Trauma a vztahy

Trauma můžeme definovat jako duševní zranění. Dochází k němu v důsledku těžké – traumatické události v životě člověka. Traumatická událost je zážitek, který poruší stabilitu naší psychiky. Mnoho lidí si pod pojmem trauma představí situaci, kdy zažijeme extrémní hrůzu, například týrání, šikanu, těžkou dopravní nehodu, znásilnění…

Jistě, to jsou těžké zážitky, které nás hluboce zasáhnou a způsobí trauma takzvaně s velkým T. Jenže, trhliny a zranění – traumata v psychice, způsobují i mnohem, řekněme, „běžnější“ situace. Jako například když spolužák, kterého dívka tajně miluje, zkritizuje necitlivě její vzhled před ostatními na sociální síti. Nebo, když se malý chlapec, ( dítě rozvedených rodičů ), těší na výlet se svým tátou v den svých narozenin. Chlapec čeká dlouhé hodiny, ale nedočká se. Příliš zaměstnaný táta na svého syna zapomene…

Jsou to okamžiky, kdy se cítíme bezmocní, zranění, sami, zklamaní, podvedení, ponížení. Přestože vnímáme, že se nejedná o takovou hrůzu, jako u traumat s velkým T, je to něco, co skutečně způsobuje rány v lidské duši. Zvláště, když se malá traumata dějí opakovaně, mohou na nás mít značný vliv, dokonce stejně zásadní, jako trauma velké.

Psychické zranění – trauma se sice uděje přímo v konkrétní situaci, nicméně jeho dopad působí mnohem dalekosáhleji. Traumatický zážitek v minulosti, který není dobře zpracován a zhojen, nás může negativně ovlivňovat i celý život. Trauma si představme jako takovou žábu na prameni. Žába sedí na prameni života člověka, omezuje ho, brání jeho přirozenému a svobodnému plynutí, omezuje rozvoj našich schopností a talentů a často také nezdravě formuje naše vztahy s lidmi. Vliv traumatu se značně projevuje ve vztazích intimních a nejčastěji vztazích partnerských.

Téma psychického traumatu se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie Karin. Činím tak s jejím souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mé klientky. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.

Střípek terapie Karin

Je pozdní odpoledne, poslední klientka – Karin právě odešla a já zůstávám v myšlenkách i ve svém vnitřním rozpoložení, stále ještě s ní. Vnímám, že jsme se při terapii dostaly někam hluboko. Myslím na ni a doufám, že zvládne zpracovat „dojezd terapie“. Psychoterapie totiž pracuje i mezi sezeními, někdy se klient dostane do radostných až euforických stavů, jindy přijdou propady psychiky. To vše patří k terapeutickému procesu. Když přichází propad, je to něco, jako když se čistí rána, – bolí to, ale zároveň to pomůže hojení a úzdravě. S Karin soucítím a mám o ni trochu strach. Když odchází, obejmu ji a říkám, že kdyby bylo těžké být sama s tím, co se na sezení otevřelo, ať mi dá vědět.

To, co se na sezení otevřelo, můžeme nazvat jako trauma. Trauma z dávného dětství. Ano, je to minulost, ale když minulost vrhá stín na náš současný život, je to minulost živá, neukončená a stále bolavá.

U Karin se trauma z dětství propisuje do jejích vztahů s muži, ovlivňuje její vnímání a prožívání intimity i celkový postoj k mužům a mužství. Na partnera se fixuje tak, jakoby to byl celý její život. Vztah je moře, ve kterém popře a ztratí sama sebe. Je ochotná se přizpůsobovat jeho stylu života, koníčkům, lidem, jež ho obklopují, také jeho sexuálním představám a praktikám, jež jí samotné nevyhovují. Většinu věcí dělá na úkor svých vlastních potřeb, na úkor toho, co chce ona. Její pojetí je: být hodná – tedy neobtěžovat druhého sama sebou, být tu pro něj, vše chápat a ustupovat. Teprve když taková bude, zaslouží si partnerovu lásku.

