Perfekcionismus jako duševní vir

Tuto epizodu si můžete poslechnout na Spotify:

Co je perfekcionismus? Pan a paní či slečna perfektní – to je úspěšná kariéra, dokonalý vzhled, bezchybný a skvělý život v páru, v rodině. Jsou to vysoké výkony, naplňování cílů, využití potenciálu a překračování výzev. Jak to zní? Možná nás napadá, že to je americký sen, život supermana, možná až něco nadlidského, umělého, nepřirozeného. Možná se tomu můžeme pousmát a mávnout rukou a říci: perfekcionismus je sci-fi, se životem a s naší realitou nemá nic společného.

Přesto nám tzv. veřejný anonym, společnost chcete-li, předkládá nároky, jež nás vedou, nebo spíš tlačí k dokonalosti a neustálému překonávání se. Media nám denně z mnoha stran předvádí dokonalá těla, dokonalé zuby, krásu, mnohdy umělou, jež však předkládá určité vzory. Jsme obklopeni příběhy „nadlidí“ výkonných manažerů a manažerek, úspěšných podnikatelů, sportovců, celebrit, jež jsou zároveň vášniví milenci, ale také obětavé mámy a tátové. Ještě ke všemu jsou ideály krásy a harmonie těla a myli, dokonale štíhlí a oplývající duševními a duchovními kvalitami. Mají vzdělání, široký rozhled a rozmanité zájmy, mají finanční a materiální zázemí.

Jako bychom takoví měli být. Jako bychom měli být nadlidé. Jako by toto bylo povinností dnešního člověka. Perfekcionismus se šíří a zdá se, že jej můžeme chápat jako formu adaptace na rostoucí požadavky tohoto světa.

Tlak veřejného anonymu a medií je fenomén, jež tendence k perfekcionismu posiluje. Ten se pak šíří skutečně jako nemoc. Nemoc, která zužuje lidskou psychiku. Perfekcionismus si můžeme představit jako takový duševní vir. Někdo jím vůbec neonemocní, někoho se virus dotkne, někoho zasáhne – člověk projde atakou nemoci a vrátí se ke zdraví, u někoho se však uchytí a způsobí chronické potíže. To, proč je intenzita a forma zasažení různá, proč je někdo rezistentní a někdo onemocní těžce, má mnoho příčin a důvodů.

V tomto článku se podíváme jak to vypadá, když člověka zasáhne perfekcionismus jako duševní nemoc a jaké souvislosti vedly k tomu, proč se to stalo. Téma perfekcionismu, (ostatně jako i jiná témata), se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie Anny. Činím tak s jejím souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mé klientky. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.

Střípek z terapie Anny

Anna přichází do mého terapeutického pokoje. Je trochu nejistá, (což ostatně bývá u prvního setkání obvyklé), ale usmívá se. Je to mladá a sympatická žena, drobná postava, brýle. Otvíráme její životní situaci. Má hezké zázemí a domov ve svém bytě. Žije sama. Občas se objeví nějaký přítel, většinou jsou to krátkodobé známosti. Dokončila doktorandské studium práv, přednáší a vede studenty, s týmem kolegů připravuje vydání své odborné knihy. Pracuje pro korporátní společnost jako interní právnička.

„Můj život je úspěšný a perfektní, všechno vlastně mám“ Popisuje Anna. „Ostatní mi říkají, že si nemám na co stěžovat. Já se ale šťastná necítím a netuším proč.“

„A jak se cítíte Anno?“

„Jak se cítím…“ Přemýšlí chvíli. „Je to jako ve svěrací kazajce, jako v kleštích. Něco uvnitř mě neustále svírá.“

 „Jako ve svěrací kazajce, v kleštích…to musí být náročné, takový tlak. Kde ten tlak cítíte?“

„No, někdy je to svírání uvnitř v břiše, ale snad nejvíc tlak v hlavě. Moje myšlenky těkají jedna za druhou, stále přemýšlím a analyzuji, co jsem měla udělat lépe, v čem jsem selhala. A také řeším, co mám udělat. Jaké úkoly jsou přede mnou a jak s nimi naložím“

