Trauma a partnerský vztah

Krátké shrnuti:

Článek se dotýká tématu trauma a jeho vlivu, zejména na partnerský vztah. Otvíráme příběh Karin. Karin zažila dávné trauma v rodině, které negativně ovlivňuje její současný život. Rozkrýváme ztrátu pocitu bezpečí, narušenou vztahovou vazbu, která se vyznačuje toxickou závislostí na partnerovi. Zkoumáme vztah k sobě samé. Ten má charakter „hodné holky“, která málo projevuje sama sebe, potýká se se stavy úzkosti, je velmi citlivá, až hypersenzitivní. Pracujeme s hlubší částí psychiky. Využíváme techniku aktivní imaginace, mindfulness a kotvení v přítomném okamžiku. Za podpory psychoterapie se Karin osvobozuje od negativních vzorců např. porovnávání se s ostatními, či závislostní vztahové tendence. Učí se žít podle vlastních vnitřních zákonů a zásad.

Epizodu si můžete i poslechnout:

Trauma můžeme definovat jako duševní zranění. Dochází k němu v důsledku těžké – traumatické události v životě člověka. Traumatická událost je zážitek, který poruší stabilitu naší psychiky. Mnoho lidí si pod pojmem trauma představí situaci, kdy zažijeme extrémní hrůzu, například týrání, šikanu, těžkou dopravní nehodu, znásilnění…

Jistě, to jsou těžké zážitky, které nás hluboce zasáhnou a způsobí trauma takzvaně s velkým T. Jenže, trhliny a zranění – traumata v psychice, způsobují i mnohem, řekněme, „běžnější“ situace. Jako například když spolužák, kterého dívka tajně miluje, zkritizuje necitlivě její vzhled před ostatními na sociální síti. Nebo, když se malý chlapec, ( dítě rozvedených rodičů ), těší na výlet se svým tátou v den svých narozenin. Chlapec čeká dlouhé hodiny, ale nedočká se. Příliš zaměstnaný táta na svého syna zapomene…

Jsou to okamžiky, kdy se cítíme bezmocní, zranění, sami, zklamaní, podvedení, ponížení. Přestože vnímáme, že se nejedná o takovou hrůzu, jako u traumat s velkým T, je to něco, co skutečně způsobuje rány v lidské duši. Zvláště, když se malá traumata dějí opakovaně, mohou na nás mít značný vliv, dokonce stejně zásadní, jako trauma velké.

Psychické zranění – trauma se sice uděje přímo v konkrétní situaci, nicméně jeho dopad působí mnohem dalekosáhleji. Traumatický zážitek v minulosti, který není dobře zpracován a zhojen, nás může negativně ovlivňovat i celý život. Trauma si představme jako takovou žábu na prameni. Žába sedí na prameni života člověka, omezuje ho, brání jeho přirozenému a svobodnému plynutí, omezuje rozvoj našich schopností a talentů a často také nezdravě formuje naše vztahy s lidmi. Vliv traumatu se značně projevuje ve vztazích intimních a nejčastěji vztazích partnerských.

Téma psychického traumatu se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie Karin. Činím tak s jejím souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mé klientky. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.

Střípek z psychoterapie Karin

Je pozdní odpoledne, poslední klientka – Karin, právě odešla. Zůstávám v myšlenkách i ve svém vnitřním rozpoložení, stále ještě s ní. Vnímám, že jsme se při terapii dostaly někam hluboko. Myslím na ni a doufám, že zvládne zpracovat „dojezd terapie“. Psychoterapie totiž pracuje i mezi sezeními. Někdy se klient dostane do radostných až euforických stavů, jindy přijdou propady psychiky. To vše patří k terapeutickému procesu. Když přichází propad, je to jako když se čistí rána. Bolí to, ale zároveň to pomůže hojení a úzdravě. S Karin soucítím a mám o ni trochu strach. Když odchází, obejmu ji a říkám, že kdyby bylo těžké být sama s tím, co se na sezení otevřelo, ať mi dá vědět.