Než se dostaneme blíže k tomu, jak si Karin takový postoj k mužům vytvořila, pojďme trochu blíže k ní samotné. Je to dívka, nebo spíše mladá žena, která působí jako dívka. Její věk se během naší tříleté terapeutické cesty přehoupnul přes třicítku. Při našich sezeních umí být bezprostřední, milá, bystrá a vnímavá. Působí, jakoby stále byla v pohybu, často si rozpouští své husté tmavé vlasy, aby je za pár okamžiků zase sepnula do culíku. Když mluví, používá ruce a přestože stále sedí v terapeutickém křesle, často mění postavení těla i nohou, jako by tančila nějaký dlouhý a ladný tanec. Karin má krásný široký úsměv a zkoumavý pronikavý pohled ve světlých zelenkavých očích. Když vstoupí do místnosti, prozáří svou energií celou atmosféru. Všímám si toho a často jí říkám, že vnímám tuhle část její osobnosti, její slunce a schopnost vnášet pozitivní naladění, které působí na druhé a při našich sezeních také na mne. Těšíme se z toho spolu. Jenže dnes je tohle slunce, tahle část Karininy osobnosti, zakrytá stínem. Není to poprvé, jen je to dnes mnohem intenzivnější.

V příběhu a psychoterapii Karin se setkáme s některými  vlivy traumatu na psychiku i život jako takový, je to:

• Ztráta pocitu bezpečí
• Narušená vztahová vazba
• Narušení integrity osobnosti

Ztráta pocitu bezpečí

Na začátku sezení si podáme ruce, vyměníme si úsměvy, rozlévám čaj, usedáme do křesel a pokládám větu:

„S čím dnes přicházíte Karin?“

„Nevím přesně, jak pojmenovat, co prožívám uvnitř, ale“…zastaví se uprostřed věty, zavře oči, jakoby se svým vnitřním zrakem dívala do sebe…„je to jakoby svět nebyl bezpečné místo. Jako bych uvnitř v sobě očekávala, že mě někdo zradí, oklame, využije, opustí. Jsem smutná a cítím se jako oběť tohoto divného světa. Místa, plného lží, arogance a násilí. Tenhle pocit znám, je ve mě uložený. Někdy jakoby spal, ale někdy se objeví ve vlně a celou mě zaplaví a to je pak těžký smutek, jako bych nebyla nic jiného než strach a smutek“

„Jako byste nebyla nic jiného než strach a smutek,“ říkám, „Karin, co tu vlnu spouští?“

„Možná víc okolností. Dnes přijali mého přítele na operaci kýly – běžná záležitost, hospitalizace v nemocnici jeden den, zítra ho nejspíš pustí. Doprovázela jsem ho do nemocnice a celou cestu cítím stesk a strach, taková úzkost…. a pak přijde okamžik loučení a já se rozpláču, jako bych se loučila navždy, jako bych o něj měla přijít. Pak cestou do práce, v tramvaji, jsem slyšela rozhovor dvou kluků, nadávali si a ponižovali jeden druhého, bála jsem se že se poperou a lidi v tramvaji jen klopili hlavy, nikdo nic neudělal, ani neřekl. Mne přepadl takový strach a zase ta úzkost, cítila jsem tlak na hrudníku, srdce mi bilo na poplach. No a v práci ?…vnímám, jak kolegyně pomlouvají jedna druhou za zády, tváří se kamarádsky, ale já vím, že řeší, jak se kdo obléká, jestli má přítele, nebo ne, kritizují, když někdo nemá děti a když je má, tak zase to, jak je vychovává… A můj šéf ? Ten se mnou mluví z patra, cítím jeho despekt k ženám. A pak se ve mě rozlije ten smutek, tíže a to, jako bych byla oběť těch jejich řečí, polopravd, domněnek a lží, necítím se tady v tomhle světě vůbec bezpečně a jako bych ani neměla místo, kam utéct, kam se schovat. Jedině s přítelem se cítím dobře, jenže ten tu teď není“

Karin ztratila pocit bezpečí, svět se pro ni stává hrozbou. Jak to vzniklo? Psychoterapie je mimo jiné nástrojem pro to, pochopit proč jsem jaký jsem a proč určité situace prožívám způsobem, jakým je prožívám. Když klient mluví o situacích ze svého současného života a o tom, jak se v nich cítí, pokládám otázku, jak svým pocitům rozumí, která často otevře minulou zkušenost. Ptám se tedy i Karin.