„Anno, mohla byste si vzpomenout na konkrétní situaci, kdy a jak se to děje?“

Anna se na chvilku zastaví…“No třeba dnes ráno, vzbudila jsem se o dvě hodiny před budíkem. Bylo půl páté. Ležím v posteli a v hlavě mi běží : Co budu říkat na poradě v práci, jak budou asi reagovat kolegové. Jsou to samí muži, jsou tak arogantní a umí být kritičtí….musím být dobře připravená. Ptám se sama sebe – jsem dobře připravená? Co když ne…Co se stane? Jak se na mě budou dívat? Pak jsem si vzpomenu, jak jsem minule vysvětlovala smlouvu o autorských právech, jak jsem zadrhla v jednom bodě a prostě jsem to nezvládla. To je hrozné! I teď , když o tom mluvím svírá se mi žaludek a stydím se.“

V příběhu Anny se setkáme s těmito hlavními projevy perfekcionismu:

• Přehlcená mysl
• Nadměrný strach z chyb
• Přebírání široké zodpovědnosti
• Vysoká potřeba uznání a strach z kritiky
• Časté srovnávání sebe s ostatními

Přehlcená mysl

Anna je opravdu v kleštích. V kleštích neustálých myšlenkových kolotočů, podobných tomu, který popsala na situaci na poradě. Ukazuje se, že je těžké myšlenky ovládat, jakoby určovaly i způsob, jak Anna žije. Anna žije analyzováním minulosti a hledáním chyb, snahou připravit se na budoucnost tak, aby už neselhala. Myšlenky se rozbíhají do široké škály a větví se. Její mysl je přehlcená. Tento zcela přetížený stav mysli, tento „mind set“ je jedním z typických znaků duševního viru perfekcionismu. Nenechá Annu dospat, budí se brzy ráno, aby mohla znovu začít s kolotočem analýz, domněnek a předpokladů. S tím se pojí téměř nekončící úzkost a strach.

Na sezení říkám: „Anno, musí to být těžké, žít s přehlcenou myslí a s  tím pocitem sevření jako v kleštích…s takovou úzkostí a strachem… Čeho se vlastně nejvíc bojíte?“

Anna se zamyslí a podvědomě se chytne za břicho, které se při těch myšlenkách a kontaktu se strachující se psychikou začne znovu intenzivněji svírat. „No, nejvíc se bojím toho, že udělám chybu, že selžu a zklamu kolegy v práci. Bojím se toho, co si o mě budou myslet, že mě odsoudí. Nemůžu si dovolit selhat. Snad proto vše tak promýšlím, abych se vyhnula chybě.“

„Anno a jak Vám je, když o strachu mluvíme?“

„Znovu cítím to svírání v břiše, ale je úlevné to vyslovit. Hlava se mi trochu odlehčuje, už tomu kolotoči myšlenek , i strachu víc rozumím.“

V terapii s Aninou přehlcenou myslí pracujeme tak, že hledáme nástroje, jak mysl uvolňovat. Pomáhá sdílet, co se děje v těle, pomáhá zvědomování pocitů a prožitků. Zkoušíme techniky relaxační a meditační, jako nástroje pro ztišení mysli. To se ukazuje jako náročné, neboť Anna má vybudované silné automatismy, jež vedou její mysl k neustálému větvení. Anna je zvyklá uvažovat ve schématu „co jsem měla udělat lépe“, nebo ve schématu „co udělám když.“ Jsou to schémata, jež nepřestávají generovat nekonečné množství nejrůznějších scénářů.

Začínáme s autogenním tréninkem, který kotví mysl v těle. Vede Annu do uvolnění rukou a nohou a postupně i dalších částí těla, k soustředění se na dech. Anna se učí nechat myšlenky plynout, nerozvíjet je a neanalyzovat. Přidáváme techniku mindfulness a tzv. tělový sken, učíme se vnímat přítomný okamžik. Jsou to techniky, které si Anna osvojuje, pracuje s nimi mezi terapiemi i sama. Téměř po dvou měsících pravidelné meditační praxe se dostavují výsledky, především to, že se zlepšuje Annin spánek. Když se v noci vzbudí zkouší meditovat a většinou se daří znovu usnout.