To, co se na sezení otevřelo, můžeme nazvat jako trauma. Trauma z dávného dětství. Ano, je to minulost. Když však minulost vrhá stín na náš současný život, je to minulost živá, neukončená a stále bolavá.

U Karin se trauma z dětství propisuje do jejích vztahů s muži. Ovlivňuje její vnímání a prožívání intimity i celkový postoj k mužům a mužství. Na partnera se fixuje tak, jakoby to byl celý její život. Vztah je pro Karin moře, ve kterém popře a ztratí sama sebe. Je ochotná se přizpůsobovat stylu partnerova života: koníčkům, lidem, jež ho obklopují, také jeho sexuálním představám a praktikám. A to i když jí samotné nevyhovují. Většinu věcí dělá na úkor svých vlastních potřeb. Na úkor toho, co chce ona. Její pojetí je: být hodná – tedy neobtěžovat druhého sama sebou, být tu pro něj, vše chápat, ustupovat. Teprve když taková bude, zaslouží si partnerovu lásku.

Než se dostaneme blíže k tomu, jak si Karin takový postoj k mužům vytvořila, pojďme trochu blíže k ní samotné. Je to dívka, nebo spíše mladá žena, která působí jako dívka. Její věk se během naší tříleté terapeutické cesty přehoupnul přes třicítku. Při našich sezeních umí být bezprostřední, milá, bystrá a vnímavá. Působí, jakoby stále byla v pohybu, často si rozpouští své husté tmavé vlasy, aby je za pár okamžiků zase sepnula do culíku. Když mluví, používá ruce. Přestože sedí v křesle, často mění postavení těla, rukou i nohou. Jako by tančila nějaký dlouhý a ladný tanec. Karin má krásný široký úsměv a zkoumavý pronikavý pohled ve světlých zelenkavých očích. Když vstoupí do místnosti, prozáří svou energií celou atmosféru. Všímám si toho a často jí říkám, že vnímám tuhle část její osobnosti. Její slunce a schopnost vnášet pozitivní naladění, které působí na druhé. Při našich sezeních je tu také. Těšíme se z toho spolu. Jenže dnes je tohle slunce, tahle část Karininy osobnosti, zakrytá stínem. Není to poprvé. Dnes je to ale mnohem intenzivnější než jindy.

V příběhu a psychoterapii Karin se setkáme s některými  vlivy traumatu na psychiku i život jako takový, je to:

• Ztráta pocitu bezpečí
• Narušená vztahová vazba
• Narušení integrity osobnosti

Ztráta pocitu bezpečí

Na začátku sezení si podáme ruce, vyměníme si úsměvy, rozlévám čaj, usedáme do křesel. Ptám se Karin:

„S čím dnes přicházíte?“

„Nevím přesně, jak pojmenovat, co prožívám uvnitř, ale“…zastaví se uprostřed věty, zavře oči, jakoby se svým vnitřním zrakem dívala do sebe…„je to jakoby svět nebyl bezpečné místo. Jako bych uvnitř v sobě očekávala, že mě lidi zradí. Oklamou, využijí, opustí. Jsem smutná. Cítím se jako oběť. Oběť tohoto divného světa. Místa, plného lží, arogance a násilí.

„Aha, to mě mrzí Karin…znáte tenhle pocit?„

„Tenhle pocit znám. Je ve mě uložený. Někdy jakoby spal, ale někdy se objeví. Ten pocit je jako vlna. Celou mě zaplaví. To je pak těžký smutek. Jako bych nebyla nic jiného, než strach a smutek“

„Jako byste nebyla nic jiného než strach a smutek,“ říkám, „Karin a co tu vlnu pocitu spouští?“

„Možná víc okolností. Dnes přijali mého přítele na operaci kýly – běžná záležitost. Hospitalizace v nemocnici na jeden den. Zítra ho určitě pustí. Doprovázela jsem ho do nemocnice. Celou cestu cítím stesk a strach, taková úzkost…. a pak přijde okamžik loučení a já se rozpláču. Jako bych se loučila navždy, jako bych o něj měla přijít.