„Karin, chápu, že ten pocit ztráty bezpečí, který popisujete, Vás asi hodně tíží. Rozumíte tomu, kam sahá? Jak vznikl?“

„Ne, že bych mu rozuměla,“ říká Karin, „ale když se mne ptáte, tak se mi objevuje vzpomínka.„

„Aha, vzpomínka, říkám, když přijde asociace, třeba v podobě vzpomínky, je to myslím důležité.“

„Ano, také myslím, že ta vzpomínka může s tím, že pro mne svět není bezpečné místo, souviset. Vybavil se mi dům mých rodičů. Je to před mnoha lety, je mi tak sedm let. Víte, moje máma mě dokázala zahrnout doteky a mazlením a někdy možná až přehnanou chválou, jaká jsem její skvělá dcera. Přitom ale nikdy nezapomněla říci, že to ona mne vychovává a že je to díky ní. V té vzpomínce je, že se máma zlobí, je vzteklá, zlost si vylévá na otci, nadává mu a ponižuje ho. Otec mlčí, jakby ji vůbec neposlouchal. Celý dům vibruje matčiným řevem, a táta nic. To ji ještě více vytáčí, když už máma nemůže víc řvát, rozpláče se a najednou je z ní hromádka neštěstí. Nevím, co mám dělat, nakonec jdu a utěšuji ji, jsem s ní, dokud se nezklidní“

„Karin, to byly asi dost intenzivní momenty, takové drama“, říkám.

„Ano, moje máma je „drama queen“, vždycky má pravdu, nesnáší proti-názor a už vůbec ne třeba jen mírnou zpětnou vazbu či kritiku na svou osobu, přitom sama kritizuje neustále. Svět se má točit podle ní a chce být středem pozornosti. Dramatické situace, křik a hádky byly u nás časté, jakmile otec řekl něco jiného, než chtěla máma, celé se to ještě přiostřilo.“

„Aha, to muselo být pro Vás, jako dítě asi náročné a když se ještě vrátíme do té vzpomínky, která se Vám vybavila – jak se cítíte?“

„Cítím se stejně jako tenkrát…přiškrceně, svírá se mi hrdlo, nemůžu promluvit, ani se pohnout, pak to ale překonám, chci být rozumná a hodná dcera – jdu utěšit mámu, ale ve mne samotné jakoby něco umřelo.„

„Něco umřelo…Karin, víte, co to je?„

„Karin se zastaví zavře oči, zakloněnou hlavu má zabořenou v polštáři a po tvářích jí tečou slzy. Umřelo moje dětství, moje čistá víra, že svět je krásný, že v něm můžu hrát, vyrůstat a být v bezpečí…myslím že tahle situace byla tou poslední kapkou, bodem zlomu, kdy jsem ztratila víru v dobrý svět, moment, kdy jsem ve svých sedmi letech dospěla.“

Základní nastavení pocitu bezpečí, či naopak ohrožení si začínáme utvářet již v prenatálním věku a po narození jej v sobě formujeme dále. Záleží na tom, jakou vazbu máme s blízkými pečujícími osobami – rodiči. Vztahy rodičů a dítěte jsou bazální vztahy, v kterých dozrává náš koncept sebe i to, jak prožíváme vazby s dalšími lidmi. Dítě potřebuje mít bezpečnou a spolehlivou osobu rodiče, aby si vytvořilo základní důvěru v okolní svět i samo k sobě. Pokud jsou jeho blízcí pečující a spolehliví, získává základní nastavení – svět je ok – já jsem ok. Když máme tuto základní důvěru, pak i v případě že se něco těžkého stane, lépe to zvládnu. Pokud však vyrůstám v prostředí, kde si takovou důvěru nemohu vybudovat často je moje vztahová vazba k sobě i k druhým narušená.

