí až na horizontu.“

„To je zajímavé, zčásti otevřený prostor a zčásti uzavřený,“ (může v tom být symbolika, běží mi hlavou)… „Kde jste Vy Karin?“

„Ano, jsou to kontrasty, ta otevřenost a uzavřenost. Jako v mém životě. Já jsem někde uprostřed. Jsem v šatech. Jsou to bílé krajkové šaty. Jsem malá holčička. Jsem tam sama. Ta samota je klidná. Je mi tam dobře. Je to bezpečné místo. Užívám si, jak volně dýchám vzduch, který voní čerstvou trávou. Svítí sluníčko a já se spojuji s přírodou. Cítím lehkost a svobodu, stojím s roztaženýma rukama a užívám si slunce. Vystavuji mu tvář. Hřeje mě.“

„Zažíváte pocit bezpečí a svobody, jsou to šťastné pocity. Říkám a v hlavě mi běží: možná se ukazují v imaginaci proto, že v životě chybí. Psychika tím usiluje o rovnováhu. K tomu se dostaneme po imaginaci. Teď se ptám: „Karin, Co dál ještě vnímáte?“

„Krajina zešedla, zatmělo se. Najednou cítím smutek a tečou mi slzy.“

„Jak chápete své emoce?“

“ Cítím lítost, lítost a smutek po něčem, co bylo, ale už není. Je to zase kontrast: chvíli jsem byla volná svobodná, cítila se bezpečně – jak jsem tam stála pevně, otevřená a ve spojení s okolím. Byla jsem to JÁ – JÁ, moje bytost. Najednou to zmizí. Nemám sama sebe, jako bych se sobě ztratila. Jako bych byla jen věc. Kolečko ve stroji, které má fungovat a pracovat. Ale samo o sobě to kolečko ve stroji nemá žádnou hodnotu a už vůbec ne krásu a jedinečnost“

Chvíli mlčíme. Je třeba dát Karin čas. Čas, aby mohla nechat projít a prožít si to, co se v ní otevřelo.

Další chvíli mlčíme. To ticho je důležité. Pak Karin říká:

„Smutek pomalu odchází . Už je mi líp. Ulevuje se mi. Ta louka je teď barevnější, plná malých fialkových a žlutých kvítků. Znám ji. Je to louka z jedné fotky. Ty květy znám.“

“ Karin, je něco, co byste chtěla udělat?“

„Chci tam jen být. Uprostřed louky sama. Sama se sluncem a květy. Šťastná, volná s pocitem lehkosti. Jenže nemůžu.“

„Aha, Karin, nemůžete, chápu… A… co Vám brání?“

„Zase cítím ten smutek a slzy . Celé se to opakuje. A teď přichází bezmoc. Jako bych se cyklila a nemělo to nikdy skončit“

„Karin, věřím, že to skončí. Vyjdeme z toho zacyklení spolu. Pojďme s těmi slzami chvíli být. Dáme jim prostor, takový, jaký bude potřeba, než se odplaví…“

Čekáme spolu v tichu. Karin tečou po tvářích malé lesklé slzy. Nechává je téct, jen klidně sedí. Smutek a lítost se v těch slzách odplavuje. Emoce protékají jako listy po vodě. Karin byla jako dítě zvyklá emoce potlačovat, zakazovat si je. Myslela si, že tak je to správné. Když projevila, např. slzy, matka ji to vyčetla. Postoj její matky byl „moje dcera je můj výtvor a nemá co plakat. To vrhá špatný stín na mne samotnou. Proto ona nesmí plakat. Pomalu vnímám, jak se výraz Karininy obličeje začíná měnit. Říká:

„Vlastně mi teď dochází, jak je ozdravné nechat ty emoce projít. Já si je nemusím zakazovat. To je velká úleva.“

„Karin, co vidíte teď?“

„Louka se ztrácí a objevuje se pole. Těžká rozoraná hlína, jsou tam hluboké brázdy a bláto. Jsem pořád na tom místě. Najednou je mi zima. Stojím bosýma nohama ve studeném blátě. Je tam tma a prší a padá sníh zároveň, sněho-prší.“

„A co se děje ve Vás?“

„Chci pryč.“

„Můžete odejít ?“

„Nevím, nejde to. Stojím tam a nemůžu se hnout, ruce i nohy mi ztěžkly. Jsem kamenná socha, co vidí, slyší a cítí, ale nemůže se hnout. Srdce mi bije na poplach. Svírá se mi hrdlo. Chci křičet, ale nemůžu. Nemůžu ani otevřít ústa.“

„Karin,“ říkám vlídně, “ jsem tu s Vámi. A budu tak dlouho, dokud to bude potřeba. Projdeme tím spolu. Pozvěte si prosím do obrazu někoho, kdo by Vám pomohl. Můžete pozvat kohokoli, je to přání. Jde to udělat?“

„Hmm, ano.“ Chvíli spočine…“ano, teď se objevuje kůň. Je to strakatý kůň, hnědý s velkými bílými skvrnami. Jde ke mě houpavou chůzí, dotýká se mne jemně čumákem a nosními dírkami. Lechtá mne. Teď velmi lehounce bere moji kůži do tlamy. Hraje si s ní…jakoby se se mnou mazlil. Je to milé, jakoby mne měl rád a záleželo mu na mě. Ožívám a pokládám na něj ruku. Jdeme vedle sebe, jdeme pryč.“

„Jak vám je ?“

„Je mi smutno a líto, že je pryč ta krásná louka a ta lehkost. Teď jsem obklopená blátem a chladem. Ale je tam ten kůň. Doprovází mě, Jdeme spolu pryč. Nevím, kam jdeme, snad k lesu, někam dozadu, daleko. Je mi s ním dobře. Znám ho, věřím mu a on nemluví. A to je v pořádku. Jsem v bezpečí.“

„Karin, zůstaňte prosím s tímto pocitem bezpečí. S tím, jak je Vám dobře. S tím, jak věříte tomu koni, co nemluví. A že je to v pořádku. Budeme se vynořovat z imaginace.“

Karin se vrací ze stavu rozšířeného vědomí, ve kterém byla při imaginaci. Ptám se jí, jak se cítí.

„Jsem někde jinde.„

„Jinde?!

„Ano, ještě ne zcela v realitě. A teď vím, co znamenal ten smutek.“

„Ano, to je důležité, Karin. Co znamenal?„

Byl to smutek nad Tou malou holčičkou.“ Karin se zarazí. Těžce dýchá. V očích má slzy a rukama svírá okraj křesla.

„Nad Tou malou holčičkou – nad sebou samotnou. Smutek se stal úzkostí, která přešla do hloubky. Byly to dávné pocity, vytěsněné až někam na okraj mne samotné. Jakoby by ty pocity byly zakázané . A já k nim neměla přístup. Jenže, i tak byly se mnou. Byly jako těžký batoh. Uvědomila jsem si, jak jsem s tím batohem sama. Jak opravdu těžký je. Pomohlo mi, když jste mi řekla, že tu jste se mnou. Když jsem šla s tím koněm měla jsem na něm ruku, věděla jsem, že to není útěk.“

„A co to bylo?“

„Bylo to moje svobodné rozhodnutí. Vnímala jsem, že musím jít pryč . Začít něco dělat. Vyjít z  kruhu…ze zacyklení.“

„A ten kůň, co pro Vás znamenal, jak jste se s ním cítila ?“

“ Ten kůň bylo něco zvláštního, speciálního. Byl to můj přítel a pomohl mi.“

„Ano, vyvedl Vás z toho bláta a nepohody, nebo spíš nesvobody. Víte Karin, vy jste uviděla archetypální bytost – podle Carla Gustava Junga, ( což byl švýcarský lékař, psychoterapeut. A také zakladatel metody aktivní imaginace ), je kůň velmi mocným symbolem. Objevuje se v mýtech, pohádkách i snech. V mnoha mýtech kůň doprovází hrdinu na cestě, kdy člověk poznává svou pravou podstatu.“

„Ano, to mi dává smysl. Cítím že jít ke své podstatě mě vyvádí ze závislosti na vztazích. Dokonce i moje traumata a pocity úzkosti už nejsou v tom batohu. Vyplavily se. Budu si je pamatovat, ale už mě neřežou, jako ostré střepy.„

Imaginace má mnoho vrstev. K jejich významům se postupně dostáváme v následné psychoterapeutické práci. Jisté je, že metoda imaginace znamenala pro Karin průlom. Ukazuje, že se může stát plněji sama sebou. Že se může osvobodit od negativních vzorců jako např.: porovnávání se s ostatními, či závislostní vztahové tendence. Imaginace ukazuje také, že může být svobodná – podobně jako dívenka v bílých šatech, stát s roztaženýma rukama, dýchat a cítit sluneční paprsky na obličeji, to je vskutku obraz čisté svobody. Svobody a autenticity, jež jsou existenciálními otázkami. Existenciální otázky se v životě dotknou každého člověka a každý je uchopí po svém.

V následných sezeních si Karin si uvědomuje, že má právo říct prostě NE. Že vymezit se, odmítnout, či odejít je možné a vlastně dost běžné a potřebné. Tohle se ukázalo v její imaginaci. V té části, když se rozhodla odejít se svým archetypálním průvodcem – koněm. A tak se dál učí říkat NE. NE způsobu života podle cizích pravidel. Za podpory psychoterapie se učí žít podle vlastních vnitřních zákonů a zásad. Aby to bylo možné, potřebovala projít zpracováním své traumatické minulosti.

Vážím si její statečnosti. Vážím si toho, že se dokázala postavit vnitřní bolesti. A to znamená, že odkládá to závaží – batoh nahromaděných emocí. To znamená, že už její život neovládá strach, ale vede ji odvaha a také vědomí, že má oporu. Těším se jak krásným člověkem se stává. Děkuji, že jsem u toho mohla být i já. Děkuji Karin, za naši společnou cestu.

Co je perfekcionismus? Pan a paní či slečna perfektní – to je úspěšná kariéra, dokonalý vzhled, bezchybný a skvělý život v páru, v rodině. Jsou to vysoké výkony, naplňování cílů, využití potenciálu a překračování výzev. Jak to zní? Možná nás napadá, že to je americký sen, život supermana, možná až něco nadlidského, umělého, nepřirozeného. Možná se tomu můžeme pousmát a mávnout rukou a říci: perfekcionismus je sci-fi, se životem a s naší realitou nemá nic společného.

Přesto nám tzv. veřejný anonym, společnost chcete-li, předkládá nároky, jež nás vedou, nebo spíš tlačí k dokonalosti a neustálému překonávání se. Media nám denně z mnoha stran předvádí dokonalá těla, dokonalé zuby, krásu, mnohdy umělou, jež však předkládá určité vzory. Jsme obklopeni příběhy „nadlidí“ výkonných manažerů a manažerek, úspěšných podnikatelů, sportovců, celebrit, jež jsou zároveň vášniví milenci, ale také obětavé mámy a tátové. Ještě ke všemu jsou ideály krásy a harmonie těla a myli, dokonale štíhlí a oplývající duševními a duchovními kvalitami. Mají vzdělání, široký rozhled a rozmanité zájmy, mají finanční a materiální zázemí.

Jako bychom takoví měli být. Jako bychom měli být nadlidé. Jako by toto bylo povinností dnešního člověka. Perfekcionismus se šíří a zdá se, že jej můžeme chápat jako formu adaptace na rostoucí požadavky tohoto světa.

Tlak veřejného anonymu a medií je fenomén, jež tendence k perfekcionismu posiluje. Ten se pak šíří skutečně jako nemoc. Nemoc, která zužuje lidskou psychiku. Perfekcionismus si můžeme představit jako takový duševní vir. Někdo jím vůbec neonemocní, někoho se virus dotkne, někoho zasáhne – člověk projde atakou nemoci a vrátí se ke zdraví, u někoho se však uchytí a způsobí chronické potíže. To, proč je intenzita a forma zasažení různá, proč je někdo rezistentní a někdo onemocní těžce, má mnoho příčin a důvodů.

V tomto článku se podíváme jak to vypadá, když člověka zasáhne perfekcionismus jako duševní nemoc a jaké souvislosti vedly k tomu, proč se to stalo. Téma perfekcionismu, (ostatně jako i jiná témata), se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie Anny. Činím tak s jejím souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mé klientky. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.

Střípek z terapie Anny

Anna přichází do mého terapeutického pokoje. Je trochu nejistá, (což ostatně bývá u prvního setkání obvyklé), ale usmívá se. Je to mladá a sympatická žena, drobná postava, brýle. Otvíráme její životní situaci. Má hezké zázemí a domov ve svém bytě. Žije sama. Občas se objeví nějaký přítel, většinou jsou to krátkodobé známosti. Dokončila doktorandské studium práv, přednáší a vede studenty, s týmem kolegů připravuje vydání své odborné knihy. Pracuje pro korporátní společnost jako interní právnička.