Nadměrný strach z chyb

Jednou z příčin, proč mysl těká a je přehlcená, je již zmíněný strach z chyb. Strach z chyb, který nedovolí Anně se zastavit a zklidnit. Strach z chyb nabývá u Anny a perfekcionistů obecně, nadměrných rozměrů. Perfekcionista vnímá chyby jako něco neodpustitelného či dokonce fatálního. Takové vnímání je spojené se silnými negativními prožitky, jež mohou tzv. „somatizovat“, tedy vstupovat do těla a projevovat se fyzicky.

Anna prožívá pochybení, či možné selhání svíravým pocitem svých vnitřních kleští. Přichází na sezení a říká:

„Dnes je mi divně, zle, zase cítím ten známý tlak a křeč v břiše. Navíc mě bolí záda, můj krk a šíje jsou úplně ztuhlé.“

„Rozumím,“ říkám a kývám hlavou, „sice to na Vás není vidět, ale musí to být hodně náročné, když o tom takto mluvíte. Jak rozumíte tomu, co se děje?“

„Jde zase o pracovní věc, mám teď v týmu dalšího kolegu. Má to být moje posila, na kterou můžu delegovat práci. On ale dělá strašné chyby.“

Zamračí se a její tvář má zlostný výraz.

„Dnes třeba popletl datumy a jména v dopise pro soud, ještě že jsem to zkontrolovala. Musím být jako hlídací pes, stále v pozoru. Kontroluji po něm všechno. A to má být moje posila?…mě to vyčerpává a ničí!“

Anna si chytí hlavu do dlaní a objeví se slzy.

Jsou to slzy spojené s její frustrací a s pocitem bezmoci. Tak velké chtění, aby věci šly dokonale…a ono to naráží, nejde to. Anna vnímá, že se její práce může díky kolegovi vymknout její kontrole. Možnou chybu cítí jako ohrožení sebe samotné. To je pro ni silné a intenzivní, tak intenzivní, jakoby šlo o život. To je důvod jejích emocí vzteku na kolegu a následné frustrace a bezmoci jež proudí do Anniných slz.

Součástí naší společné terapeutické cesty s Annou je hledání a osvojování nových postojů k chybám. Začínáme tím, že Anna přijme a pochopí, že trápit se pocity vzteku, bezmoci a frustrace neslouží její práci, ale především ani jí samotné.

„Anno, myslím, že pro nás lidi je celkem přirozené, že ze svých chyb se neradujeme. Chyby nás mrzí. Naše vnitřní práce s chybou má své fáze. Pojďme si je projít společně.“

I. fáze – Konfrontace s chybou: Konfrontace s chybou je nejnáročnějším momentem. Většinou, je nám líto, že se chyba stala. Lítost z chyby je nejsilnější bezprostředně v prvním okamžiku a postupně se s ní vyrovnáváme.

• Anna – perfekcionista moment konfrontace s chybou prožívá jako masivní úzkost, která zaplaví její duši i tělo svíravými pocity, které ji provází dlouhodobě.

II. fáze – Reflexe chyby: Znamená zjištění co se vlastně stalo a jaká je míra pochybení. V této fázi zapojujeme více racionální část mysli a analyzujeme příčiny. V emocionální části mozku se tvoří chemické reakce, jež se mohou projevit pocitem studu. Pocit studu za chybu je v pořádku.

• Anna – perfekcionista fázi reflexe chyby spojuje s vlastní nedostatečností, což škodlivě zasahuje její vztah k sobě. Její stud nabývá velké intenzity a vnímá samu sebe jako neschopnou.

III. fáze – Řešení chyby: Jde se o fázi jednání a konání. V této fázi pokračuje práce racionální části psyché a naší odhodlanosti a ochoty dělat činy. Převzali jsme míru své zodpovědnosti a staráme se o nápravu. Starat se o nápravu znamená postavit se k problémům čelem, řešit je. Což přináší dobrý pocit ze sebe, určitou hrdost – naše psyché se raduje. A můžeme vidět i pozitivní aspekt chyby, tedy to, že je to zkušenost, která nás učí. Zkušenost, která znamená například zvolit příště jinou cestu, nebo jiné rozhodnutí.