Narušená vztahová vazba

Naprostá většina nás lidí nežije ve své bublině. Žijeme v kontextech našich vztahů, jež nás ovlivňují a utvářejí. Jak jsem zmínila, začíná to u osob, kteří stojí na začátku naší životní cesty, tedy u rodičů. V případě, že rodiče nebyli dostatečně k dispozici v péči o základní potřeby, či emocionálně, vzniká právě takzvaně narušená vztahová vazba. Ta se projevuje jak směrem k sobě, tak ve vztazích s lidmi a má různé podoby. Pojďme si některé z podob narušené vztahové vazby trochu přiblížit:

Vyhýbavá vztahová vazba

Když jsem dítě, pláču a rodiče na mě nereagují, zažívám zklamání a vzniká ve mě nejistota. To se může projevit tak, že si vybuduji postoj: Nejsem dost dobrý, nemám hodnotu jako člověk. Kontaktům s druhými se raději vyhýbám, neboť druzí lidé mi zrcadlí to, že jsem nedostatečný. Směrem k druhým mám tedy tzv. vyhýbavou vztahovou vazbu. A moje vztahové schéma je, že jediný člověk, na kterého se můžu spolehnout jsem já sám. Vše si musím zařídit sám, neočekávám nic od druhého. Nedám šanci blízkosti, držím si vnitřní distanc – vyhýbám se. Navazovat blízké kontakty není bezpečné, mám z toho obavu, bojím se zažívat nejistotu, zklamání, bojím se ztráty kontroly nad svým životem.

Úzkostná vztahová vazba

Když jsem dítě, pláču a rodiče reagují někdy zlostně jindy vlídně, může se to projevit i tak, že si vybuduji postoj: Nejsem dost dobrý. Abych měl alespoň nějakou lidskou hodnotu musím si to zasloužit. Toužím po zájmu, přízni a lásce druhých, když ji mám, cítím svou hodnotu. Vytvářím různé mechanismy, jak si přízeň druhého udržet. K takovým mechanismům patří např. snaha vyhovět na úkor sebe, tendence být tzv. hodný – nedělat problémy, přizpůsobit se, bagatelizovat chyby druhých a naopak za chyby vinit přehnaně sebe, potlačovat vlastní pocity, nebo také snaha ovlivňovat druhého citovou manipulací (např. tak, že vzbuzuji lítost, stavím se do role oběti a očekávám ochranu), v neposlední řadě také přehnaná péče o svůj vzhled sloužící k upoutání pozornosti, nebo např. perfekcionismus (více o tématu perfekcionismu zde: Perfekcionismus jako duševní vir – Psychoterapie (mpb-terapie.cz) )

Tuto vztahovou vazbu nazýváme úzkostná vztahová vazba. Je spojena s vysokou mírou citové závislosti, často provázená bytostným strachem, že bych o druhého mohl přijít, vztahově úzkostný člověk to často prožívá tak, že ztrátou druhého přichází i sám o sebe o svou hodnotu, či dokonce celou svou osobnost, objevují se pocity žárlivosti a nutkavá tendence být s druhým neustále ve spojení, mít kontrolu nad tím co cítí, co koná, kde se nachází.

(Více o tématu partnerské a citové vztahové závislosti zde: https://mpb-terapie.cz/partnerska-zavislost/ )

Případ úzkostného typu narušené vztahové vazby můžeme vidět i u Karin. Vzpomeňme na situaci, kdy se má na jeden den vzdálit od svého přítele. Je to pro ni nevýslovně těžké a cítí intenzivní úzkost. Taková úzkost však nepramení z přítomné situace. Přítomná situace je pouze spouštěčem Karinina úzkostného prožitku.

Úzkost náleží minulé zkušenosti a jejímu dětství, v kterém si Karin vybudovala úzkostnou vztahovou vazbu. Matka byla emočně nestabilní a Karin byla vystavována návalům vzteku, kterým nerozuměla, nebo byla zahrnovaná přízní a chválou, která však byla vlastně cílená na matku samotnou nikoli na Karin. Karin sama dodává : „byla jsem jen výsledek matčiných zásluh.“ Někdy byla Karin v roli pečovatelky, která matku utěšuje např. objetím a tvoří zároveň nárazník jejích emocí. Někdy se stáhne do role „hodné holky“, kde neprojevuje sama sebe, ale dělá vše, aby matku nerozčílila. Když je máma v klidu, je to pro Karin bezpečnější prostředí, ale zároveň tím popírá svou vlastní autenticitu a ztrácí zdravé sebevědomí.