„Můj život je úspěšný a perfektní, všechno vlastně mám“ Popisuje Anna. „Ostatní mi říkají, že si nemám na co stěžovat. Já se ale šťastná necítím a netuším proč.“

„A jak se cítíte Anno?“

„Jak se cítím…“ Přemýšlí chvíli. „Je to jako ve svěrací kazajce, jako v kleštích. Něco uvnitř mě neustále svírá.“

 „Jako ve svěrací kazajce, v kleštích…to musí být náročné, takový tlak. Kde ten tlak cítíte?“

„No, někdy je to svírání uvnitř v břiše, ale snad nejvíc tlak v hlavě. Moje myšlenky těkají jedna za druhou, stále přemýšlím a analyzuji, co jsem měla udělat lépe, v čem jsem selhala. A také řeším, co mám udělat. Jaké úkoly jsou přede mnou a jak s nimi naložím“

„Anno, mohla byste si vzpomenout na konkrétní situaci, kdy a jak se to děje?“

Anna se na chvilku zastaví…“No třeba dnes ráno, vzbudila jsem se o dvě hodiny před budíkem. Bylo půl páté. Ležím v posteli a v hlavě mi běží : Co budu říkat na poradě v práci, jak budou asi reagovat kolegové. Jsou to samí muži, jsou tak arogantní a umí být kritičtí….musím být dobře připravená. Ptám se sama sebe – jsem dobře připravená? Co když ne…Co se stane? Jak se na mě budou dívat? Pak jsem si vzpomenu, jak jsem minule vysvětlovala smlouvu o autorských právech, jak jsem zadrhla v jednom bodě a prostě jsem to nezvládla. To je hrozné! I teď , když o tom mluvím svírá se mi žaludek a stydím se.“

V příběhu Anny se setkáme s těmito hlavními projevy perfekcionismu:

• Přehlcená mysl
• Nadměrný strach z chyb
• Přebírání široké zodpovědnosti
• Vysoká potřeba uznání a strach z kritiky
• Časté srovnávání sebe s ostatními

Přehlcená mysl

Anna je opravdu v kleštích. V kleštích neustálých myšlenkových kolotočů, podobných tomu, který popsala na situaci na poradě. Ukazuje se, že je těžké myšlenky ovládat, jakoby určovaly i způsob, jak Anna žije. Anna žije analyzováním minulosti a hledáním chyb, snahou připravit se na budoucnost tak, aby už neselhala. Myšlenky se rozbíhají do široké škály a větví se. Její mysl je přehlcená. Tento zcela přetížený stav mysli, tento „mind set“ je jedním z typických znaků duševního viru perfekcionismu. Nenechá Annu dospat, budí se brzy ráno, aby mohla znovu začít s kolotočem analýz, domněnek a předpokladů. S tím se pojí téměř nekončící úzkost a strach.

Na sezení říkám: „Anno, musí to být těžké, žít s přehlcenou myslí a s  tím pocitem sevření jako v kleštích…s takovou úzkostí a strachem… Čeho se vlastně nejvíc bojíte?“

Anna se zamyslí a podvědomě se chytne za břicho, které se při těch myšlenkách a kontaktu se strachující se psychikou začne znovu intenzivněji svírat. „No, nejvíc se bojím toho, že udělám chybu, že selžu a zklamu kolegy v práci. Bojím se toho, co si o mě budou myslet, že mě odsoudí. Nemůžu si dovolit selhat. Snad proto vše tak promýšlím, abych se vyhnula chybě.“

„Anno a jak Vám je, když o strachu mluvíme?“

„Znovu cítím to svírání v břiše, ale je úlevné to vyslovit. Hlava se mi trochu odlehčuje, už tomu kolotoči myšlenek , i strachu víc rozumím.“

V terapii s Aninou přehlcenou myslí pracujeme tak, že hledáme nástroje, jak mysl uvolňovat. Pomáhá sdílet, co se děje v těle, pomáhá zvědomování pocitů a prožitků. Zkoušíme techniky relaxační a meditační, jako nástroje pro ztišení mysli. To se ukazuje jako náročné, neboť Anna má vybudované silné automatismy, jež vedou její mysl k neustálému větvení. Anna je zvyklá uvažovat ve schématu „co jsem měla udělat lépe“, nebo ve schématu „co udělám když.“ Jsou to schémata, jež nepřestávají generovat nekonečné množství nejrůznějších scénářů.

Začínáme s autogenním tréninkem, který kotví mysl v těle. Vede Annu do uvolnění rukou a nohou a postupně i dalších částí těla, k soustředění se na dech. Anna se učí nechat myšlenky plynout, nerozvíjet je a neanalyzovat. Přidáváme techniku mindfulness a tzv. tělový sken, učíme se vnímat přítomný okamžik. Jsou to techniky, které si Anna osvojuje, pracuje s nimi mezi terapiemi i sama. Téměř po dvou měsících pravidelné meditační praxe se dostavují výsledky, především to, že se zlepšuje Annin spánek. Když se v noci vzbudí zkouší meditovat a většinou se daří znovu usnout.

Nadměrný strach z chyb

Jednou z příčin, proč mysl těká a je přehlcená, je již zmíněný strach z chyb. Strach z chyb, který nedovolí Anně se zastavit a zklidnit. Strach z chyb nabývá u Anny a perfekcionistů obecně, nadměrných rozměrů. Perfekcionista vnímá chyby jako něco neodpustitelného či dokonce fatálního. Takové vnímání je spojené se silnými negativními prožitky, jež mohou tzv. „somatizovat“, tedy vstupovat do těla a projevovat se fyzicky.

Anna prožívá pochybení, či možné selhání svíravým pocitem svých vnitřních kleští. Přichází na sezení a říká:

„Dnes je mi divně, zle, zase cítím ten známý tlak a křeč v břiše. Navíc mě bolí záda, můj krk a šíje jsou úplně ztuhlé.“

„Rozumím,“ říkám a kývám hlavou, „sice to na Vás není vidět, ale musí to být hodně náročné, když o tom takto mluvíte. Jak rozumíte tomu, co se děje?“

„Jde zase o pracovní věc, mám teď v týmu dalšího kolegu. Má to být moje posila, na kterou můžu delegovat práci. On ale dělá strašné chyby.“

Zamračí se a její tvář má zlostný výraz.

„Dnes třeba popletl datumy a jména v dopise pro soud, ještě že jsem to zkontrolovala. Musím být jako hlídací pes, stále v pozoru. Kontroluji po něm všechno. A to má být moje posila?…mě to vyčerpává a ničí!“

Anna si chytí hlavu do dlaní a objeví se slzy.

Jsou to slzy spojené s její frustrací a s pocitem bezmoci. Tak velké chtění, aby věci šly dokonale…a ono to naráží, nejde to. Anna vnímá, že se její práce může díky kolegovi vymknout její kontrole. Možnou chybu cítí jako ohrožení sebe samotné. To je pro ni silné a intenzivní, tak intenzivní, jakoby šlo o život. To je důvod jejích emocí vzteku na kolegu a následné frustrace a bezmoci jež proudí do Anniných slz.

Součástí naší společné terapeutické cesty s Annou je hledání a osvojování nových postojů k chybám. Začínáme tím, že Anna přijme a pochopí, že trápit se pocity vzteku, bezmoci a frustrace neslouží její práci, ale především ani jí samotné.

„Anno, myslím, že pro nás lidi je celkem přirozené, že ze svých chyb se neradujeme. Chyby nás mrzí. Naše vnitřní práce s chybou má své fáze. Pojďme si je projít společně.“

I. fáze – Konfrontace s chybou: Konfrontace s chybou je nejnáročnějším momentem. Většinou, je nám líto, že se chyba stala. Lítost z chyby je nejsilnější bezprostředně v prvním okamžiku a postupně se s ní vyrovnáváme.

• Anna – perfekcionista moment konfrontace s chybou prožívá jako masivní úzkost, která zaplaví její duši i tělo svíravými pocity, které ji provází dlouhodobě.

II. fáze – Reflexe chyby: Znamená zjištění co se vlastně stalo a jaká je míra pochybení. V této fázi zapojujeme více racionální část mysli a analyzujeme příčiny. V emocionální části mozku se tvoří chemické reakce, jež se mohou projevit pocitem studu. Pocit studu za chybu je v pořádku.

• Anna – perfekcionista fázi reflexe chyby spojuje s vlastní nedostatečností, což škodlivě zasahuje její vztah k sobě. Její stud nabývá velké intenzity a vnímá samu sebe jako neschopnou.

III. fáze – Řešení chyby: Jde se o fázi jednání a konání. V této fázi pokračuje práce racionální části psyché a naší odhodlanosti a ochoty dělat činy. Převzali jsme míru své zodpovědnosti a staráme se o nápravu. Starat se o nápravu znamená postavit se k problémům čelem, řešit je. Což přináší dobrý pocit ze sebe, určitou hrdost – naše psyché se raduje. A můžeme vidět i pozitivní aspekt chyby, tedy to, že je to zkušenost, která nás učí. Zkušenost, která znamená například zvolit příště jinou cestu, nebo jiné rozhodnutí.

• Anna možnou chybu zatím nese fatálně a téměř tragicky. Fázi řešení chyby vlastně předbíhá. Hledá řešení daleko daleko dříve, aby žádná chyba nenastala. Prevence chyb je v pořádku, u perfekcionisty – Anny se však jedná o neustálou kontrolu. Perfekcionista – Anna zažívá permanentní vnitřní pohotovost, jež má často negativní vliv na spánek. Neustálá kontrola přetěžuje mysl a je provázena úzkostí. Máme co dočinění s duševním virem, zvaném perfekcionismus. Navíc Anna, jako perfekcionista nedokáže vnímat i pozitiva chyb – to že může zažívat hrdost a radost, když situaci vyřeší, že získá důležitou zkušenost.

Přebírání široké zodpovědnosti

Mít širokou zodpovědnost, (např. zodpovědnost za druhé lidi, jejich úkoly či chování apod.), je jedním z toxických rysů perfekcionismu. Perfekcionisté se cítí zodpovědní třeba i za vzniklé situace při interakcích mezi lidmi. Pokud vznikne konflikt, perfekcionista hledá jeho příčinu v sobě, často cítí vinu a to i za jiné lidi. Delegovat práci a předat úkoly druhému bývá pro perfekcionistu tvrdým oříškem. Má tendenci předanou práci nekompromisně kontrolovat. Pokud objeví, že kolega udělal chybu, prožívá to velmi dramaticky, jak jsme si tomu mohli všimnout i u Anny.

Velmi důležitým momentem v terapii Anny je zdravě uchopit míru své zodpovědnosti. Totiž vědět, že mám zodpovědnost za svou práci, ale i to má hranice. Prostě nemůžu přebírat zodpovědnost za vše.

Při naší terapeutické cestě si Anna postupně osvojuje postoj, že hlavní zodpovědnost má za sebe a svůj život – za to, jak šťastně či nešťastně ho bude žít. Anna na jednom ze sezení spatří, že zodpovědnost za svůj život delegovat nejde, náš život za nás nikdo jiný žít prostě nemůže. Ve své kůži jsme jen my sami. Je to, jako když se rozsvítí, pro Annu je to zcela nový úhel pohledu.

Okamžiky, „jako když se rozsvítí“ jsou v terapii cenné a pro klienta často průlomové. Avšak nadměrný strach z chyb a přebírání široké zodpovědnosti bývají poměrně rezistentní vzorce lidské psychiky. Je tomu tak i u Anny. Prochází dalšími a dalšími situacemi, v nichž se tyto vzorce opakují. Anně pomáhá si tyto situace zvědomovat a vzpomenout si na rozsvícenou lampičku – tj. moment v terapii, kdy si uvědomila zodpovědnost za svůj život. Pomáhá vytvořit mapu toho, kam její zodpovědnost sahá. Pomocí mapy vzniká tzv. „rozdělení na dvě hromady“:

• 1. Uvědomuji si co je moje, co můžu ovlivnit – to má svou váhu, zde se angažuji – konám, jednám, řeším…
• 2. Uvědomuji si, co nemůžu ovlivnit, co není moje – to má pro mě váhu v tom, že to pouštím, jak prakticky (např. deleguji), tak vnitřně – Anně pomáhá, když si to představí jako list, který odplouvá po hladině řeky a pomalu se ztrácí z jejího dohledu, až najednou úplně zmizí…už tomu nedává svou kapacitu a energii.

Vysoká potřeba uznání a strach z kritiky

Anna přichází na sezení a usmívá se.

„Anno, jste rozesmátá, těší mne, když máte dobrou náladu.“

„Opravdu je mi dnes je mi skvěle, můj nadřízený mne jmenoval jako nejlepší právničku v našem týmu. Dostala jsem finanční bonus a uznání od všech kolegů. Moc to pro mne znamená. Doufám, že to bude pokračovat.“

„…že to bude pokračovat? Co tím vlastně myslíte?“ Ptám se.

„Víte, je to tak skvělý pocit, když vás lidi chválí a uznávají. Já je nechci zklamat, chci být v očích šéfa i těch druhých dobrá právnička, jenže nevím jestli to zvládnu, neunesla bych kdyby mne kritizovali.“ V ten moment, jako by světlo radosti začalo vyhasínat. Anna si začne představovat, jaké by to bylo kdyby někdo přišel s kritikou.

Říkám: „Anno ještě před chvílí jste úplně jste zářila nadšením. Jako kdyby uznání od kolegů byla potrava pro Vaši duši. Zároveň vidím, že na sebe kladete nárok, že nejlepší máte být vždy. Do pocitu radosti se začínají vkrádat skvrny pochybností. A jako by Vaše mysl znovu začala přemýšlet v černých budoucích scénářích. Můžeme se vrátit do reality a do toho, co skutečně je teď?“

„Aha, zase můj starý zvyk. Ano můžu se vrátit do reality a do přítomnosti…tam teď cítím hřejivý a dobrý pocit.„

Pokračováním psychoterapeutického rozhovoru se dostáváme k tématu uznání od ostatních. Pro Annu je uznání opravdu potrava, kterou se živí její duše, naopak kritika je něco, co ji zasáhne jako zdrcující rána. Příčinou takového postoje je nedostatečný pocit vlastní hodnoty a nízké sebevědomí. Perfekcionista, který má často úspěšnou tvář pro okolní svět, je uvnitř křehký a zranitelný. Křehkost a zranitelnost vnitřního self osobnosti, jako je Anna, je jádrem a živnou půdou pro vir perfekcionismus. K tomu, aby se cítil perfekcionista sám se sebou dobře potřebuje uznání a pochvalu ostatních, sám se ocenit neumí a tak se stává často doslova závislý na reakcích okolí, aby si utvořil obraz sám o sobě. Když ho ostatní chválí, září. Když je opomíjen, chřadne. Když je kritizován, užírá se často nesnesitelnou úzkostí a vnitřní bolestí.