Pak cestou do práce, v tramvaji, jsem slyšela rozhovor dvou kluků, nadávali si a ponižovali jeden druhého. Bála jsem se, že se poperou. Lidi v tramvaji jen klopili hlavy, nikdo nic neudělal, ani neřekl. Mne přepadl znovu takový strach a úzkost. Cítila jsem tlak na hrudníku, srdce mi bilo na poplach.

No a v práci ?…vnímám, jak kolegyně pomlouvají jedna druhou za zády. Tváří se kamarádsky, ale já vím, že řeší.“

„Řeší co? “ , ptám se.

„Stále něco – třeba jak se kdo obléká. Jestli má přítele, nebo ne. Kritizují, když někdo nemá děti a když je má, tak zase to, jak je vychovává… A ještě můj šéf . Ten se mnou mluví z patra, cítím jeho despekt k ženám. „

To všechno na mě dolehne a pak se ve mě rozlije ten smutek, tíže. Cítím se jako oběť těch lidských řečí, polopravd, domněnek, lží. V tomhle světě jako bych byla v neustálém ohrožení, v nebezpečí. Jako bych ani neměla místo, kam utéct, kam se schovat. Jedině s přítelem se cítím dobře, jenže ten tu teď zrovna není.“

Karin ztratila pocit bezpečí. Svět se pro ni stává hrozbou. Jak to vzniklo? Jak takové psychické schéma vzniklo, odkrýváme v procesu psychoterapie. Psychoterapie je totiž také nástrojem pro pochopení. Pochopení, proč jsem jaký jsem a proč určité situace prožívám způsobem, jakým je prožívám. Když klient mluví o situacích ze svého současného života a o tom, jak se v nich cítí, pokládám otázku, jak svým pocitům rozumí. Je to otázka, která často otevře dveře minulé zkušenosti. Ptám se tedy i Karin.

„Karin, slyším, jak mluvíte o ztrátě pocitu bezpečí. Mrzí mě, že se tak cítíte a chápu, že takový pocitový stav, Vás asi hodně tíží. Karin přikývne. „Karin, Rozumíte tomu, kam tenhle prožitek sahá? Jak to vzniklo?“

„Ne, že bych mu rozuměla,“ říká Karin, „ale když se mne ptáte, tak se mi objevuje vzpomínka.„

„Aha, vzpomínka, říkám, když přijde asociace, třeba v podobě vzpomínky, je to myslím důležité.“

„Ano, také myslím, že ta vzpomínka může souviset. Vybavil se mi dům mých rodičů. Je to před mnoha lety, je mi tak sedm let. Víte, moje máma mě dokázala zahrnout doteky a mazlením. Někdy možná až přehnanou chválou. Prý jsem jsem JEJÍ skvělá dcera. Přitom nikdy, nikdy nezapomněla říci, že to ONA mne vychovala. Že je to díky NÍ. Že to, jaká jsem, je jedině JEJÍ zásluha. V té vzpomínce se objevuje objevuje máma. Zlobí se. Je vzteklá. Zlost si vylévá na otci, nadává mu a ponižuje ho. A otec? Otec mlčí, jakby ji vůbec neposlouchal. Celý dům vibruje matčiným řevem, a táta nic. To ji ještě více vytáčí. Když už máma nemůže víc řvát, rozpláče se. Najednou je z ní hromádka neštěstí.“

Ptám se: „A vy Karin, jak jste Vy v té situaci?“ Karin skryje obličej v dlaních a je vidět, že potřebuje chvilku, aby mohla pokračovat. Pak se nadechne a říká:

„Mám v sobě zmatek, jsem mezi mámou a tátou… Nevím, co mám dělat. Nakonec jdu a utěšuju mámu. Táta odejde. Nechá mě tam s hysterickou mámou. Ona pláče a pláče. Objímá mě, jakoby mě chtěla rozmačkat. Jsem s ní, dokud se nezklidní, pak se uleví i mě“

„Karin, to byly dost silné momenty, takové drama“, říkám.