O vztahových vazbách hovoří teorie attachmentu, kterou v 50.letech formuloval anglický psychoanalytik John Bowlby a kterou rozvinula americká psycholožka Mary Ainsworth.

(wikipedia.org)https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_citov%C3%A9_vazby

Narušení identity osobnosti

Trauma je obrazem nezpracovaného minulého zážitku a může narušit nejen pocit bezpečí, vztahovou vazbu, ale také identitu osobnosti. V dětském věku se vyvíjí pojetí sama sebe, při prožití traumatu dojde k jakémusi zmrazení traumatické vzpomínky v nervové soustavě. Navíc při traumatizaci dochází k narušení regulace amygdaly, což je mozková struktura, jež hraje hlavní roli v ukládání a vybavování zážitků spojených s emocemi. Traumatizovaní lidé mají funkci amygdaly aktivněji spuštěnou, jsou citlivější a také náchylnější na častější zaplavováni stresem, či úzkostí.

Objevuje se také negativní sebepojetí, tedy postoj nemám se rád, nejsem hoden lásky, nemám žádnou hodnotu, nezasloužím si dobré v životě. Když máme negativní sebepojetí, tendence ulpívat v nezdravém a závislém vztahu se objevuje poměrně často. Vzniká na podkladě vybudovaného vnitřního vzorce – když jsem s druhým mám alespoň nějakou cenu, bez něj ji ztrácím a jsem nikdo.

Když není traumatizující zážitek zapracovaný do naší celkové životní zkušenosti, nepřijímáme ho. Vyhýbáme se vzpomínce na něj a to, často pomocí vnitřních podvědomých mechanismů – vytváříme tzv. disociaci. Disociace ke vzpomínce na traumatizující zkušenost vypadá tak, že vzpomínka je jakoby rozpadnutá na útržky a vybavování si její stopy je provázeno intenzivními emocemi, např. těžkým smutkem a úzkostným strachem, ale to co se mi děje nedokážu přímo spojit s traumatem. Trauma tak může vstoupit hluboko do psychiky, aniž bychom si to uvědomovali a dokonce narušit integritu osobnosti. Člověk je pak plný pochybností a jakoby se ztrácí v tom, kdo je.

V bezpečném prostředí psychoterapeutických sezení můžeme paměťovou stopu vybavit a znovu uložit v nové podobě, ošetřit ony intenzivní emoce úzkosti a smutku a upevnit strukturu osobnosti. U Karin to znamená dopřát jí čas, respektovat její tempo a připravenost na sdílení traumatického zážitku. Často to vyžaduje to oslovení jiné struktury než je mysl, tedy pracovat s hlubší vrstvou psychiky.

Vraťme se ale ke střípku z terapie Karin. Na jednom z dalších sezení Karin zmíní, jak pro ni byl intenzivní a důležitý moment, kdy pláče a říká:

„Ztratila jsem víru v dobrý svět, když jsem ve svých sedmi letech dospěla.“

„Karin, říkáte, že to byl intenzivní a důležitý moment. I pro mě to bylo silné. Bylo to silné a zároveň hluboké se setkat s Vaší bolestí. Bylo mi líto, té malé holčičky. Myslím, že jí chyběla podpora a možnost vyjádření sama sebe.„

„Ano, a ty pocity které se mi vyplavily….přiškrcenost, jako bych se nemohla pohnout, úzkost, to je vlastně to, co mě provází denně, není to tak intenzivní, ale cítím se tak. Ale po tom sezení, když jsme sestoupily do těch těžkých okamžiků, se mi ulevilo. Ta každodenní přiškrcenost, ten běžný úzkostlivý strach zmizel, najednou ze mne spadl a já byla jakoby lehčí, bezstarostnější a svobodnější.„

„Karin z toho se raduji a moc Vám to přeji. Víte co dělá tu Vaši svobodu? Tu svobodu, která je tady a teď?“

„Víte Mirko, je to jako bych najednou přestala žít pod tlakem. Jako bych pustila tu neustálou kontrolou, hodnocením a porovnáváním se. To je to osvobození, ta úleva a lehkost.