Časté srovnávání sebe s ostatními

Křehké self a citlivá osobnost, s kterou se setkáváme v psychoterapii perfekcionistů se mimo jiné projevuje častým srovnáváním sama sebe s ostatními. Perfekcionista se denně ubezpečuje jak na tom je – co v životě má, čeho dosáhl, jaký je on sám a jak jsou na tom Ti druzí. Z takového porovnávání však většinou vyjde jako horší. Mohl by být chytřejší, hezčí, úspěšnější….mít už větší příjem, mít už partnera, děti apod. Vždycky najde něco, v čem by mohl být jinde – dál, výš. Je to sebe-trýznící vnitřní postoj, často se projevuje až nutkavou tendencí.

Příčinou tohoto sebe-trýznícího vnitřního postoje, (stejně jako u předešlého vzorce vysoké potřeby uznání) je nedostatečný pocit vlastní hodnoty a nízké sebevědomí. V psychoterapii hledáme způsob, jak pěstovat dobrý vztah ze sebou, jak se ocenit, jak být sám k sobě vřelý. S každým klientem je toto hledání nové a jiné. U Anny funguje ohlédnutí za tím, jakou cestou již prošla a vědomí, že je to dobrá cesta.

Hledání kořenů perfekcionismu

V psychoterapii s Annou objevujeme, kdo Anna skutečně je. Je to proces, jehož součástí je ponořit se do hloubky své duše a najít kořeny vzniklých vzorců chování a prožívání. Jdeme cestou otázek, na něž Anna hledá pravdivou odpověď. Pravdivá odpověď je ta, která s sebou přinese emoční rámec, tedy to, když u toho cítíme intenzivnější vnitřní prožitek – emoci.

Na jednom ze sezení Anna mluví o své mladší sestře:

Říká: „Mirko, jak se můžu neporovnávat, ona je mladší a je mnohem úspěšnější, hezčí, má už rodinu a partnera, oproti ní jsem JÁ JSEM NAPROSTÁ NULA.“

„Aha,“ říkám, „cítíte se jako nula.“ „To mě mrzí , je to těžké nést takový pocit v sobě. A zajímá mě: Znáte tohle vnitřní rozpoložení už z dřívějška? Zažila jste už někdy podobný pocit? – pocit „JÁ SEM NAPROSTÁ NULA?“

Anna se chvilku zastaví, ztichne a je vidět, že se v ní něco děje. Trpělivě čekám, jestli začne sdílet to, co se v ní právě otevřelo. Anna skryje oči do dlaní a objeví se slzy. Říkám jí, že může plakat, přijímám její slzy s pokorou a úctou, k ní a k tomu, že zažívá náročný, ale zároveň důležitý moment.

„Víte, Mirko,“ mluví tichým hlasem, „byla jsem od mala vždy ta hodná a bezproblémová. Rodiče o mě ani nevěděli. Učila jsem se na jedničky. Ale nikdo to moc neřešil, byla to prostě samozřejmost. Naproti tomu moje sestra, – divoká a komplikovaná, byla středem pozornosti a obdivu. Když jste se mne zeptala na ten pocit, tak mi došlo, že ho znám už od dětství. Jako holka jsem dělala, co šlo, tolik jsem se snažila, snad abych získala pochvalu a uznání, ale jakoby to nebylo nikdy dost. Snad proto chci být nejlepší, snad proto mám perfekcionismus tak vžitý pod kůží…ale stejně jsem nula, je mi smutno“

„Anno, když jste mluvila o svém dětství, najednou jsem zahlédla tu malou holku, která toho tolik dělá a doufá, že si toho máma a táta všimnou. Že ji pohladí, obejmou a řeknou: Jsi tak skvělá a šikovná Aničko, máme Tě rádi.“

„Nikdy to neudělali, bývala bych to potřebovala slyšet.“ Anna si utírá slzy, slzy lítosti.

„Zlobíte se za to na rodiče?“

„To mě nikdy nenapadlo, se na ně zlobit…“

„To chápu, byla jste v roli hodné holky, co přece nedělá potíže, že ano?…“

„To je pravda, ale teď, když o tom mluvím, zlobím se, mám vztek!“

„Anno“, říkám, „mám radost a gratuluji Vám. Právě jste opustila pozici hodné holky a zároveň oběti, jsme na naší cestě zase dál.“

Kde jsme

Přeměnu lítosti do vzteku můžeme chápat jako přechod z jedné fáze do druhé. Znamená to posun. Pro Annu je potřebné zažít vztek na rodiče, aby se mohla pohnout z role hodné holky a zároveň oběti. Neznamená to ale ve vzteku setrvat a vytvořit si vnitřní zášť. Vztek můžeme v psychoterapii uchopit jako dobrou hybnou sílu. Vztek nás vyvede z lítosti a často umožní konat. Teprve po fázi vzteku, může přijít odpuštění a klid. S Annou jsme ve fázi zpracování vzteku a přijmutí toho, že rodiče jsou také chybující lidé a že Anně nechtěli ublížit, jen to jinak neuměli.

Psychoterapie s Annou trvá dva roky. Za tu dobu se nám povedlo zachytit řadu nezdravých vnitřních vzorců a programů, objevit jejich kořeny, porozumět jim samotným i pocitům, které přinášejí. Psychoterapie je pro Annu oporou a přirozeným nástrojem, jak toxické vzorce „přeprogramovat“ a vybudovat si zdravé postoje k např. k chybám, ke kritice i dalším souvislostem perfekcionismu. K cestě terapie patří i to, jak zpracovat svůj vztah k rodičům a především sama k sobě. Velký kus cesty Anna už ušla a chce pokračovat dál, terapie jí dává opěrnou hůl, otevírá 13.komnaty a také nabízí nové obzory a možnosti. Je pro ni něco jako trénink, dobrá příprava toho, co si vnese do svého života a jeho směřování. Jsme spolu asi ve třetině terapeutického procesu. Anně jsem slíbila, že ji budu doprovázet, tak dlouho dokud to bude potřeba. Kus cesty je ještě před námi, více než na řešení krizí se teď soustředíme na Anin osobní rozvoj.

Anně děkuji. Děkuji za její vytrvalost, za odvahu se pouštět do hloubek13.komnat, za upřímnost a hledání pokladu vlastní autenticity. Těším se, že ji můžu doprovázet, fandit jí a být u objevování toho, jaká nádherná osobnost je.

Troufám si říct, že odpovědi na řadu otazníků v tématu přejídání, obezity, nadváhy a stravovacích návyků vůbec, najdeme v krajinách lidské duše. To, co lidé takzvaně „zajídají“ bývají často pocity osamění, strachu ze samoty, pocity že jsem sám a nikdo mi nerozumí, chybí blízkost, důvěra, přijetí. Cítím se izolován ve svém vnitřním světě, chybí možnost projevit emoce, ty jsou často vnitřně popírány. Z toho přichází frustrace. Jídlo pak může sloužit jako emoční sycení takových pocitů. Zkrátka přejídání, nadváha a obezita jsou velmi často důsledkem hladu po lidské blízkosti, hladu po lásce.

Nadváha a obezita mají, jak víme, i celou řadu jiných příčin. Mohou to být genetické faktory, kdy je zvýšené množství tukových buněk vrozené, nebo poruchy funkcí metabolismu, hormonální onemocnění apod. Když dohledáme data, jež uvádí a potvrzují odborníci, lékaři – obezitologové, zjistíme že genetika, nemoci a poruchy metabolismu tvoří pouze 20% celkových příčin nadváhy. Což je opravdu alarmující! 80% lidí, kteří trpí nadváhou či nezdravými stravovacími návyky a přejídáním, potřebuje nikoli pomoc lékařů, ale pomoc psychoterapeutickou.

Ptám se lidí, kteří s tématem přejídání za mnou přišli do psychoterapie:

• Co pro Vás jídlo znamená?
• Jaký k jídlu máte vztah?
• Kdy a jak váš vztah k jídlu vznikl?

Podobnými otázkami se můžeme dostat až do období dětství a působení rodičů.

Kořeny poruch příjmu potravy sahají do dětství

Miminka a batolata, (tedy věk od narození přibližně do dvou let), nejsou schopna rozlišovat potravní a ostatní potřeby. Dítě ví jen, že má něčeho nedostatek, něco cítí, či ho něco bolí. A to dává najevo. Nedostatek, nelibé pocity či bolest vyjadřuje pláčem a postupně z reakcí okolního světa si vytváří svou zkušenost a učí se rozeznávat, co mu vlastně chybí.

V tomto raném období učení a chápání svých potřeb, mají nejdůležitější úlohu rodiče, jako Ti nejbližší lidé. První lidé v našem životě, lidé s kterými vyrůstáme. Maminky, které dítě kojí, či přikrmují a také tátové, jež se starají. Záleží na tom, jakým způsobem a jak rychle rodiče odpovídají na to, když dítě vyjadřuje své potřeby např. pláčem.

Někteří rodiče používají jídlo jako univerzální tišící prostředek. Tedy aby dcerka či synek nebrečel/a dostane „dobrůtku“. Když máma s tátou nerozlišují aktuální potřeby dítěte, je pro dítě těžké naučit se rozeznávat mezi hladem a jinými pocity jako je strach, napětí, zlost, úzkost. A dítě si vypěstuje návyk. Takový automatismus ve kterém tiší emoce zajídáním. Tedy emoční hlad, hlad po něčem úplně jiném (hlad po lásce), zahání jídlem.

A ono to hned funguje. Když se nají, vyvolá to pocit uspokojení. Krátkodobého uspokojení. Dlouhodobě a později v životě to však může způsobovat nejrůznější poruchy příjmu potravy (přejídání, anorexii, bulimii aj.) Neschopnost dobře vnímat své emoce, neschopnost rozumět svým emocím, přináší i jiná duševní onemocnění: např. úzkosti, frustrace a celkovou životní nespokojenost, či nenaplněnost.

Proč se v psychoterapii vůbec ptáme na naše kořeny, tedy na dětství? Vždyť je to něco, co již bylo a minulost se nedá změnit. To je samozřejmě pravda, v procesu terapie je však důležité porozumět tomu, proč jsem jaký jsem. Je to důležité proto, abych mohl se sebou dobře žít. Přijímat sám sebe. Pojmenování zaběhlých vzorců je také potřeba proto, abychom je mohli měnit, když nám v životě neslouží.

Téma přejídání a emočního hladu, (ostatně jako i jiná témata), se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie Michala, činím tak s jeho souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mého klienta. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.

Střípek z terapie Michala

Michal je dospělý muž, jeho věk se blíží čtyřicítce. Na první pohled je sympatický, má usměvavou tvář a velké oči a smutné oči. působí mohutným dojmem, trochu jako medvěd. Pracuje jako strojní inženýr. Jeho témata jsou partnerské vztahy, úzkosti a také vztah k jídlu. Začíná mluvit o ženách a dívkách ve svém životě. Vztahy s nimi, popisuje je jako nešťastné. Říká:

„Ženy se mi líbí, miluju je.“

„Vaše nadšení zni trochu dětsky (usmívám se) – všechny ženy milujete?“

„Nejvíc miluji Nikolu, kolegyni z práce. Je tak krásná, když jí vidím, nejsem schopen slova. Pořád na ni myslím. Udělal bych pro ni vše na světě. Onehdy se zmínila, že jí v práci nevyhovuje pracovní myš. Jel jsem o víkendu do práce, koupil jsem bezdrátovou ergonomickou myš, aby měla pohodlí. Představuji si ji eroticky, představuji si ji jako svoji ženu.“

Objevují se i další ženy, po kterých Michal touží. Je pro ně schopen nemalých obětí, snaží se vyhovět každému přání. Je naslouchající, dokáže zařídit praktické věci, umí připravit romantické chvíle. Jako by byl schopen se pro ženy rozdat. Jeho vztahy však mají jepičí život a většinou končí tak, že dívka požádá Michala, aby zůstali „jen kamarádi“.

Momenty zklamání z odmítnutí jsou pro Michala velmi zraňující. Stáhne se do svého světa a trpí bolestí. Je to bolest duše a je tak silná, že přechází do těla. Objevují se úzkostné stavy. Michal cítí tlak na hrudníku a tenzní bolesti hlavy, ty přechází až do končetin, rukou a nohou, které ho brní. Tyto stavy přichází ve vlnách, opakují se během týdne několikrát. Jediné co zatím pomáhá s touto bolestí je jídlo. Jídlo slouží k utišení bolesti duše. Používá jídlo jako lék. Konkrétně to znamená pojídání hamburgerů, pizz, brambůrků v době, kdy je sám doma. Přejídání navíc spojuje s hraním počítačových her, nebo sledováním různých videí, ve kterých se často objevuje i pornografie.

Úzkosti přivádí Michala do terapie a začínáme pracovat. Na sezeních Michal sdílí a odkládá svou bolest, kterou jinak dusí v sobě. To je pro něj velmi úlevné. A to je začátek naší terapeutické cesty. Je potřeba vzniklou ránu hojit. Prožívám s ním těžké stavy a hledáme mechanismy, které pomáhají a jsou zdravější alternativou, než přejídání. To není úplně jednoduché. Jeho přejídání a další spojené aktivity (hraní a porno) jsou totiž závislostního charakteru.