„Ano, moje máma je „drama queen“, vždycky má pravdu, nesnáší proti-názor a už vůbec ne třeba jen mírnou zpětnou vazbu či kritiku na svou osobu, přitom sama kritizuje neustále. Svět se má točit podle ní a chce být středem pozornosti. Drama, jak říkáte, křik a hádky, byly u nás časté. Jakmile otec řekl něco jiného, než chtěla máma, celé se to ještě přiostřilo.“

„To muselo být pro Vás, jako malou holku náročné. Karin, když se ještě vrátíme do té vzpomínky – jak se cítíte?“

„Cítím se stejně jako tenkrát…přiškrceně, svírá se mi hrdlo, nemůžu promluvit, ani se pohnout. Chtěla bych oporu od táty, ale ten mi ji nedal. Odešel a nechal mě v tom. Je mi to líto a cítím se zrazená, opuštěná, vydaná na pospas, slabá. Pak to ale překonám. Měla bych být rozumná. Hodná správná dcera. – Jdu utěšit mámu, ale ve mne samotné jakoby něco umřelo.„

„Něco umřelo…Karin, víte, co? Co to jakoby umřelo?“

„Karin se zastaví, zavře oči, zakloněnou hlavu má zabořenou v polštáři a po tvářích jí tečou slzy. Umřelo moje dětství. Moje čistá víra, že svět je krásný. Že si v něm můžu hrát, vyrůstat a být v bezpečí…myslím že tahle situace byla tou poslední kapkou. Bodem zlomu, kdy jsem ztratila víru v dobrý svět. Moment, kdy jsem ve svých sedmi letech dospěla.“

Základní nastavení pocitu bezpečí, či naopak ohrožení si začínáme utvářet již v prenatálním věku a po narození jej v sobě formujeme dále. Záleží na tom, jakou vazbu máme s blízkými pečujícími osobami – rodiči. Vztahy rodičů a dítěte jsou bazální vztahy, v kterých dozrává náš koncept sebe i to, jak prožíváme vazby s dalšími lidmi. Dítě potřebuje mít bezpečnou a spolehlivou osobu rodiče, aby si vytvořilo základní důvěru v okolní svět i samo k sobě. Pokud jsou jeho blízcí pečující a spolehliví, získává základní nastavení – svět je ok – já jsem ok. Když máme tuto základní důvěru, pak i v případě že se něco těžkého stane, lépe to zvládneme. Pokud však vyrůstáme v prostředí, kde si takovou důvěru nemůžeme vybudovat (podobně jako Karin), často je naše vztahová vazba k sobě i k druhým narušená.

Narušená vztahová vazba

Abychom lépe porozuměli vnitřnímu světu naší Karin, pojďme si přiblížit teorii toho, jak narušená vztahová vazba vypadá:

Naprostá většina nás lidí nežije ve své bublině. Žijeme v kontextech našich vztahů, jež nás ovlivňují a utvářejí. Jak jsem zmínila, klíčoví jsou lidé, kteří stojí na začátku naší životní cesty – rodiče. Narušená vztahová vazba vznikne v případě, že rodiče nebyli dostatečně k dispozici v péči o základní potřeby, či emocionálně. Projevy narušené vztahové vazby jsou patrné jak směrem k sobě, tak ve vztazích s druhými. Takovými příklady narušené vazby jsou: vyhýbavá vztahová vazba, nebo třeba úzkostná vztahová vazba. Pojďme do větší hloubky.

1. Vyhýbavá vztahová vazba

Jak vznikne podvědomé vyhýbání se lidem, vztahům, blízkosti a někdy až sociální fobie? Jak jsem zmínila, kořeny najdeme v dětství. Když jsme děti, pláčeme a rodiče na nás nereagují, zažíváme zklamání. Vzniká v nás vnitřní nejistota. A vznikají podmínky pro vybudování negativních postojů k sobě jako: Nejsem dost dobrý, nemám hodnotu jako člověk. Pojetí sebe je: Jsem nedostatečný.