“ Ale jak jste zmínila tu malou holčičku…když jste to řekla, ucítila jsem vnitřní bolest.„

„Dobře Karin a rozumíte té své vnitřní bolesti?„

Karin se zahloubá do sebe a je vidět, že prochází svou vnitřní bolest a ocitá se v chaosu různých pocitů.

„No vlastně nevím a teď cítím zmatek… „

„Mne k tomu napadá, že jak jste musela rychle dospět, že té malé holčice chybělo a možná svým způsobem stále chybí péče, bezpečí a také možnost být sama sebou.“

„Ano to sedí, já stále nevím kdo jsem. Až tady při našich sezeních mi došlo, jak mě blokují nezpracovaná traumata mé holčičky. Žiju v úzkosti a s neustálou kontrolou, hodnocením a porovnáváním se s druhými, ale co jsem skutečně, to nevím. Tady na psychoterapii ale můžu být sama sebou. Učím se tak prožívat vlastní svět a žít podle vlastních zákonů.

Karin vlastní způsob bytí neviděla a nenacházela. Žila podle toho, jak by se „mělo žít,“ tedy podle vzorů předkládaných společností a podle toho, jak si ostatní myslí, že by „měla žít“ a „jaká by měla být“. Psychoterapie Karin pomáhá uvědomit si, že trauma ji oddálilo od ní samé, narušilo její integritu.

Trauma a metoda aktivní imaginace

Do psychoterapeutických sezení s Karin vnášíme princip práce s hlubší vrstvou psychiky. Využíváme metody aktivní imaginace, jež umožní snížit vědomou kontrolu a nechat analytické myšlení více v pozadí. Díky technice aktivní imaginace se dostaneme k rozšířenému stavu vědomí. Když pracujeme s hlubší vrstvou psychiky a rozšířeným stavem vědomí, vybavujeme, co je v psychice skryté a můžeme tak lépe léčit staré rány duše.

Před imaginací s Karin formulujeme téma s kterým do imaginace vstupujeme. Tématem je: „Jak se zbavit závislého ulpívání na vztazích a být sama sebou.“

Začínáme technikami mindfulness a kotvením pozornosti do těla a přítomného okamžiku.

Karin sedí zabalená do deky v pohodlném křesle, je uvolněná, má zavřené oči, nachází se ve stavu alfa. To je takový stav vědomí, do kterého se dostáváme při usínání: Myšlenkové proudy se zpomalují, mezi myšlenkami jsou malinké a pak větší mezery. Mezery, ve kterých se rozprostře pocit klidu, uvolnění. Karin provázím slovně vedu ji k všímavosti k tělesným událostem – dechu, tlukotu srdce, svalovému tonusu a dalším počitkům a projevům těla. Za zavřenými víčky Karin vidí světelné tečky a barevné skvrny. Ty se začínají skládat do obrazů. Ptám se Karin co vidí.

„Vidím louku, je to jarní louka, svěží čistá zelená, drobné luční kvítí, které se chvěje ve větru.“

„Ano, louka, kvítí, vítr, co ještě vidíte?“

“ Vidím stromy okolo sebe, jsou to statné a vysoké stromy, smrky a duby, vnímám různé odstíny zeleně, je jaro a ty duby jsou světle zelené a smrky stříbřité. Stromy z části obklopují tu louku, zčásti je to otevřený prostor, který končí až na horizontu.“

„To je zajímavé, zčásti otevřený prostor a zčásti uzavřený, může v tom být symbolika… Kde jste Vy Karin?“

„Ano, jsou to kontrasty, ta otevřenost a uzavřenost, stejně je to v mém životě. Já jsem někde uprostřed. Jsem v šatech. Jsou to bílé krajkové šaty a já jsem malá holčička. Jsem tam sama. Ta samota je klidná, je mi tam dobře, je to bezpečné místo. Užívám si, jak volně dýchám vzduch, který voní čerstvou trávou a svítí sluníčko, spojuji se s přírodou. Cítím lehkost a svobodu, stojím s roztaženýma rukama a užívám si slunce. Vystavuji mu tvář a hřeje mě.“