Láska jako závislost

Michal lpí na svých představách o ženách, představuje si různé momenty a interakce, vytváří si v hlavě scénáře romantické budoucnosti. Úplně pookřeje, když může poskytnout milované dívce službu a stále se upíná na jakékoli její gesto, pohled, slovo. Jsou to drobné projevy přízně, které si v představách přibarví a které ho emočně sytí, ale jsou to jen malé drobky, které nestačí. A tak k tomu, aby se emočně dosytil používá právě přejídání. Michal hledá lásku. Jaká je vlastně jeho představa o tom, co láska je?

Říká: „Miluji tak, že na jakékoli přání, nedokážu říct ne. Jsem sám, ale nedokážu být sám. Když mám vztah, nebo alespoň nějaký náznak vztahu, či kontakt, je to, jako by zmizel můj vlastní svět.”

Michalova představa je, že v lásce máme sami popřít, abychom vyhověli druhému.

Když se sami popíráme a žijeme tak, že vyhovujeme druhým, často přemýšlíme, co si o nás asi myslí a jestli nás mají rádi. Jsou to myšlenky a postoje jež snižují sebevědomí a sebe-hodnotu a naopak posilují vztahovou závislost. Michal je závislý na projevech sympatií, které si mylně vykládá jako lásku. Láska je pro něj vyhovět, rozdat se klidně i za cenu, že se sám popřu. Jeho vztahy jsou tak nevyvážené a zatížené jeho horlivostí a lpěním.

Ptám se Michala: „Co si přejete ve vztazích pro sebe?“

„Pro sebe? “ diví se, „To vlastně nevím. Vím jen, že nechci bát sám“

Reaguji: „Michale, říkáte že nedokážete a nechcete být sám. Jste sám už nějaký čas, jaké to je?“

„Bojím se samoty,“ říká, „ničí mě.“

Michal neví, co by si ve vztahu přál pro sebe. Ukazuje se, že to, proč chce mít vztah není ani tak život v páru se ženou ale spíš jeho velký strach ze samoty. A tak zkoušíme v psychoterapii otevírat jeho vlastní potřeby a emoce. Zjišťujeme společně, že na jeho potřeby a pocity se ho nikdy neptali jeho rodiče. (Otec byl zavalen a zahleděn do své práce – doma vyskytoval málokdy a maminka měla mnoho práce s péčí o další sourozence). Michal se tak v dětství neměl moc možností učit se vnímat a naslouchat tomu, co prožívá. Zvnitřnil si postoj – to není důležité, já sám nejsem důležitý. Jedním z pilířů terapie se stávají témata sebevědomí, sebe-hodnota a sebevyjádření a také Michalovo mužství. Jdeme krůček po krůčku, kdy se Michal učí vnímat sám sebe jako člověka a jako muže.

Jídlo jako závislost

Přejídání je u Michala závislost, která, (ostatně jako všechny závislosti), tvoří bludný kruh. Spouštěcím mechanizmem přejídání je citový hlad – nedostatek citů, nedostatek úcty, zájmu, lásky od druhých. Pocit tohoto nedostatku začíná už v Michalově dětství. Už tehdy Michal používal jídlo jako tišící prostředek – lék na bolest duše. Již tehdy se jeho tělo začalo zvětšovat a narůstat. Již tehdy vzniklo to, že Michal nemá své tělo rád. Nemá rád své tělo ani svou osobnost, má velmi nízkou sebeúctu, stydí se za sebe a prožívá těžké pocity viny. Viny, že nedokáže ze závislostního kruhu vystoupit.

Ptám se: „Co pro Vás jídlo znamená, jaký k němu máte vztah?„

Michal: „Víte, často jsem celý den napjatý v práci. Jeden z kolegů se chová arogantně a mě to vytáčí. Nevím, jak na něj reagovat a musím se držet, abych nevybuchl. Také kontroluji firemní čet, jestli se připojuje Nikola, když se to stane, dlouho přemýšlím, jak to udělat, aby si mě všimla. V práci jsem prostě pořád ve střehu a pak, když je víkend tak se raduju. Těším se na chvíle jen pro sebe. Cpu se a sleduju seriály, porno, hraju hry. Já vím, zní to nechutně. Stydím se, když to říkám…

Reaguji: „Michale, vím, že není lehké mluvit o tom, za co se stydíte. Chce to dost odvahy a mě těší, že jste upřímný. Vaše přejídání a návyky nějak vznikly, vyvinuly se z určitých důvodů. Myslím, že je dobré ty důvody společně objevit. Jak rozumíte tomu, že se k přejídání stále vracíte?„

Michal: „Hmm,“ přemýšlí chvíli, „jídlo, hry videa…to je to svět, ve kterém se můžu uvolnit, nikdo ode mě nic neočekává. Je to svět, ve kterém se nemusím neustále snažit, abych dostal pochopení a projevy přízně druhých. Čas mi ale úplně proteče mezi prsty a to si pak vyčítám. Vyčítám si to, že jsem nedělal nic užitečného, jen jsem se cpal a hrál jsem úplně do mrtva, než jsem padl únavou.“

Postupným hlubokým dialogem se dostáváme k pojmenování toho, co mohu shrnout takto:

Michale, víte, když mluvíte o tom, co prožíváte uvnitř a jaký to má vliv na Vaše stravovací návyky, dostáváme se k tomu, že je ve Vaší psychice vytvořen určitý nezdravý mentální cyklus – závislost. Můžeme si to představit, jako takový bludný kruh. Na základě konkrétních situací ve Vašem životě a toho, jak k nim přistupujete, teď můžeme pojmenovat jednotlivé fáze tohoto bludného kruhu přejídání.

Pomocí terapeutického rozhovoru Michal mapuje svou závislost a její fáze. Postupně pak dělá první kroky z bludného kruhu závislostního přejídání ven.

Bludný kruh přejídání

Pojmenovat bludný kruh přejídání a jeho fáze je opravdu velmi důležité. Je to první a základní krok ze závislosti ven. Pojmenování pomůže bludný kruh rozpojit otevřít, vyjít z něj.

Pojďme se podívat, jak fáze takového kruhu závislostního přejídání vypadají. Opět si je popíšeme na střípku z Michalovy zkušenosti, jež sdílí v terapii.

1. Fáze bludného kruhu – Spouštěcí mechanismy: To jsou situace, kdy Michal cítí citový hlad: např. zamilovávání se do žen, které jeho city neopětují. Cítí se odmítán a zklamán. Dalším příkladem je arogance kolegy, kterou Michal bere velmi osobně. Zahlcuje jeho nitro tak, že sám vře vztekem. A zažívá pocity vlastní nedostatečnosti.
2. Fáze bludného kruhu – Pocity vlastní nedostatečnosti: Tyto pocity se vyvinuly díky citovému hladu. V pocitu vlastní nedostatečnosti se utvrzuje téměř denně, když je v kontaktu se spouštěcími mechanizmy v interakcích s ostatními lidmi. Vlastní nedostatečnost vnímá jako bolest, která mnohdy přechází až do úzkosti, jež cítí v těle, nejčastěji jako tlak na hrudníku a křeč. Jeho bolest je vlastně hlad v srdci. Citový hlad, jež ho žene k náhradnímu uspokojení – např. k sycení žaludku a také k závislostnímu sledování videí, porna, hrám. Je pochopitelné, že v bolesti hledáme lék – anestetikum.
3. Fáze bludného kruhu – Jídlo jako anestetikum: Jídlo a další závislostní tendence jsou u Michala lékem, jež činí psychickou bolest snesitelnou. Jídlo tlumí úzkost, avšak je to nezdravý stravovací návyk. Jídlo nakrátko uleví od bolesti, ale vzápětí Michal prožívá pocity viny a studu, tedy další bolest duše.
4. Fáze bludného kruhu – Vina a stud: Michal je zatížen nákladem pocitů falešné viny a studu, často o nich mluví v terapii. Dozvídáme se, že tyto pocity se začaly objevovat v dětství. Rodiče byli kritičtí a když měli dojem, že se jim na Michalovi něco nelíbí, pronášeli věty typu: „Podívej se na sebe – Ty ale vypadáš.“ „Měl by ses za sebe stydět.“ Co si o Tobě pomyslí ostatní.“ Z Tebe nikdy nic nebude, nic nedokážeš.“ Tyto a podobné věty, jsou zraňující a nebezpečné, zvlášť od našich klíčových osob, tedy rodičů. Nebezpečné jsou v tom, že představují pokroucené hodnocení. Hodnocení je pokroucené, ale to dítě neví. Díky pokroucenému hodnocení rodičů si Michal vytvořil a zafixoval nezdravé postoje k sobě – např.: „Jsem ošklivý a tlustý, nemám rád své tělo, nezvládnu být dobrý člověk ani dobrý partner, natož dobrý otec, nezasloužím si být šťastný, mít vztah, rodinu, nezasloužím si být milovaný. To, co si zasloužím je trest.“ Začne se nenávidět a trestat.
5. Fáze bludného kruhu – Sebenenávist a trestání se: Není právě lehké se vymanit z pocitů viny a studu, byť jsou falešné. Michal tyto těžké pocitové stavy často řešil tak, že zabředal ještě více do nezdravých návyků – přejídání, hraní, porno. Navíc se naučil v sobě zadržovat emoce. Čím více studu v sobě nese, tím více si říká: „Nemám právo projevit svoji zlost vůči ostatním!“ A tak zlost obrací do sebe – nenávidí se. A tato sebenenávist dál prohlubuje hladová místa v jeho srdci a zvětšuje „díry“ nedostatku lásky i hlad po ní. Tak znovu roztáčí další kolo cyklu. Což je cesta sebedestrukce.

Od sebe-destrukce k sebe-přijetí

Pomocí psychoterapie Michal postupně opouští cestu sebe-destrukce a hledá ve svém životě jiné možnosti. Učí se vnímat sám sebe vlídněji. Nachází si jiné návyky, jež by ho sytily radostí a zájmem. Začíná právě u zájmových činností, které nekladou tolik tlaku na to „být dobrý.“ Místo PC her začal hrát deskové hry a luštit kvízy s přáteli. Je tak v interakci s lidmi, zažívá zábavu i pocit, že patří do určitého společenství. Společenství, kde ho lidé berou. Vrací se ke hře na klavír, umí se položit do hudby a jejích tónů, prožít to jako hlubokou meditaci, což ho povznáší. A sám si začíná uvědomovat, jak vnímavý a citlivý člověk je. Zapsal se na seznamku a má i první rande. Cítí se sice nejistě, což k tomu patří. Důležité je, že dělá nové, kroky. Nevadí, že jsou někdy nejisté, to podstatné je, že přinášejí dobré pocity ze sebe. To jsou pocity, jež Michal potřebuje, pocity, jež léčí jeho duši. Právě na tyto pocity se zaměřujeme a při sezení se ho ptám:

A Michal odpovídá a usmívá se:

„Je to povznášející. Cítím se dobře sám se sebou, jsem na sebe hrdý.“

„Na co jste hrdý Michale?“

„Vždyť překonávám strach a jsem toho schopen. A i když se rande třeba nepovede, najednou cítím, že místo strachu mám odvahu a to je něco zcela jiného.“

Psychoterapie Michala podporuje ve zdravých vzorcích. Aktivity, které si hledá jsou zdrojem jeho sebe-přijetí. Nacházíme možnosti kdy zažívá to, co popsal výše: Cítit se sám dobře se sebou. Recidivy bludného kruhu přejídání se sice objevují, zvlášť když je Michal unavený nebo přepracovaný. Ale prožít recidivy je součástí procesu uzdravení se ze závislosti. Důležité je, že Michal vytrvává na své cestě k sebe-přijetí a zjišťuje, jak báječný člověk opravdu je. A to dává základ pro mnoho rovin jeho života – vztah k tělu a jídlu, práci, partnerství.

Mirka Pražák Bartošová

• mám strach z odloučení,
• bojím se ztráty pocitu bezpečí,
• cítím úzkost a strach z odstupu při komunikaci, příkrého pohledu, jiného názoru…

Člověk tak úzkostně prožívá každé odloučení či nedorozumění ve vztazích. Odloučení od partnera pro něj znamená osamocení a opuštění a to ho může vhánět např. do chorobné žárlivosti, nutkavých myšlenek až zoufalství a hlubokých pocitů beznaděje, ztráty motivace i schopnosti prožívat radost. Příčina silně smutného až depresivně-úzkostného ladění leží v hloubce psychiky a v podvědomí je často již zmiňovaný strach z osamělosti.

Všechny tyto psychické programy a bloky často mohly vzniknout již v dětství, tam kde se rodiče vzdalovali, nebo jinak zanedbávali, projevovali málo lásky, či prostě chyběli, nebyli apod. Vyskytuje se u těch, jež byly po porodu odloučeni od matky, u  dětí, jež byly např. v inkubátoru apod. Jak tyto programy vznikly můžeme objevit v psychoterapii a to proto, abychom rozuměli tomu, proč např. žárlíme, proč se potýkáme s tím, co se nazývá separační úzkost, proč máme strach z osamělosti.

Milovat až do sebeodevzdání

Strach z osamělosti jde často ruku v ruce s touhou milovat. Touha milovat je u vztahově závislých často tak intenzivní, až je sebedestruktivní. Takový člověk miluje druhého ve smyslu sebeodevzdání a obětování sama sebe. Dokáže vytvářet láskyplné prostředí, což dělá za cenu upozaďování vlastního já. Je odkázán a na partnera, nevadí mu se ve vztahu jaksi „rozpouštět“, dokonce si to přeje a má tendenci vytvářet nebezpečně závislé vztahy. Zdá se mu, že závislost mu dává jistotu. Buď se snaží být závislý na druhém, nebo chce druhého udělat závislým na sobě. Žije vlastně život ozvěny, zrcadla, či měsíce svého partnera, nebo takový život vnucuje druhému.