• Anna možnou chybu zatím nese fatálně a téměř tragicky. Fázi řešení chyby vlastně předbíhá. Hledá řešení daleko daleko dříve, aby žádná chyba nenastala. Prevence chyb je v pořádku, u perfekcionisty – Anny se však jedná o neustálou kontrolu. Perfekcionista – Anna zažívá permanentní vnitřní pohotovost, jež má často negativní vliv na spánek. Neustálá kontrola přetěžuje mysl a je provázena úzkostí. Máme co dočinění s duševním virem, zvaném perfekcionismus. Navíc Anna, jako perfekcionista nedokáže vnímat i pozitiva chyb – to že může zažívat hrdost a radost, když situaci vyřeší, že získá důležitou zkušenost.

Přebírání široké zodpovědnosti

Mít širokou zodpovědnost, (např. zodpovědnost za druhé lidi, jejich úkoly či chování apod.), je jedním z toxických rysů perfekcionismu. Perfekcionisté se cítí zodpovědní třeba i za vzniklé situace při interakcích mezi lidmi. Pokud vznikne konflikt, perfekcionista hledá jeho příčinu v sobě, často cítí vinu a to i za jiné lidi. Delegovat práci a předat úkoly druhému bývá pro perfekcionistu tvrdým oříškem. Má tendenci předanou práci nekompromisně kontrolovat. Pokud objeví, že kolega udělal chybu, prožívá to velmi dramaticky, jak jsme si tomu mohli všimnout i u Anny.

Velmi důležitým momentem v terapii Anny je zdravě uchopit míru své zodpovědnosti. Totiž vědět, že mám zodpovědnost za svou práci, ale i to má hranice. Prostě nemůžu přebírat zodpovědnost za vše.

Při naší terapeutické cestě si Anna postupně osvojuje postoj, že hlavní zodpovědnost má za sebe a svůj život – za to, jak šťastně či nešťastně ho bude žít. Anna na jednom ze sezení spatří, že zodpovědnost za svůj život delegovat nejde, náš život za nás nikdo jiný žít prostě nemůže. Ve své kůži jsme jen my sami. Je to, jako když se rozsvítí, pro Annu je to zcela nový úhel pohledu.

Okamžiky, „jako když se rozsvítí“ jsou v terapii cenné a pro klienta často průlomové. Avšak nadměrný strach z chyb a přebírání široké zodpovědnosti bývají poměrně rezistentní vzorce lidské psychiky. Je tomu tak i u Anny. Prochází dalšími a dalšími situacemi, v nichž se tyto vzorce opakují. Anně pomáhá si tyto situace zvědomovat a vzpomenout si na rozsvícenou lampičku – tj. moment v terapii, kdy si uvědomila zodpovědnost za svůj život. Pomáhá vytvořit mapu toho, kam její zodpovědnost sahá. Pomocí mapy vzniká tzv. „rozdělení na dvě hromady“:

• 1. Uvědomuji si co je moje, co můžu ovlivnit – to má svou váhu, zde se angažuji – konám, jednám, řeším…
• 2. Uvědomuji si, co nemůžu ovlivnit, co není moje – to má pro mě váhu v tom, že to pouštím, jak prakticky (např. deleguji), tak vnitřně – Anně pomáhá, když si to představí jako list, který odplouvá po hladině řeky a pomalu se ztrácí z jejího dohledu, až najednou úplně zmizí…už tomu nedává svou kapacitu a energii.

Vysoká potřeba uznání a strach z kritiky

Anna přichází na sezení a usmívá se.

„Anno, jste rozesmátá, těší mne, když máte dobrou náladu.“

„Opravdu je mi dnes je mi skvěle, můj nadřízený mne jmenoval jako nejlepší právničku v našem týmu. Dostala jsem finanční bonus a uznání od všech kolegů. Moc to pro mne znamená. Doufám, že to bude pokračovat.“

„…že to bude pokračovat? Co tím vlastně myslíte?“ Ptám se.