„Zažíváte pocit bezpečí a svobody, to Vám moc přeji, jsou to šťastné pocity a možná se ukazují v imaginaci proto, že v životě chybí, Vaše psychika tím usiluje o rovnováhu. Co dál ještě vnímáte?“

„Krajina zešedla, zatmělo se a najednou cítím smutek a tečou mi slzy.“

„Jak chápete své emoce?“

“ Cítím lítost, lítost a smutek po něčem, co bylo, ale už není. Je to zase kontrast: chvíli jsem byla volná svobodná, cítila se bezpečně – jak jsem tam stála pevně, otevřená a ve spojení s okolím, byla jsem to JÁ – bytost. Najednou to zmizí, nemám sama sebe, jako bych se sobě ztratila. Jako bych byla jen věc, kolečko ve stroji, které má fungovat a pracovat, ale samo o sobě nemá žádnou hodnotu a už vůbec ne krásu a jedinečnost“

Chvíli mlčíme, je potřeba dát Karin čas, aby mohla nechat projít a prožít to, co se v ní otevřelo. Říká:

„Smutek pomalu odchází a už je mi líp. Ulevuje se mi. Ta louka je teď barevnější, plná malých fialkových a žlutých kvítků. Znám ji. Je to louka z jedné fotky, ty květy znám.“

„Je něco co byste chtěla udělat ?“

„Chci tam jen být uprostřed louky a sama. Sama se sluncem a s květy, šťastná volná s pocitem lehkosti. Jenže nemůžu.“

„Aha, Karin, nemůžete, rozumím. A co Vám brání?“

„Zase cítím ten smutek a slzy . Celé se to opakuje. Teď cítím i bezmoc, jako bych se cyklila a nemělo to nikdy skončit“

„Karin, věřím, že to skončí a že z toho zacyklení vyjdeme spolu. Pojďme s těmi slzami chvíli být, dáme jim prostor, takový, jaký bude potřeba, než se odplaví…“ Čekáme spolu v tichu a po tvářích tečou Karin malé lesklé slzy, nechá je plynout jen klidně sedí, smutek a lítost se v těch slzách odplavuje, emoce protékají jako listy po vodě. Karin byla jako dítě zvyklá emoce potlačovat, zakazovat si je. Myslela si že tak je to správné. Když projevila, např. slzy, matka ji to vyčetla. Postoj její matky byl „moje dcera je můj výtvor a nemá co plakat, protože to vrhá špatný stín na mne samotnou, proto ona nesmí plakat. Pomalu vnímám, jak se výraz Karininy obličeje začíná měnit. Říká:

„Vlastně mi teď dochází, jek je ozdravné nechat ty emoce projít, já si je nemusím zakazovat, to je úleva.“

„Karin, co vidíte teď?“

„Louka se ztrácí a objevuje se pole. Těžká rozoraná hlína, jsou tam hluboké brázdy a bláto. Jsem pořád na tom místě, najednou je mi zima, stojím bosýma nohama ve studeném blátě je tam tma a prší a padá sníh zároveň, sněho-prší.“

„A co se děje ve Vás?“

„Chci pryč.“

„Můžete odejít ?“

„Nevím, nejde to. Stojím tam a nemůžu se hnout, ruce i nohy mi ztěžkly. Jsem kamenná socha, co vidí, slyší a cítí, ale nemůže se hnout. Srdce mi bije na poplach, svírá se mi hrdlo, chci křičet, ale nemůžu ani otevřít ústa.“

„Karin, říkám vlídně, jsem tu s Vámi a budu tak dlouho, dokud to bude potřeba, projdeme tím spolu. Pozvěte si prosím do obrazu někoho, kdo by Vám pomohl. Můžete pozvat kohokoli, je to přání. Jde to udělat?“

„Hmm, ano.“ Chvíli spočine…“ano, teď se objevuje kůň. Je to strakatý kůň, hnědý s velkými bílými skvrnami. Jde ke mě houpavou chůzí, dotýká se mne jemně čumákem a nosními dírkami, lechtá mne a velmi lehounce bere moji kůži do tlamy a hraje si s ní, jakoby se se mnou mazlil. Je to milé, jakoby mne měl rád a záleželo mu na mě. Ožívám a pokládám na něj ruku. Jdeme vedle sebe, jdeme pryč.“