Kdo je však takovým způsobem závislý, musí žít v neustálém strachu, že vztah ztratí. Lidé, s úzkostným strachem ze samoty vyhledávají závislost, protože si od ní slibují jistotu a pevné sepětí s partnerem. Se závislostí se však stupňuje strach ze ztráty, proto na druhém lpí tak pevně, že na každé odloučení reagují neadekvátně např. panikou.

Čím méně jsme se naučili rozvíjet své vlastní bytí, svou své-bytnost, o to více potřebujeme druhé. Strach a a úzkost ze ztráty vztahu s druhým se tedy projevuje jako rub slabosti já. Kdo si nerozvine své já, potřebuje oporu v partnerovi, na níž se stává závislý. Vztahově závislý člověk chce bezvýhradně důvěřovat a bezmezně milovat, idealizuje si druhého, potlačuje své pochybnosti i kritiku. Nepřipouští si chyby partnera, vyhýbá se napětí i výměnám názorů, jen aby byl klid. Přílišné přizpůsobování a podřizování v jeho životě často dlouhodobě přetrvává. To, s sebou nese nebezpečí, že bude využíván (- časté je přetěžování potřebami partnera, plnění jeho přání a požadavků na úkor sebe). Vztahově závislý zkrátka dělá pštrosí politiku, strká hlavu do písku, aby neviděl propasti, jež takové vzorce chování může přinést.

Myslím, že téma partnerské závislosti a spojitosti s úzkostí a strachem ze samoty je srozumitelnější a bližší, když vstoupí do konkrétní životní situace a tak uvedu střípky z psychoterapie, jména klientů je samozřejmě smyšlená.

Střípek z terapie Evy „raději ustoupím, aby se mnou zůstal“

Paní Eva, je mladá žena, která vypráví:

• „Můj přítel často chodil domů velmi pozdě, i když jsme se dohodli, kdy se sejdeme a co budeme dělat. Často jsem nevěděla, kde je dlouho do noci. Nebral mi telefon, nebo když ho zvednul, slíbil, že za chvíli dorazí, přišel však o několik hodin později. Seděla jsem doma a brečela, ale nechtěla jsem, aby si toho všimnul. Kdybych mu něco vyčítala, považoval by mě za žárlivou a já mám strach, že bych mu tím šla na nervy a tak ho od sebe úplně odehnala, zůstala bych sama. Co potom? Samota by mě úplně zničila. Můj přítel říká, že je prostě takový a kdybych ho skutečně milovala, uznala bych to.“

Paní Eva prožívala prakticky neustále strach a úzkost, její psychika byla podlomená, ani si nepamatovala kdy naposledy cítila radost. Jenže nechtěla ztratit partnera. Na vztahu lpěla, byla vztahově závislá. A nechtěla zklamat představu přítele o svobodomyslném vztahu, který jí samotné však nevyhovoval. Místo toho, aby zastávala svůj názor a hlásila se k hranicím toho, co může tolerovat a co ne, říká: „raději ustoupím, aby se mnou zůstal“ a přemáhá se, myslí si, že se musí stále více přizpůsobovat přáním partnera. Ten netuší, co Eva prožívá a předkládá své potřeby a využívá toho, že Eva se nijak nevymazuje a navenek souhlasí. Zde další úryvek z individuální terapie paní Evy:

• „Můj přítel často chodí na kávu s jednou dívkou. Znám ji, je velmi atraktivní a mého přítele není těžké svést. Cítila jsem velkou lítost, pokaždé když si s ní vyšel. Doma jsem pak raději nemluvila, jednou jsem to ale už nevydržela a propukla jsem v pláč. To jsem si později vyčítala, vždyť mi o schůzkách přece řekl, také říkal, že nejsem tolerantní…“

Paní Eva nejprve přišla na psychoterapii s cílem naučit se být tolerantnější a přizpůsobivější, aby si udržela vztah. Bylo pro ni překvapením, když díky sezením zjistila, že právě pro onu nekonečnou přizpůsobivost jí přítel nerespektuje a dokonce jí často pohrdá. To byl pro ni nový a jiný úhel pohledu. A tzv. „aha-moment,“ kdy Evě došlo: „Protože neberu vážně sama sebe, nebere mě vážně ani on.“

Téma sezení se u paní Evy změnilo na jinou úlohu, (to ostatně není v psychoterapii nic výjimečného.) U Evy šlo o to, rozvinout samostatnost a nezávislost, aby nebyla odkázána na přání a plnění potřeb přítele. Věnovat se vztahu k sobě, sebevědomí a sebehodnotě. To je pro úzkostné lidi s tendencí ke vztahové závislosti velmi těžké. Bez pomoci odborníka a psychoterapie to často nelze.

Individuální psychoterapie s Evou trvala intenzivně čtyři roky. Nakonec zjistila, že vztah, kvůli kterému se tolik trápí a zažívá onu permanentní úzkost a manipulaci jí za to nestojí. Nyní je Eva již nějaký čas bez přítele a žije singl život. Nejspíš to není koncept na celý život, ale je to pro ni prostor, jak najít svou autenticitu, jak být sama sebou a jak taková zůstat i ve svém dalším intimním vztahu.

Čím více se stáváme sami sebou, tím více se lišíme od druhých. Individualizace vždy znamená, že přijdeme o své přesvědčení že se můžeme pokaždé přizpůsobit a žít jako ti druzí, jež dává pocit falešného bezpečí. Individualizace a cesta k autenticitě proto může být spojena s úzkostí, strachem a nejistotou. Depresivně-úzkostný a vztahově závislý člověk je tomuto strachu – strachu žít a projevovat se autenticky – vystaven zvlášť silně. Dobrá zpráva a naděje je, že existuje cesta, jak pracovat s pocity strachu ze samoty i s generalizovanou a separační úzkostí. A existuje i cesta, jak se zbavit vztahové závislosti a přidružených příznaků – žárlivosti, popírání se, bezhraničnosti apod. Ano, cesta ven je vždy individuální, ale existuje a psychoterapie vás na ní spolehlivě doprovodí.

Sebelítost, sebeklam a syndrom oběti

Ve své praxi se často setkávám s tím, že lidé s úzkostí a nízkým pocitem sebevědomí nevyjadřují dost jasně to, co chtějí pro sebe a co by potřebovali od druhých. Tak tomu bylo i u Evy.

Měla pocity sebelítosti a opravdu cítila svíravou úzkost po celém těle, avšak neuvědomovala si, že to, co cítí nesděluje, že jejích přání jsou neurčitá, že neumí nic požadovat. Často přesouvala příčinu své situace ze sebe na „zlý svět“. Ona sama byla obětí tohoto zlého světa. Z této sebelítosti pak dokonce čerpala určité sebeuspokojení a dlouhou dobu také přesvědčení, že nemusí měnit nic u sebe. Čekala, až si přítel všimne, že ona trpí a to ho přiměje ke změně.

Sama sebe obestřela sebeklamem a myslela si, že se obětuje a že život v partnerství tyto oběti žádá, že bez obětování není možný. Neodvažovala se dávat najevo svá přání a představy, právě ze strachu z případných konfliktů, jež by mohly vést ke ztrátě partnera.

Vztahově závislý člověk často ruku v ruce trpí syndromem oběti, často se přizpůsobuje, má tendenci vyhovět partnerovi (nebo i obecně lidem). Proto, aby vyhověl je dokonce ochoten se vzdát svého já.

Psychoterapie vede k poznání a pochopení toho, že potlačit a vyhnout se subjektivnímu bytí a tomu, co prožívám, je cesta slepou uličkou. V tom je úzkost pomocníkem neboť nám nedovolí upozadit naše prožívání, je totiž tak intenzivní, že se stále připomíná, nejde jednoduše potlačit, jako třeba jiné pocity. Psychoterapie pracuje s vlastním uvědoměním a s odpovědností k sobě.

Lidé se syndromem oběti, vztahovou závislostí a strachem z osamění mohou zažívat žárlivost a negativní pocity zášti. Klamou často sami sebe tím, že ze svých pocitů viní druhé. Dobrým znakem pro pozitivní změnu je sebereflexe a otevřenost měnit pocity závisti na to přát druhým a možná se i inspirovat těmi, kdo si beze strachu a pocitů viny berou od života možnosti, které jim otevírá.

Svět jako prázdné místo, nebo barevná zahrada?

Z výše napsaného vyplývá, že vztahově závislý člověk prochází často také syndromem oběti a nezřídka trpí i různou mírou úzkostných stavů. Objevuje se i tendence spoléhat se na to, že mu jeho přání a očekávání, splní někdo druhý – nejčastěji ten, s kým žije. Člověk žijící vedle závislého partnera se tak dostává do role jakéhosi zachránce a toho, kdo má nést zodpovědnost za toho druhého.

Navíc přání a očekávání vztahově závislého bývají nejasná a jaksi v mlze. Kdo nevyjadřuje co by chtěl, nesdílí své postoje a pocity v interakcích a každodenních životních situacích, čeká, trápí se a spoléhá se na to, že ho někdo zachrání – snad dokonce jako odměnu za sebeobětování, ten tvoří toxické prostředí a vztahy plné manipulace a závislosti.

Je to jako kdyby před sebou viděl zahradu plnou šťavnatých plodů, ale nenaučil se vztáhnout po nich ruku, nebo to sám sobě nedovolil. Neumí požadovat, být zdravě aktivní a autentický a to všechno způsobuje, že má málo rozvinutou sebeúctu i další složky self – sebevědomí, sebe-hodnotu atd.

Svět se díky strachu ze samoty, partnerské závislosti a úzkosti a potlačování svého já stává bezbarvým, šedým. Pokud ztrácíme prostor pro sebe-vyjádření a autentické bytí, ztrácíme i svůj vlastní pramen a vitální sílu. Nepřejeme-li si nic od života, mění se ve stále prázdnější a málo bezpečné místo.

O to více je však cennější projít cestu sebe-zkušenosti v individuální nebo skupinové psychoterapii, jež vede k uvědomování si toho, kdo opravdu jsem, vede k vlastnímu prameni. Vede k z-vědomění vlastní hodnoty i rolí jež ve svém životě přijímám a hraju, otevírá bránu do barevné zahrady životní plnosti a svobody.

Přeji Vám šťastné dny a vnímání světa a sebe v něm právě v té svobodě a plnosti,

Mirka Pražák Bartošová

Emoce a rozum v psychoterapii

Ve individuální i skupinové psychoterapii se setkávám s tím, že se lidé snaží potlačit své emoce a řídí se rozumem. Často se pak ale cítí nešťastní a vnímají svůj život jako sebe-obětování. V procesu psychoterapie sestupujeme ke kořenům tohoto vzorce prožívání a jednání. Objevujeme jak tyto způsoby zacházení se sebou vznikly a jak jsou zafixované v psychice. A také to, co je v možnostech té které osobnosti a v rámci psychoterapeutického procesu učinit.

Myslím, že téma konfliktu emocí s rozumem je srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu a tak uvedu střípky z psychoterapie, jména klientů je samozřejmě smyšlená.

Střípek z terapie Radka – rozum říká „vydrž to“

Do psychoterapie vstupuje pan Radek. Je to muž těsně před čtyřicítkou, sympatický, inteligentní a na první pohled vyrovnaný a usměvavý. Hned na prvním sezení otvíráme téma práce. Výraz jeho tváře se změní, je velmi vážný, celé Radkovo tělo jakoby najednou ztuhlo. Pracuje jako ekonomický ředitel ve větší firmě, je svědomitý a pečlivý, záleží mu na dobře odvedené a bezchybné práci. V současném zaměstnání je již 12let, práce ho přestala bavit několik let zpátky, cítí se vyčerpaný, přetížený a unavený, jak fyzicky, tak mentálně. Špatně spí, v hlavě mu běží neustálý kolotoč myšlenek o pracovních úkolech a jednáních. Řada Radkových myšlenek a pocitů se odvíjí od jeho vztahu se šéfem a od kontextu celé firemní kultury. Šéf je autoritativní a impulzivní, z pozice své moci klade vysoké požadavky a má velká očekávání. Navíc nikdy nedává najevo uznání svým podřízeným. Firemní kultura společnosti, ve které Radek pracuje, vykazuje jednání z pozice moci, manipulaci, přelévání odpovědností a tendenci šikanovat slabší. Radek cítí úzkosti a bezmoc, ale díky tomu, čemu říká „zdravý rozum“ zůstává tam, kde ho to nenaplňuje a kde je nešťastný. Vydrží snad vše, neboť má pragmatický a racionální důvod tedy to, co mu říká rozum – „Mám přece pravidelný měsíční příjem a už vím, co mám čekat. Tu tíži musím vydržet, mám přece práci a jistotu.“

Psychoterapie nabízí prostor pro otázky:

• Co jsem ochoten unést kvůli jistotě?
• Jde opravdu o jistotu? Nebo spíš o zafixovanou představu toho, co si myslím, že je jisté?
• Proč upřednostňuji pragmatičnost, potlačuji emoce a snáším stres a úzkost?
• Jaké překážky mi brání na cestě ke změně?
• O jakou změnu vlastně jde?