Lidé s vyhýbavou vazbou mají navíc těžkosti s blízkostí a emocionálním propojením s druhými. Jakby jim druzí lidé zrcadlili to, že nejsou dost. Jakoby druzí potvrzovali jejich nedostatečnost, nebo slabost. A to je velmi zraňující. Člověk s tímto typem narušené vazby má postoj:

Jediný, na koho se můžu spolehnout jsem já sám. Vše si musím zařídit sám, neočekávám nic od druhého. Nedám šanci blízkosti, držím si vnitřní distanc – vyhýbám se. I když ve skrytu duše po blízkosti toužím. Takoví lidé prožívají vnitřní konflikt – velmi chtějí vztahy. Zároveň však vnímají navazování blízkých kontaktů a vztahů jako nebezpečí. A mají přehnanou obavu, strach.

Obava a strach se projevuje jako intenzivní vnitřní tenze z nejistoty. Nejistoty, jak budu před druhým vypadat – Budu trapný? Směšný? Málo inteligentní? Najdu témata pro konverzaci? Bojí se zklamání a utvrzení v pocitu „nejsem dost“. A bojí se i ztráty kontroly nad svým životem. Co bude, když se druhému příliš otevřu? Extrémní vyhýbání se kontaktům s lidmi a strach se může vyvinout až do sociální fobie.

A co úzkostná vztahová vazba? Pojďme k ní blíže.

2. Úzkostná vztahová vazba

Úzkostná vztahová vazba je spojena s vysokou mírou citové závislosti na blízkém člověku. Často je provázená bytostným strachem. Strachem z čeho? Podstatou bytostného strachu je, že bych o druhého mohl přijít. Vztahově úzkostný člověk totiž možnou ztrátou druhého prožívá tak, jakoby přicházel i o sebe. O svou hodnotu, či dokonce celou svou osobnost. Objevují se pocity žárlivosti a nutkavá tendence být s druhým neustále ve spojení. Mít kontrolu nad tím co cítí, co koná, kde se nachází. Setkáváme se i s psychosomatickými a bolestnými projevy – tlak na hrudníku, svírání břicha, pulsování v hlavě… owerthinking, depresivní nálada a další projevy.

(Více o tématu partnerské a citové vztahové závislosti zde: https://mpb-terapie.cz/partnerska-zavislost/ )

Podívejme se na kořeny vzniku úzkostné vztahové vazby. Představme si situaci malého miminka. Dítě pláče. Jeho maminka a tatínek se v péči střídají reagují někdy vlídně, trpělivě a chlácholivě. Jsou však chvíle kdy je jeden z nich unavený nebo naštvaný, na pláč miminka nemá trpělivost a reaguje zlostně. Pro dítě to znamená zmatek, nerozumí tomu. A postupně si může vybudovat postoj: Nejsem dost dobrý. Přízeň a lásku svých blízkých si musím zasloužit. Po zájmu, přízni a lásce druhých toužím. Když ji mám, cítím svou hodnotu. Tehdy jsem v pořádku.

Člověk s úzkostnou vazbou vytváří různé vnitřní mechanismy a způsoby chování, aby si přízeň druhého udržel. K takovým mechanismům patří např. 

• snaha vyhovět na úkor sebe,
• potlačování vlastních pocitů,
• tendence být tzv. hodný – nedělat problémy, přizpůsobit se,
• bagatelizace chyb druhých a naopak tendence za chyby vinit přehnaně sebe.