„Jak vám je ?“

„Je mi smutno a líto, že je pryč ta krásná louka a ta lehkost, že teď jsem obklopená blátem a chladem. Ale je tam ten kůň, doprovází mě, Jdeme spolu pryč. Nevím, kam jdeme, snad k lesu, někam dozadu, daleko. Je mi s ním dobře, znám ho, věřím mu a on nemluví. A to je v pořádku. Jsem v bezpečí.“

„Zůstaňte s tímto pocitem bezpečí, s tím že je Vám teď dobře, že věříte tomu koni, co nemluví a že je to v pořádku. Budeme se vynořovat z imaginace.“

Karin se vrací ze stavu rozšířeného vědomí, ve kterém byla při imaginaci. Ptám se jí, jak se cítí.

„Jsem unavená a také teď vím, co znamenal ten smutek. Byl to smutek nad Tou malou holčičkou.“ Karin se zarazí a těžce dýchá, v očích má slzy a rukama svírá okraj křesla.

„Nad Tou malou holčičkou, nad sebou samotnou, smutek se stal úzkostí, která přišla hloubky, byly to dávno vytěsněné pocity, až někam na okraj mne samotné. Jakoby by ty pocity byly zakázané a neměla jsem k nim přístup, ale přesto byly se mnou jako těžký batoh. Uvědomila jsem si, jak jsem s tím batohem sama a jak opravdu těžký je. Pomohlo mi, když jste mi řekla, že tu jste se mnou. Když jsem šla s tím koněm měla jsem na něm ruku, věděla jsem, že to není útěk.“

„A co to bylo?“

„Bylo to moje svobodné rozhodnutí. Vnímala jsem, že musím jít pryč a začít něco dělat, vyjít z toho kruhu, ze zacyklení.“

„A ten kůň, co pro Vás znamenal, jak jste se s ním cítila ?“

“ Ten kůň byl něco zvláštního, byl můj přítel, pomohl mi.“

„Ano, vyvedl Vás z toho bláta a nepohody, nebo spíš nesvobody. Víte Karin, vy jste uviděla archetypální bytost – podle podle Carla Gustava Junga, ( což je švýcarský lékař, psychoterapeut a zakladatel metody aktivní imaginace ) je kůň velmi mocným symbolem. Objevuje se v mýtech, pohádkách i snech. V mnoha mýtech kůň doprovází hrdinu na cestě individuace, kdy člověk poznává svou pravou podstatu.“

„Ano, to mi dává smysl, cítím že jít ke své podstatě mě vyvádí ze závislosti na vztazích. Dokonce i moje traumata a pocity úzkosti už nejsou v tom batohu, vyplavily se. Budu si je pamatovat, ale už mě neřežou, jako ostré střepy.„

Imaginace má mnoho vrstev. K jejich významům se postupně dostáváme v následné psychoterapeutické práci. Jisté je, že metoda imaginace znamenala pro Karin průlom. Ukazuje, že se může stát plněji sama sebou, že se může osvobodit od negativních vzorců např. porovnávání se s ostatními či závislostní vztahové tendence. Imaginace ukazuje také, že může být svobodná – podobně jako dívenka v bílých šatech, stát s roztaženýma rukama, dýchat a cítit sluneční paprsky na obličeji, to je vskutku obraz svobody. Svobody a autenticity, jež jsou existenciálními otázkami, které se v životě dotknou každého člověka a každý je uchopí po svém.

V následných sezeních si Karin si uvědomuje, že může odmítnout. Že vymezit se odmítnout, či odejít – tak jak se rozhodla odejít v imaginaci se svým archetypálním průvodcem – koněm, je možné a vlastně dost běžné a potřebné. A tak se dál učí říkat NE způsobu života podle cizích pravidel. Učí se za podpory psychoterapie žít podle vlastních vnitřních zákonů a zásad. Aby to bylo možné, musela projít zpracováním své traumatické minulosti.

Vážím si její statečnosti, vážím si toho, čelí bolesti a to znamená že odkládá to závaží ten batoh nahromaděných emocí. To znamená, že už její život neovládá strach ale vede ji odvaha a také vědomí že má oporu. Těším se jak krásným člověkem se stává.