Otázky Radkovi umožňují otevřít příčiny toho, proč je pro něj tak těžké změnit práci. Příčiny sahají až k jeho dětství. Maminka byla autoritativní a rázná žena, jež měla vše pod kontrolou. Takový způsob výchovy vypěstoval v Radkovi tendence „poslouchat a podrobit se autoritě“ i na úkor vlastních zájmů, dokonce na úkor rozvoje vlastního já. Radek tím pádem má na prostředí „diktatury“ určitou vypěstovanou toleranci. Navíc je pro něj těžké věřit vlastním schopnostem a najit odvahu riskovat. Může se spolehnout jen na to, co je „jisté“ v realitě a zatím nemůže věřit vlastním pocitům ani intuici. Má však naději, že to vše jsou vzorce, které díky psychoterapii začíná objevovat a měnit a že to je cesta. Jeho cesta k tomu, být v životě šťastnější.

Střípek z terapie Sáry – ta, která miluje příliš

V psychoterapii se však často setkáváme i s úplně opačnými psychickými programy. Tedy s tím, když emoce zaplaví lidskou mysl a bytí a člověk se stává tzv. otrokem svých pocitových prožitků.

Zde opět vstoupíme do části lidského příběhu, který přinesla do terapie slečna Sára.

Sára přichází na sezení a na první pohled vidím velmi atraktivní dívku. Působí vyrovnaně a mile, dbá o svůj zevnějšek, pravidelně sportuje, má zajímavou práci. Viděno očima vnějšího světa, mám před sebou sebevědomou krásnou a úspěšnou osobnost. Jenže v tom, jak vypadáme ve vnějším světě a tím, co se děje ve světě vnitřním, může být rozdíl. Někdy dokonce, jako by to byly světy naprosto protichůdné. Téma, které Sára přináší na sezení je o vztazích, především o partnerských vztazích s muži. Sára o sobě říká „jsem ta, která miluje příliš.“ To, co to vlastně znamená, objevujeme v psychoterapii jako lpění a chorobnou vztahovou závislost. Jako by partnerství a pocity z něj zaplavovaly a přejímaly celou osobnost Sáry.

Sára velmi miluje svého partnera, žije tím, kdo je on a nemá žádné hranice. Partner reaguje tak, že její pocitovou závislost využívá, manipuluje s ní. Sára tyto postoje do sebe vstřebává, neumí se vymezit a pomalu ale soustavně tak dochází k podlamování jejího sebevědomí a sebe-hodnoty. Takové partnerství působí jako „psychický vysavač,“. Sára je zaplavena emocemi ničivého citu a potlačuje hlas svého rozumu. Rozumu, který jí říká „odejdi, nebo Tě vztah úplně zlomí.“ Ve své „lásce“ je velmi nešťastná, cítí, že vztah jí nedovoluje být sama sebou, ale miluje. Hlas zdravého rozumu však neposlouchá a vlastně ani nemá sílu poslouchat.

Cesta psychoterapie Sáry vedla k uvědomění si vlastních zdrojů a také k tomu, aby se naučila vnímat své hranice. To znamená, že i když miluji, zůstávám si vědom svých potřeb a svých vlastních emocí v každodenních situacích.

Co je tedy správně, poslechnout rozum, nebo se řídit emocemi? Ze své praxe i své vlastní zkušenosti říkám, že dobré rady typu „jdi za hlasem svého srdce“, nebo „vezmi rozum do hrsti“ moc nefungují. Tyhle dobré rady nefungují a nemají místo ani v Dasein psychoterapii. Dasein přístup pomáhá klientům najít rovnováhu ve vlastní autenticitě. Cesta k sobě samým a k životní rovnováze a spokojenosti je hlavním úkolem sezení.

Rovnováze a cestě k sobě spějeme ve vnitřním dialogu, často právě dialogu rozumu a citu. Rozum i emoce se učíme přijímat a brát jako přátele nikoli jako soupeře. Díky tzv. „hlubokým otázkám“ objevujeme to, kdo jsme, to, co opravdu chceme, učíme se vnímat své pocity, ale i jejich mnohdy „logické“ příčiny. Objevujeme celou krásu, hloubku i rozmanitost vašeho já, nacházíme vaše vnitřní zdroje a možnosti. Psychoterapie a daseinanalýza, je způsob, jež ve tmě pomůže rozsvítit světlo a najednou jasně vidíte vaši opravdovou a jedinečnou cestu ke štěstí. Vstoupit do psychoterapie chce ale i kus odvahy a ochotu na sobě pracovat a přijmout i to, že to co se odkryje nemusí být zrovna příjemné. A tak neslibuji, že cesta psychoterapie bude právě lehká, ale rozhodně říkám vyplatí se to!

Mirka Pražák Bartošová

Cesta k autenticitě a rovnováze

Člověk je pouze z malé části vědomou bytostí. Naše duševní rozpoložení mysl se dalekosáhle řídí a sytí obsahy, které se vynořují z podvědomí. Sny jsou řečí našeho podvědomí. Zabývání se sny je cesta k vlastní autenticitě a žití v souladu s tím, kdo opravdu jsem. Člověk, který si chce uspořádat svůj život, by neměl opomíjet snové vize, neboť právě ony nám pomáhají jít naší autentickou a plnou životní cestou.

Naše psychika a duše ve snech disponuje obrazy. Obrazy, jež ve snu vidíme, představují naše životní obsahy a možnosti. V obrazech jsou zakotveny symboly. Sny, jako symboly, které nesou svá poselství, jsou spontánně vzniklými nositeli určitého skrytého významu. Pochopení poselství snu a jeho významu umožňuje technika individuální psychoterapie – výklad snů (pro sny jež sníme v noci) a aktivní imaginace (pro denní snění).

Ve své psychoterapeutické praxi využívám pro výklad snů i aktivní imaginaci techniky Dasein analýzy. Prostřednictvím této techniky rozkryjeme společně s klientem symbol a jeho význam. Ukáží se tak i souvislosti s životním obsahem (např. jak vznikla úzkost, kde jsou kořeny depresivních stavů, proč chorobně žárlím, proč prokrastinuji, proč mám strach z lidí apod.) Zároveň se ukazují i možnosti, které v životě máme, který vnitřní vzorec přijmout a který třeba změnit. Snové obsahy a možnosti směřují k nám samotným a k naší autenticitě. Dostáváme se k nim z hloubky podvědomí a jinak, než v realitě a v bdělém stavu.

Zabývání se sny v žádném případě neznamená únik a popírání reality bdělého života, ani patologické denní snění. Chorobný snílek je někdo zcela jiný, než ten, kdo aktivně prožívá svůj vnitřní svět a utváří ho. Právě tak, jako existuje únik od reálného světa do světa snu, existuje i únik před snem do světa skutečností – unik před vlastním nitrem. Často se objevuje u lidí, kteří jsou přehnaně pragmatičtí a racionální a jejichž racionalita jim brání zabývat se např. emocemi, ale také vnitřními obrazy a sny, které jsou pro ně těžko uchopitelné. Odkrývání vlastního nitra může lidskému vědomí a zejména racionálním a pragmatickému typu lidí připadat zbytečné. Ve skutečnosti však takoví lidé často cítí nebezpečí a ohrožení, neboť podívat se do svého nitra a pochopit onu symboliku by znamenalo zpochybnit a rozmetat racionalitu. Ve skutečnosti však jde spíš o nalezení rovnováhy mezi racionalitou – emocionalitou prostřednictvím snových obrazů.

Kultury, jež naslouchají svému podvědomí a směřují život k plnosti

Je však pravda, že zabývání se sny může znít v naší kultuře poněkud ezotericky. Naše kultura je charakteristická svou orientací na vnější svět. Existují však i jiné kultury (přírodní národy, hinduismus, budhismus), které své hodnoty hledají a nalézají v jiné dimenzi, než je pouze realita a tou je vnitřní svět duše a lidské bytosti, tomuto světu pak takto zaměřené kultury podřizují vnější život. Zatímco tyto národy naslouchají mínění podvědomí, pro nás Evropany se silně vyvinutým vědomím je takové pojetí často nepřijatelné. Nerozumíme mu, někdy ho i odsuzujeme.

Není však něco v nepořádku, jestliže se zaměřujeme pouze na vědomé postoje a podvědomí považujeme za nepodstatné a vlastně jej bagatelizujeme? Připustit variantu, že náš život a jeho prožívání je obojí: vědomí i podvědomí a brát v úvahu obě stránky, znamená cestu vlastního poznání, větší vnitřní svobody, větší spokojenost sám se sebou a v neposlední míře i dovednost lépe se rozhodovat a umět svůj život směřovat k plnosti a prožívání štěstí.

Křehké poselství

když mluvíme o výkladu snů, možná vás napadne, proč vykládat sen s terapeutem, když existují snáře, kde je si můžu o významech jednoduše přečíst. Ve snáři najdete výklad typu „vidět ve snu kočku znamená svatbu“ apod. Snáře jsou možná dobré pro pobavení, ale tomu, kdo chce pátrat po poselstvích svých snů, je určitě nedoporučuji. Snář sen spíš znehodnotí, než ozřejmí. Jakmile totiž vnutíme nějaké schéma, jež vymyslel někdo jiný, nějaká teorie, pravé poselství unikne, zkreslí, význam se překroutí.

V podvědomí probíhají smysluplné procesy a přijetí hotového názoru na tyto děje, jež nám postrkuje např. snář, ohrožuje pravdivý vhled do svého nitra . Je to jako bychom se pustili do pitvání křehkého tvora (naší duše), jehož podstata a krása onou pitvou vyprchá, rozplyne se, zničí se. Naproti tomu psychoterapeut s vámi společně zacházíte se snem velmi zlehka, právě jako s křehkým, něžným a trochu plachým zvířátkem. Sny jsou křehká poselství a jejich výklad vyžaduje citlivý a jemný přístup. Citlivost a jemnost tohoto přístupu spočívá ve vnímavosti osobité výjimečnosti klienta a provázení ho při výkladu s ohledem na verbální i neverbální projev a v-rozumění do jeho pocitových prožitků.

Výklad snu je terapeutická technika, která může být součástí procesu individuální psychoterapie a poskytuje ho psychoterapeut, který prošel speciálním výcvikem. K terapeutické technice výkladu snů, přistupujeme pokud klient přijde na sezení s nějakým snem, který je pro něj silný, nebo se vrací, či se snem, kterému chce porozumět.

Psychoterapeutická technika výkladu snů

Během výkladu snu odkrývá snící za doprovodu psychoterapeuta scénu snu. Popisuje to, kde a kdy se snový příběh odehrává, jaké postavy se v něm objevují. Ptáme se také na emoce, které snová realita a popis scény či postav ve snu vyvstávají. Ptáme se po tom, jak klientovi v tom či onom obraze je.

Výklad trvá 45 – 60minut, během tohoto času klient svůj sen převypráví několikrát. Opakujícím se vracením do snu se začínají ozřejmovat větší a větší detaily snových obrazů a celé scény. Sen se najednou stane smyslově reálný. Často převládají vizuální prvky, vyskytují se ale i ostatní smyslové prožitky – chuť, sluch, hmat, čich. Někteří snící mluví o tom, že svůj snový obraz po výkladu vidí plasticky, jakoby ve 3D dimenzi.

Po vnoření se do scény a jejího ozřejmění se ptám snícího, jak si obrazy vysvětluje, jak jim rozumí. Snící může zpočátku nevědět, ale téměř vždy se po fázi „nevím“ vynořují významy snových obrazů, které mají souvislost s bdělým životem snícího klienta. Řada těchto významů má podobu tzv. „aha momentů“ a řada z nich vyvstane a doběhne klientovi i za několik dní po výkladu snu.

Sen o ženě v tůňce a vodopádu

S laskavým dovolením klientky uvádím její sen. Při výkladu říká:

„Můj sen tvoří vlastně jen jeden obraz. Ležím v malé tůňce v potoku. Ležím na tmavém a místy zeleném, mechem porostlém kameni. Jeho povrch je chladivý, pevný a měkký zároveň.

Jsem nahá a ležím na boku. Moje tělo je dominantním prvkem celého obrazu, je bílé a vytváří kontrast s okolím, jeho tvary a ženské křivky jsou velmi patrné. Nade mnou se zrcadlí hladina, vidím svět skrze čirou průzračnou a přesto barevnou vodu. Dívám se do volné přírody, kolem vidím louku lesy a nebe. Siluety okolního světa jsou díky pohledu přes hladinu pohyblivé a barevnější. Je pozdní odpoledne.

Je mi dobře. Cítím klid, cítím se dobře ve svém těle, jsem to já a připadám si žensky, ale ne smyslně, spíš jako víla, či nějaká éterická bytost. Je zvláštní, že můžu dýchat, divím se tomu, ale přijímám to. Mám rozprostřené vlasy dozadu za hlavu. Ty vlasy jako by splývaly s vodopádem. Temeno mé hlavy je součástí toho vodopádu. Vnímám přechod z klidné tůňky do klokotu padající vody. Vnímám kontrast klidné a vlnité vody v tůňce s živostí a zurčením toho vodopádu. Cítím se svobodná, nezávislá, krásná.“

Co odkryl výklad tohoto snu:

Jedná se o ženu, jež prošla manželstvím, ve kterém zažila domácí násilí, manipulaci, psychický teror, ponižování, neúctu, ne-respekt vlastní osoby, fyzické útoky. Uplynula již nějaká léta od odchodu a táhlého rozvodu a bylo třeba kromě celé řady praktických a pragmatických kroků, udělat také hodně práce v oblasti uzdravování psychiky a duše.