„Víte, je to tak skvělý pocit, když vás lidi chválí a uznávají. Já je nechci zklamat, chci být v očích šéfa i těch druhých dobrá právnička, jenže nevím jestli to zvládnu, neunesla bych kdyby mne kritizovali.“ V ten moment, jako by světlo radosti začalo vyhasínat. Anna si začne představovat, jaké by to bylo kdyby někdo přišel s kritikou.

Říkám: „Anno ještě před chvílí jste úplně jste zářila nadšením. Jako kdyby uznání od kolegů byla potrava pro Vaši duši. Zároveň vidím, že na sebe kladete nárok, že nejlepší máte být vždy. Do pocitu radosti se začínají vkrádat skvrny pochybností. A jako by Vaše mysl znovu začala přemýšlet v černých budoucích scénářích. Můžeme se vrátit do reality a do toho, co skutečně je teď?“

„Aha, zase můj starý zvyk. Ano můžu se vrátit do reality a do přítomnosti…tam teď cítím hřejivý a dobrý pocit.„

Pokračováním psychoterapeutického rozhovoru se dostáváme k tématu uznání od ostatních. Pro Annu je uznání opravdu potrava, kterou se živí její duše, naopak kritika je něco, co ji zasáhne jako zdrcující rána. Příčinou takového postoje je nedostatečný pocit vlastní hodnoty a nízké sebevědomí. Perfekcionista, který má často úspěšnou tvář pro okolní svět, je uvnitř křehký a zranitelný. Křehkost a zranitelnost vnitřního self osobnosti, jako je Anna, je jádrem a živnou půdou pro vir perfekcionismus. K tomu, aby se cítil perfekcionista sám se sebou dobře potřebuje uznání a pochvalu ostatních, sám se ocenit neumí a tak se stává často doslova závislý na reakcích okolí, aby si utvořil obraz sám o sobě. Když ho ostatní chválí, září. Když je opomíjen, chřadne. Když je kritizován, užírá se často nesnesitelnou úzkostí a vnitřní bolestí.

Časté srovnávání sebe s ostatními

Křehké self a citlivá osobnost, s kterou se setkáváme v psychoterapii perfekcionistů se mimo jiné projevuje častým srovnáváním sama sebe s ostatními. Perfekcionista se denně ubezpečuje jak na tom je – co v životě má, čeho dosáhl, jaký je on sám a jak jsou na tom Ti druzí. Z takového porovnávání však většinou vyjde jako horší. Mohl by být chytřejší, hezčí, úspěšnější….mít už větší příjem, mít už partnera, děti apod. Vždycky najde něco, v čem by mohl být jinde – dál, výš. Je to sebe-trýznící vnitřní postoj, často se projevuje až nutkavou tendencí.

Příčinou tohoto sebe-trýznícího vnitřního postoje, (stejně jako u předešlého vzorce vysoké potřeby uznání) je nedostatečný pocit vlastní hodnoty a nízké sebevědomí. V psychoterapii hledáme způsob, jak pěstovat dobrý vztah ze sebou, jak se ocenit, jak být sám k sobě vřelý. S každým klientem je toto hledání nové a jiné. U Anny funguje ohlédnutí za tím, jakou cestou již prošla a vědomí, že je to dobrá cesta.

Hledání kořenů perfekcionismu

V psychoterapii s Annou objevujeme, kdo Anna skutečně je. Je to proces, jehož součástí je ponořit se do hloubky své duše a najít kořeny vzniklých vzorců chování a prožívání. Jdeme cestou otázek, na něž Anna hledá pravdivou odpověď. Pravdivá odpověď je ta, která s sebou přinese emoční rámec, tedy to, když u toho cítíme intenzivnější vnitřní prožitek – emoci.

Na jednom ze sezení Anna mluví o své mladší sestře:

Říká: „Mirko, jak se můžu neporovnávat, ona je mladší a je mnohem úspěšnější, hezčí, má už rodinu a partnera, oproti ní jsem JÁ JSEM NAPROSTÁ NULA.“

„Aha,“ říkám, „cítíte se jako nula.“ „To mě mrzí , je to těžké nést takový pocit v sobě. A zajímá mě: Znáte tohle vnitřní rozpoložení už z dřívějška? Zažila jste už někdy podobný pocit? – pocit „JÁ SEM NAPROSTÁ NULA?“

Anna se chvilku zastaví, ztichne a je vidět, že se v ní něco děje. Trpělivě čekám, jestli začne sdílet to, co se v ní právě otevřelo. Anna skryje oči do dlaní a objeví se slzy. Říkám jí, že může plakat, přijímám její slzy s pokorou a úctou, k ní a k tomu, že zažívá náročný, ale zároveň důležitý moment.