Často se také objevuje tendence ovlivňovat druhého citovou manipulací. Člověk s úzkostnou vazbou vzbuzuje lítost, staví se do role oběti. Očekává a dokonce vyžaduje ochranu, pomoc, nebo prostě, že druhý udělá to, co on chce. Pokud nedostane, co si přeje, snaží se v druhém vyvolávat pocity viny. To je způsob citového vydírání. Mechanismem udržení přízně je i přehnaná až úzkostlivá péče o svůj vzhled sloužící k upoutání pozornosti, nebo např. perfekcionismus (více o tématu perfekcionismu zde: Perfekcionismus jako duševní vir – Psychoterapie (mpb-terapie.cz) )

Případ úzkostného typu narušené vztahové vazby můžeme vidět i u Karin. Vzpomeňme na situaci, kdy se má na jeden den vzdálit od svého přítele. Je to pro ni nevýslovně těžké a cítí intenzivní úzkost. Taková úzkost však nepramení z přítomné situace. Přítomná situace je pouze spouštěčem úzkostného prožitku. Úzkosti, která náleží minulé zkušenosti a jejímu dětství.

Její matka byla emočně nestabilní. Karin byla vystavována návalům vzteku, kterým nerozuměla. Jindy byla zahrnuta přízní a chválou. Chvála byla ale vlastně cílená na matku samotnou, nikoli na Karin. Karin sama dodává : „byla jsem jen výsledek matčiných zásluh.“ Někdy byla Karin v roli pečovatelky, která matku utěšuje. Obejme ji, aby ji zklidnila. A tak tvoří jakýsi nárazník jejích emocí. Někdy se stáhne do role „hodné holky“. Neprojevuje sama sebe. Dělá to, aby matku nerozčílila. Když je totiž máma v klidu, je to pro Karin bezpečnější prostředí. Ale tím právě popírá svou vlastní autenticitu a ztrácí zdravé sebevědomí.

O vztahových vazbách hovoří teorie attachmentu z 50.let. Formuloval ji anglický psychoanalytik John Bowlby a kterou rozvinula americká psycholožka Mary Ainsworth.

(wikipedia.org)https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_citov%C3%A9_vazby

Narušené vztahové vazby jsou poslední dobou stále více označovány jako toxické vazby, nebo jako toxicita ve vztazích.

Jak vidíme, dávné trauma ranného dětství se otiskne do lidské psychiky. Může se projevit jako výše zmíněná toxicita ve vztazích, ale také, jako narušení identity naší osobnosti. Pojďme tedy otevřít i problematiku narušené identity, která jde s toxickou vztahovou vazbou často ruku v ruce.

Narušení identity osobnosti

Trauma je obrazem nezpracovaného minulého zážitku a jak jsme si řekli, narušuje pocit bezpečí, vztahovou vazbu, ale také identitu osobnosti. Proč tomu tak je? Abychom to pochopili do hloubky, pojďme se podívat, co se děje v těle, když je vystavováno traumatické zátěži.

Při prožití traumatu dojde v nervové soustavě k jakémusi zmrazení traumatické vzpomínky. Je velmi časté, že lidé si své bolestivé vzpomínky nedokáží vybavit. Traumatizací dochází také k narušení regulace funkcí amygdaly. Amygdala je mozková struktura, jež hraje hlavní roli v ukládání a vybavování zážitků spojených s emocemi. Traumatizovaní lidé mají funkci amygdaly aktivněji spuštěnou, jsou celkově citliví často až hypersenzitivní. Jsou také náchylnější k zaplavováni těla stresovými látkami. Potýkají se se stavy úzkosti.

To je vhled do fyziologie, který tvoří jednu rovinu problému. Vezměme v potaz také to, že trauma, zvlášť pokud se stane v dětském věku, formuje podstatu pojetí sama sebe. Traumatizací často vzniká negativní sebepojetí. Postoje: Nemám se rád. Nejsem hoden lásky. Nemám žádnou hodnotu. Nezasloužím si dobré v životě.

Roli v narušení identity hraje i to, že traumatický zážitek podvědomě odmítáme vnitřně přijmout. Není to zážitek zapracovaný do naší celkové životní zkušenosti. Vyhýbáme se vzpomínce na něj a to, často pomocí vnitřních podvědomých mechanismů. Vytváříme tzv. disociaci. Disociace ke vzpomínce na traumatizující zkušenost vypadá tak, že vzpomínka je jakoby rozpadnutá na útržky. Vybavování si její stopy je provázeno intenzivními emocemi, např. těžkým smutkem a úzkostným strachem. A tyto emoce někdy ani nedokážeme přímo spojit s traumatem.