Díky tomuto snu a jeho výkladu si žena uvědomila, že své trauma má již z velké části zpracované. Bylo pro ni objevné vidět sama sebe jako nezávislou, svobodnou. Lépe si uvědomila, kým vlastně je a to, že dokáže dýchat i bez partnera, nebo právě proto, že od něj odešla. Voda a nahé tělo pro ni znamenají přirozenost, kterou dříve musela skrývat a podřizovat se přáním a potřebám někoho jiného. Svět jí nyní nabízí možnost být sama sebou, realizovat se, vidět všechny jeho barvy vůně a chutě. Velkými hodnotami, které se snem zviditelnily, jsou klid, bezpečí a zároveň svoboda a možnost utvářet svůj život. Výklad snu jí pomohl na cestě k budování víry v sebe a hojení léty podkopávaného sebevědomí.

Přeji Vám mnoho štěstí, úžasné dny a krásné sny,

Mirka Pražák Bartošová

Empatie znamená schopnost představit si situaci, kterou prožil jiný člověk a procítit pocity, které pravděpodobně mohl prožívat. Při zapojení empatie nasloucháme tedy nejen obsahu, nebo příběhu a způsobu sdělení, ale také pocitům a emocím, jež prostřednictvím sdělení druhého cítíme sami.

Empatie představuje vrozenou schopnost, kterou máme do jisté míry všichni. To, jak je rozvinutá schopnost empaticky (nebo též aktivně) naslouchat a vcítit se, záleží na tom, jak s touto schopností v průběhu života pracujeme, jak ji používáme. Když v interakci s druhými užíváme zapojení empatie, jde o vědomý úmysl pochopit, jak druhá osoba vnímá samu sebe i druhé, jak na ni působí o okolní svět a situace v něm.

Empatie a komunikační dovednosti

Jak ale druhý vlastně pozná, že mu empaticky naslouchám? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá – prostě to cítíte a víte. My lidé máme více či méně vyvinuté a způsobem života vypěstované schopnosti, kterými dokážeme vnímat projevy zájmu druhého člověka o nás samotné. Vnímáme, slova, která proudí v řeči – jejich informační sdělení a význam, ale také to, jak člověk mluví např. klidně a pomalu, nebo rychle, nahlas, nebo tiše, jaký tón volí, vnímáme výraz tváře a gesta, oční kontakt, postoj těla apod. Díky vnitřnímu čtení verbálního i neverbálního projevu získáváme celkový dojem a víme, jak nás druhý přijímá a slyší a jestli se jedná o empatické propojení a naslouchání, nebo např. formální a neosobní komunikaci bez empatie.

Někdy se však děje i to, že druhý s námi soucítí, ale v komunikaci s námi to neprojeví a jeho empatii nepřečteme. V každodenním životě je např. dost běžné, že jsou lidé zaražení, když slyší zničující události – typickým příkladem je např. zpráva o smrti blízkého člověka, nebo zpráva o závažném onemocnění. Stává se, že v takové situaci nedovedeme projevit empatické soucítění. Často to není proto, že by se nás tyto zprávy nedotkly, ale právě naopak. Vnímáme utrpení, bolest a smutek druhého, avšak nevíme co říct. Nedokážeme reagovat, odvracíme se úplně, nebo mlčíme, či říkáme slova typu „to mi ani neříkej“ či jiná spojení jež zní nevhodně a ne-empaticky. Důvodem takových reakcí může být vnitřní nejistota, či úzkost z toho, co bylo řečeno, nebo dokonce z toho, co by mohlo být řečeno. Je proto důležité vědět, že kromě zmíněného vciťování, má empatie ještě druhou část. Je to část komunikační. Tato část empatie vyžaduje určité dovednosti verbální i neverbální. Často stačí s druhým jen být, držet ho za ruku, obejmout. Slovy pak lze vyjádřit a přiznat pocity smutku a tíže – „vím, že je to těžké, jsem tady, kdybys o tom chtěl mluvit, kdybys něco potřeboval.

Prostorem, kde se učíme a projevujeme empatii, vnímavost k sobě i k druhým a způsob jak to vhodně vyjádřit je skupinová psychoterapie. Zde emapatii zažijete tzv. na vlastní kůži a učíte se nástrojům, jež můžete přenášet do života.

Jak pracuji s empatií jako psychoterapeut

Empatii však v té či oné míře a hloubce využívají všichni, kdo pracují s lidmi. Jako nástroj pro léčení psychiky ji využívají psychoterapeuti, kteří pečují o duševní zdraví a dosažení spokojenosti a vyšší míry životního štěstí svých klientů.

V běžné komunikaci to vypadá tak, že jeden člověk přichází s nějakým sdělením – říká svůj názor, druhý většinou reaguje a říká zase svůj názor, či zpětnou vazbu. V terapeutické empatické komunikaci, jež používá především v individuální psychoterapii je to jiné. Při svojí práci používám pravidlo terapeutické empatické komunikace – zůstávám v referenčním rámci klienta a povzbuzuji jeho naslouchání sám sobě. Jsem v jeho světě s ním, pokud to dovolí, zkouším rozumět tomu, jak on svůj svět vnímá, co v něm zažívá. Jako psychoterapeut jsem laskavým ale zároveň pevným průvodcem ve vnitřním světě klienta. Doprovázím jej, v porozumění a přijetí sama sebe, v uvědomění toho, co neslouží, v hledání cesty k možné změně. Přijímám klienta a celý jeho vnitřní svět, nehodnotím, nekritizuji, ale pojmenovávám a mohu i předložit obrazy a pocity, které s klientem zažívám, což bývá cenná zpětná vazba.

Jako psychoterapeut, jež pracuje empatickou komunikací jsem průvodce, který pomáhá na cestě vlastnímu já, k vlastním motivům, postojům, hodnotám, zvykům a příčinám chování, jež do značné míry utvářejí a formují žití ve rovině partnerských a dalších vztahů v rovině pracovní či zájmové atd. Pomáhám tím, že při sezení společně s klientem zmíněné aspekty najdeme, pojmenujeme a dáme do souvislostí. Taková práce zpravidla přináší větší míru vnitřního klidu klienta a také větší zodpovědnost a způsobilost nakládat sám se sebou.

Jedním z psychoterapeutických technik je vyjadřovat slovy to, co od klienta slyším. Důležité je nejen naslouchání obsahu, ale též vnímání a zrcadlení pocitů. Svou roli hrají také nevyřčené pocity. Při psychoterapii se věnujeme i této oblasti. Naslouchám celé komunikaci, předávané celou osobou. Jde o to, slyšet tón, váhání, upovídanost, držení těla, výraz obličeje, to vše sděluje významy, jež se skrývají pod povrchovým významem samostatných slov. Tyto významy při terapeutickém rozhovoru objevujeme.

Empatie pomáhá mezilidským vztahům

Své empatické schopnosti a dovednosti však můžou rozvíjet i ti, kdo nejsou odborníky na duševní zdraví. Motivací pro práci s empatií může být to, že pokud empatické schopnosti používáme, tak lépe navazujeme hlubší a kvalitní vztahy s ostatními. Jde o to, začít to zkoušet, avšak velmi pozvolna s láskou a krůček po krůčku.

Jak postupovat krůček po krůčku:

• Trénovat a zkoušet v sobě schopnost vcítit se do situace druhého
• Všímat si neverbálních projevů a toho, co v nás vyvolávají
• Vnitřně uvědomovat vlastní zkušenost, ale nehodnotit skrze sebe
• Prostě jen být s druhým v jeho světě, přijímat ho
• Vědět, že pokud něco říkat nechce, má na to právo, nenutit ho
• Používat stejná slova, která volí on, ptát se, jestli rozumím dobře významům těchto slov a jaké pocity v něm významy vyvolávají
• Dávat druhému čas na vyjádření, klidně mlčet, když vidím, že přemýšlí

Těm, kdo se odhodlají osvojovat si alespoň některé zmíněné kroky a pravidla empatické komunikace, se skutečně otevírá svět většího porozumění a lidskosti. Chce to ovšem věnovat svůj čas a energii a také mít na zřeteli určité hranice opatrování vlastního já, abyste se ve světě druhého sami nerozplynuli.

Vám odhodlaným držím palce a přeju hodně štěstí.

Mirka Pražák Bartošová

• Proč nemám svůj život pod kontrolou?
• Proč mám tak malý vliv na to, co se mi v životě děje?
• Proč mám pocit, jako by nějaká mocná síla předurčovala to, co se vám stane?

Jsou to jen některá „proč“ na než se ve svých vnitřních dialozích ptáme. Ve skutečnosti je, jak asi sami tušíte, těch proč daleko víc. Řada lidí, které jsem poznala jako klienty, jež přišli na sezení – koučink či psychoterapii, se s tímto postojem ztotožňuje a říká „je to protože jsem smolař“, nebo „je to prostě můj osud“ apod. Důvodem našeho životního štěstí a (ne)spokojenosti však mnohdy není onen osud, ale my sami… resp. procesy, které probíhají v našem podvědomí.

Za činností našeho podvědomí stojí elektrické, chemické a biochemické reakce

Lidská psychika má část vědomou – naše bdělé myšlenky, představy, vjemy, koncentraci, vůli. Tato část, zvaná též vědomí představuje zhruba 15% naší psychiky. Velkou část, až 85 %, pak tvoří nevědomá část, zvaná podvědomí. V podvědomí je ukryto všechno to, co si neuvědomujeme. Do této oblasti patří i fyziologické funkce našeho těla např. dýchání, udržování krevního tlaku, trávení, běžné pohybové úkony např. při psaní, chůzi apod. Podvědomí tvoří zkrátka všechno to, na co usilovně nemusíme myslet, to co je zautomatizované. Za činností našeho podvědomí stojí elektrické, chemické a biochemické reakce tělního fungování.

Podvědomí nerozlišuje mezi tím co je pro nás dobré a co nikoli

V podvědomí, sídlí návyk, zautomatizovaný vzorec. (Fyziologicky se jedná o synapse, nervová spojení v našem mozku.) Tento vzorec platí nejen pro již zmíněné tělní funkce, ale také pro naše myšlenky, pocity a představy a vztahuje se i na naše chování. Naše chování vychází jednak z volní části našeho vědomí (uvědomujeme si, jak jednáme a je to v souladu s tím co chceme) ale vychází též, (a to z větší části) z automatizmů v našem podvědomí. Řadu věcí děláme povědomě, nemusíme nad nimi přemýšlet, je to pro nás rychlejší a jednodušší. Automatismy, ale nemusí být vždy prospěšné. Naše podvědomí totiž nečiní rozdíl mezi tím, co je pro nás dobré a co špatné. Mnozí lidé, mí klienti, se kterými jsem se setkala si například generalizovali svůj strach jako naučený a silně zakotvený vzorec chování, který je paralyzuje v denních činnostech. Pro jejich život to znamená nespokojenost a neúspěch a často až skličující pocity bezmoci a vnitřního trápení.

Příběh Moniky

Monika mne zprvu přišla s tím, že by chtěla mít podporu v podobě životního koučinku, později jsme volily spíše cestu individuální psychoterapie, byť s prvky koučovacích otázek. Monika pracovala jako koordinátorka projektu. Byla zodpovědná a pečlivá. Ke své práci dokázala zpracovat všechny potřebné podklady. Měla velký strach ze svého autoritativního šéfa. Při rozhovoru s ním červenala, měla sucho v ústech, koktala a nemohla vyslovit souvislou větu. Když se blížil mítink, kde měla prezentovat výsledky projektu, byla vždy nesvá a často hledala důvody, jak na mítink nejít.

Byla zpočátku přesvědčená, že nenese za to, co se jí děje, a za svoje pocity a myšlenky žádnou zodpovědnost. Myslela si, že vůbec nemá vliv na to, co se jí děje. Nerozuměla tomu, co v ní vyvolávaly situace při setkání s šéfem, a proč měla tak nepříjemné pocity, když se jí na něco zeptal. Cítila obrovskou tíži, úzkost a strach z autority. Situace byla tak vážná, že chtěla dát výpověď z práce.

Během sezení jsme našly příčinu, a sice automatickou reakci, která měla původ v zakořeněné myšlence v Moničině hlavě a sice „nejsem dost dobrá, to nezvládnu“. Tento myšlenkový vzorec naskakoval vždy, když se Monika setkala se svým šéfem. Při psychoterapii si Monika uvědomila, jak je důležité opustit špatný myšlenkový vzorec a nastavit jiný. Přišla také na to, že ona sama je zodpovědná za to, jak se v takových situacích chová a že je v její moci změnit svůj postoj a své chování a dokonce i to, jak situaci prožívá, jak se v ní cítí. Svá setkání se šéfem začala vnímat jako trénink k tomu, aby se zbavila nepříjemných projevů, viděla sama sebe jako někoho, kdo prostě trénuje. Myšlenku „nejsem dost dobrá, to nezvládnu“ se jí podařilo vyměnit za koncept „zvládnu všechno, co budu chtít, stačí jen trénovat.“

Změna neuronové vazby

Díky psychoterapeutické práci, někdy i při koučinku si klienti poměrně rychle dokáží uvědomit, které automatismy jsou v jejich životě škodlivé a zatěžují je. Automatismy se dají ovlivnit změnou neuronové vazby. Během koučinku klademe tzv. hluboké koučovací otázky, kterými škodlivé automatismy – vzorce uložené v podvědomí pojmenujeme a tzv. zvědomníme. V psychoterapii můžeme jít ještě hlouběji tj. do minulosti a porozumění příčinám proč vznikly. To je velmi důležitý proces v němž každý z nás může mít své tempo. V tomto procesu často významně pomáhají techniky terapií jako je např. práce se sny, či imaginace. Jež prostupují i do nevědomé části naší psychiky a „tzv. zvědomují“. Vědomé myšlenky a pocity máme pod kontrolu, nejsme od nich izolovaní a můžeme je měnit. Stáváme se tak více zodpovědní za to, co se nám v životě děje a především máme svobodnou vůli rozhodnout se. Neříkám, že je to lehké, ale vyplatí se to.