„Víte, Mirko,“ mluví tichým hlasem, „byla jsem od mala vždy ta hodná a bezproblémová. Rodiče o mě ani nevěděli. Učila jsem se na jedničky. Ale nikdo to moc neřešil, byla to prostě samozřejmost. Naproti tomu moje sestra, – divoká a komplikovaná, byla středem pozornosti a obdivu. Když jste se mne zeptala na ten pocit, tak mi došlo, že ho znám už od dětství. Jako holka jsem dělala, co šlo, tolik jsem se snažila, snad abych získala pochvalu a uznání, ale jakoby to nebylo nikdy dost. Snad proto chci být nejlepší, snad proto mám perfekcionismus tak vžitý pod kůží…ale stejně jsem nula, je mi smutno“

„Anno, když jste mluvila o svém dětství, najednou jsem zahlédla tu malou holku, která toho tolik dělá a doufá, že si toho máma a táta všimnou. Že ji pohladí, obejmou a řeknou: Jsi tak skvělá a šikovná Aničko, máme Tě rádi.“

„Nikdy to neudělali, bývala bych to potřebovala slyšet.“ Anna si utírá slzy, slzy lítosti.

„Zlobíte se za to na rodiče?“

„To mě nikdy nenapadlo, se na ně zlobit…“

„To chápu, byla jste v roli hodné holky, co přece nedělá potíže, že ano?…“

„To je pravda, ale teď, když o tom mluvím, zlobím se, mám vztek!“

„Anno“, říkám, „mám radost a gratuluji Vám. Právě jste opustila pozici hodné holky a zároveň oběti, jsme na naší cestě zase dál.“

Kde jsme

Přeměnu lítosti do vzteku můžeme chápat jako přechod z jedné fáze do druhé. Znamená to posun. Pro Annu je potřebné zažít vztek na rodiče, aby se mohla pohnout z role hodné holky a zároveň oběti. Neznamená to ale ve vzteku setrvat a vytvořit si vnitřní zášť. Vztek můžeme v psychoterapii uchopit jako dobrou hybnou sílu. Vztek nás vyvede z lítosti a často umožní konat. Teprve po fázi vzteku, může přijít odpuštění a klid. S Annou jsme ve fázi zpracování vzteku a přijmutí toho, že rodiče jsou také chybující lidé a že Anně nechtěli ublížit, jen to jinak neuměli.

Psychoterapie s Annou trvá dva roky. Za tu dobu se nám povedlo zachytit řadu nezdravých vnitřních vzorců a programů, objevit jejich kořeny, porozumět jim samotným i pocitům, které přinášejí. Psychoterapie je pro Annu oporou a přirozeným nástrojem, jak toxické vzorce „přeprogramovat“ a vybudovat si zdravé postoje k např. k chybám, ke kritice i dalším souvislostem perfekcionismu. K cestě terapie patří i to, jak zpracovat svůj vztah k rodičům a především sama k sobě. Velký kus cesty Anna už ušla a chce pokračovat dál, terapie jí dává opěrnou hůl, otevírá 13.komnaty a také nabízí nové obzory a možnosti. Je pro ni něco jako trénink, dobrá příprava toho, co si vnese do svého života a jeho směřování. Jsme spolu asi ve třetině terapeutického procesu. Anně jsem slíbila, že ji budu doprovázet, tak dlouho dokud to bude potřeba. Kus cesty je ještě před námi, více než na řešení krizí se teď soustředíme na Anin osobní rozvoj.

Anně děkuji. Děkuji za její vytrvalost, za odvahu se pouštět do hloubek13.komnat, za upřímnost a hledání pokladu vlastní autenticity. Těším se, že ji můžu doprovázet, fandit jí a být u objevování toho, jaká nádherná osobnost je.