Mirka Pražák Bartošová

Někdo hned na první dobrou ví, jaké má preference, že ho to zkrátka táhne ke skupině, nebo naopak spíše do více intimního a užšího prostoru „být sám jen s terapeutem“. To, kam nás to tzv. táhne, je jistě důležité kritérium, ke kterému je třeba přihlížet, samo o sobě však ještě nezaručí, že právě ta či ona forma je tou pravou volbou. Což hned vysvětlím:

Někdy totiž tam, kam se nám moc nechce přinese nejvyšší míru rozvoje, umožní nám se tzv. překročit. To posiluje naše self a jeho složky jako je sebevědomí, sebehodnota, sebepřijetí apod. Samozřejmě nejde o to se tzv. lámat. Překračovat se můžeme pokud na to máme dost sil a pokud vnitřní ne – komfort, který při sebe – překračování zažíváme, má míru, kterou jsme schopni unést. Je zásadní být v kontaktu svým vnitřním ne-komfortem a znát hranice, kdy se překročit a kdy si naopak zůstat tzv. v klidu a teple.

Pojďme se nyní podívat na některé procesy, které se při psychoterapii otvírají obecně. Při té které formě se však otevírají a zpracovávají jiným způsobem.

1. Potlačované emoce vyjdou z nitra ven

Jedním z důležitých procesů v terapii je, že potlačované emoce vycházejí z nitra ven. Objevují se v podobě slz, kdy vyplakáváme vnitřní bolest a smutek, nebo např. ve vyjádření vzteku a hněvu, který si v sobě můžeme nosit třeba i desetiletí.  
Když jsou emoce dlouho potlačované na terapii se to často projeví jako princip Papinova hrnce. Můžeme si to tak i představit: tlak, stlačený uvnitř pod pokličkou, když pokličku uvolníme, pára (emoce) se intenzivně vyvalí ven. Člověk pláče, zlobí se a konečně prochází očistou a uvolněním napětí a teprve potom může přijít další fáze – fáze nadechnutí a naděje na nový začátek.

Tento ozdravný proces funguje jak v individuální, tak ve skupinové terapii na stejném principu výše jmenovaného Papinova hrnce. Aby se mohl dít, je k němu potřeba prostředí, jež skýtá bezpečí, je prosycené důvěrou a vědomím, že lidé, jež jsou s námi, nás nebudou soudit a hodnotit, že nás a naše emoce přijmou s respektem a snahou nás pochopit a podpořit.

Když jste s terapeutem sami, vzniká toto bezpečí a intimita zpravidla rychleji než ve skupině, kde je vztahová dynamika spletitější. Oproti individuálnímu sezení se však ve skupině dají sdílet i prožitky ostatních členů, kteří se mohou cítit podobně jako vy, což terapeutický účinek zesiluje. Navíc lidé sdílením emocí cítí větší blízkost a je jim společně dobře. Pokud jste „jen“ s terapeutem znamená to něco jako kotvu mezi vámi dvěma v jednoduché mezilidsko-terapeutické vazbě. Pokud jste ve skupině, sílí vaše vazby ve větvích vztahů a zažíváte pocit společenství a toho, že jsme na jedné lodi s druhými.

Obecně však platí, že k uvolňování emocí je třeba citlivý a empatický přístup. Dobrý terapeut dokáže být trpělivý a pozná, kdy je to pravé „tady a teď,“ kdy je člověk připraven, kdy uvolnění emocí unese. Je úlohou terapeuta, aby vás před necitlivostí ochránil a vytvářel zmíněné bezpečné a nehodnotící prostředí jak při individuálním, tak při skupinovém sezení.

2. Sebepoznání

Jak skupinová, tak individuální psychoterapie skýtá možnost vhledu do jádra a podstaty své vlastní osobnosti. Ten který přístup má však své možnosti i limity.

V případě individuální terapie je celý čas věnovaný pouze vám a pozornost terapeuta je celou tu dobu zaměřena také stoprocentně na vás. To umožňuje do hloubky porozumět svým psychickým procesům, svým potřebám i způsobu jak se vztahuji k sobě i ke světu. Otevírá se hluboké poznání své vlastní autenticity. Z hlediska hloubky ponoru do své vlastní psyché nabízí individuální terapeutický přístup jistě větší intenzitu.

Ve skupinové terapii nemáme plný čas a kapacitu zaměřenou jen na nás samotné. Za to však můžeme získat úhel pohledu na sebe od lidí ve skupině. Dostáváme jejich reakce a zpětné vazby, jak se s námi cítí, co s námi prožívají. Díky tomu pak máme možnost vidět se z perspektivy vícero lidí a lépe tak porozumět tomu, co se nám děje a třeba často opakuje v našich životních situacích a v našich vztazích.

3. Zpracování vztahů se svými rodiči a sourozenci

Téměř v každé terapii se více či méně dotkneme podhoubí z kterého jsme vyrostli, tedy tématu rodičů, sourozenců, prarodičů. Dokonce i když už jsme dávno dospělí a žijeme svůj vlastní život, stále se vracíme ke svým počátkům. Je to pro to, že naše počátky stále znovu ovlivňují a formují způsob, jakým se vztahujeme ke svému současnému bytí ve světě.

Psychoterapie nám pomáhá porozumění svých zažitých vzorců chování ve vztazích. Často to, jak se vztahujeme ke svému partnerovi, či ke svým dětem vychází z automatismů, které jsme si vytvořili s rodiči a v původní rodině, jako normy pro své jednání a konání. Můžeme tak pochopit, jaký motiv je vlastně je pod tím, co nás dráždí, rozčiluje, zúskostňuje, proč žárlíme, proč my sami, či druzí s námi manipulují, i jako míru svobody umíme ve vztahu dopřát druhému i sobě.

Přínos psychoterapie je v tom, že si skládám ucelený obraz, z čeho jsem vyrostl a vím proč jsem a jaký jsem, ale také v tom, že pomáhá si vztahy s rodiči v sobě zpracovat, najít klid a možnost přijmout své blízké případně jim odpustit, což přináší velkou míru úlevy.
V tomto ohledu nabízí individuální terapie větší prostor se do tématu ponořit a jít v něm tempem, které potřebujeme. Zmíněné vzorce jsou často velmi hluboce zakořeněné a povědomé a každý z nás potřebuje svůj osobní čas, aby se k nim mohl dostat společně s terapeutem, který jej trpělivě doprovází.

Naproti tomu skupina může zprostředkovat mikrosvět, který v mnohém rodinu připomene a co zde zažíváme přímo na vlastní kůži. To může mít stejný vliv a dopad na náš rozvoj jako v terapii individuální, jen se k tomu dopracujeme jinou cestou.

4. Úleva, že nejsem sám, kdo zažívá náročné chvíle a problémy

Zjištění, že nejsem jediný, kdo prochází nelehkou situací, (ať už ve vnějším, či svém vnitřním světě), přináší úlevu. Je osvobozující a překvapivé zjistit, že to, co řeším já, řešili třeba i druzí lidé a cítili se u toho stejně, nebo podobně.

Naše osobní tajemství nás izoluje od ostatních. Když se odvážíme je odhalit, jako bychom se zbavili koule u nohy. Tento proces a přínos psychoterapie je více zastoupen v terapii skupinové. Zde se totiž dějí interakce a komunikace s lidmi, jež mohou zažívat, nebo zažili náročné chvíle a čelili a podobným problémům, jako my sami. Čerpáme tak ze skupinové zkušenosti, cítíme se být členy společenství, mizí pocity osamění.

5. „Dobrý pocit,“ že jsem užitečný pro druhé

Nejspíš znáte ten pocit, když vám někdo projeví uznání, nebo poděkuje, že jste mu pomohli, že díky vám dokázal to a to, že se mohl posunout z místa apod. Když nám druzí dají najevo naši užitečnost, zažíváme radost, potěšení, hrdost. Je to tzv. „dobrý pocit“ z uvědomění vlastní velké hodnoty. V psychologii a psychoterapii tomu říkáme sebehodnota.

Proces uvědomování si vlastní hodnoty a významu pro druhé je něco, s čím pracujeme v terapii poměrně často. Individuální forma terapie hledá momenty, kdy jsme mohli zažívat „dobré pocity“ ze své užitečnosti a přínosu pro druhé, pomáhá tyto pocity prožít, nebo znovu prožít a upevnit je ve vztahu k sobě, jako jeden ze zdrojů pro vnímání toho co je sebehodnota. Na individuální terapii se to děje tak, že se vracíme do svých životních situací a terapeut se ptá, jak jste se cítili, může vám nabídnout pocit hrdosti a upevnit jej, může ho zažít s vámi.

Ve skupině se proces uvědomování vlastní hodnoty děje více přirozeně a mnohem častěji jej zažíváme v módu „tady a teď“, tedy přímo na skupině. Prohlubuje se i tím, že jej sdílíme s ostatními členy. To často bývá velmi intenzivní zážitek vzájemného obdarování.  

6. Rozvoj sociálních a komunikačních dovedností

Psychoterapie jednoznačně podporuje rozvoj sociálních a komunikačních dovedností. Tím, jak mluvíme o sobě, učíme se pojmenovat své vnitřní procesy – emoce a emoční stavy, myšlenky, postoje, potřeby. Při terapeutickém sezení dáváme to, co se nám děje, jednak do slov, ale také do souvislostí. Zjišťujeme, že je to jiné, než když to vše máme jen v hlavě. Při pojmenování to má najednou tvar a jiný smysl.

Cvičíme tím vnímavost k sobě, lépe se nám nastavují vnitřní hranice a zároveň posilujeme schopnost být vnímaví k druhým a stanovovat hranice v našich vztazích. Prohlubuje a zlepšuje se tak schopnost sebevyjádření, sebereflexe ale i sebevědomí – tedy vědomí o sobě. Učíme se sociální dovednosti od terapeuta, v případě skupinové terapie též od členů skupiny. Postupně se zvyšuje citlivost na vše lidské, ve skupině se přirozeněji prohlubuje empatie, kterou zažíváme přímo v procesu psychoterapie.

I pro rozvoj sociálních dovedností platí, že při individuálním sezení můžeme jít hlouběji ke kořenům a případným barierám v komunikaci se sebou i s druhými. Naopak ve skupině zažíváme interakce přímo a jsou součástí skupinové dynamiky, což přináší mnoho „aha“ momentů a vícero úhlů pohledů od různých lidí. Je velmi cenné a hodně nás posouvá sdílet, co se nám při těchto interakcích děje, co zažíváme a jestli to známe ze situací svého života. Psychoterapeutická skupina sama je velké zrcadlo toho, jak komunikujeme. Z tohoto hlediska nabízí větší prostor to pochopit a případně měnit. Nabízí i možnost si sociální dovednosti v bezpečném a přijímajícím prostředí zkoušet a trénovat.

6. Naděje

Psychoterapie pracuje s nadějí, a věří, že dokud žijeme, stále a každý den se objevují nové možnosti, jak naplnit svůj život. Je to přístup snad všech terapeutických směrů. Prostě věříme, že bude líp, že vždy můžeme něco udělat, vidět světlo v tunelu a i když ho nevidíme, tak na něj můžeme myslet.  
Tento přístup má pozitivní dopad, díky němu začínáme očekávat zlepšení a otvíráme se dobré změně. To samo o sobě znamená hodně a především díky tomu je změna možná.

Naděje a práce s ní se ojevuje jak v individuální, tak i ve skupinové psychoterapii. Získáváme ji od terapeuta, od členů skupiny. Ve skupinové terapii můžeme zažít již zmíněný efekt toho, že já sám mohu druhému naději dodat a cítím se tak užitečný.

Na závěr ještě něco o skupinách

V neposlední řadě je třeba zmínit i praktické hledisko a sice, že skupinová terapie je prostředkem k úspoře peněz. Díky většímu počtu lidí ve skupině může být cena za hodinu skupinové konzultace i o 70-80% nižší, než individuální sezení.

Pro někoho to může být nepodstatné hledisko, vždyť kam jinam investovat, než do vlastního rozvoje a péče o svůj život. Pro někoho tento faktor rozhodující však být může.

V případě, že jste motivováni ke skupinové psychoterapii a volíte si tuto cestu, je třeba ještě zvážit, jaký typ skupinové psychoterapie zvolit. Existují skupiny specializované a úzce zaměřené – např. adiktologické skupiny, jež pracují se závislostmi, skupiny zaměřené na panickou poruchu, skupiny pro rodičovství nemocných dětí, skupiny poruch příjmů potravy a mnoho dalších. Dále jsou pak skupiny nespecifické, které nemají konkrétní výzvu, či společné téma, ale pracují s různorodostí, celistvě s člověkem a vším, co ho v životě potkává.

Jiné dělení skupin je na skupiny otevřené a zavřené. Otevřená skupina bývá časově neomezená, kontinuální, může trvat mnoho let členové se mohou připojit, nebo odejít kdykoli. Naopak uzavřená skupina má svůj vymezený čas, tedy začátek a konec, přičemž všichni členové začínají a ukončují cyklus společně.

Na úplný závěr přeji vám všem životní spokojenost a štěstí a pokud přemýšlíte o psychoterapii, ať už o individuální, či skupinové, vězte, že je to dobrá volba, přeji Vám odvahu tento krok učinit a držím palce.

Mirka Pražák Bartošová