Trauma tak může vstoupit hluboko do psychiky, aniž bychom si to uvědomovali. A narušuje naše já. Člověk je plný pochybností a jakoby se ztrácí v tom, kdo je. A objevuje se výše popsaná tendence uvíznout v narušených vztahových vazbách s druhými na podkladě vlastního vnitřního vzorce: Jsem nikdo. Jsem nikdo, ale když jsem s druhým, mám alespoň nějakou cenu, bez něj ji ztrácím.

V bezpečném prostředí psychoterapeutických sezení můžeme paměťovou stopu na minulý zážitek vybavit a znovu uložit v nové podobě. Zapracovat ji jako minulou zkušenost. Ošetřit intenzivní emoce úzkosti a smutku. Rozbít nezdravé vnitřní vzorce. Upevnit strukturu osobnosti. U Karin to znamená dopřát jí čas, respektovat její tempo a připravenost na otevření a sdílení traumatu. Často to vyžaduje oslovení jiné vnitřní psychické vrstvy, než je racionální mysl. A tak pracujeme s hlubší částí psychiky. Využíváme techniku aktivní imaginace, ke které se ještě dostaneme.

Vraťme se teď ke střípku z terapie Karin. Na jednom z dalších sezení Karin zmíní, jak pro ni byl intenzivní a důležitý moment, kdy pláče a říká:

„Ztratila jsem víru v dobrý svět, když jsem ve svých sedmi letech dospěla.“

„Karin, říkáte, že to byl intenzivní a důležitý moment. I pro mě to bylo silné. Bylo to silné a zároveň hluboké. Bylo hluboké setkat se s Vaší bolestí. Bylo mi líto, té malé holčičky. Myslím, že jí chyběla podpora a možnost vyjádření toho, co prožívá.„

„Ano“, kývne hlavou. „A ty pocity které se mi vyplavily….přiškrcenost, jako bych se nemohla pohnout a zase úzkost. Je to stejné.

„Stejné?“ ptám se s tázavým pohledem

„Ano. Stejné. Stejné jako to, co mě provází denně. Není to tak intenzivní, jako tehdy. Ale… opravdu se tak cítím i teď. Po tom sezení…když jsme sestoupily do dávných a těžkých okamžiků, se mi ulevilo. Ta každodenní přiškrcenost, ten běžný úzkostlivý strach zmizel. Najednou ze mne spadl. A já byla lehčí, bezstarostnější a svobodnější.„

„Karin z toho se raduji a moc Vám to přeji.“ Díváme se do očí. Obě se usmíváme. Mlčky sdílíme radost spolu. Je to silné. Pak se ve mě objeví otázka:

„Karin, Víte, co dělá tu Vaši bezprostřednost a svobodu? Tu svobodu, tady a teď?“

„Mirko, je to jako bych najednou přestala žít pod tlakem. Jako bych pustila tu neustálou kontrolou, hodnocení a porovnávání se. Je to vysvobození. Úleva. Lehkost. Ano. Tak to cítím…ALE…

„Ale?„

„No, jak jste zmínila tu malou holčičku…když jste to řekla, ucítila jsem vnitřní bolest.„

„Dobře Karin a rozumíte té své vnitřní bolesti?„

Karin se zahloubá a je vidět, že prochází svůj vnitřní svět. Ocitá se v chaosu různých pocitů.

„No vlastně nevím. Cítím zmatek… „

„Mne k tomu napadá, že jak jste musela rychle dospět. A té malé holčice se nedostávala a možná svým způsobem stále nedostává péče, bezpečí a také možnost být sama sebou.“

„Ano to sedí. Já stále nevím kdo jsem. Až tady při našich sezeních mi došlo, jak mě blokují nezpracovaná traumata mé holčičky. Žiju v úzkosti a s neustálou kontrolou, hodnocením a porovnáváním se s druhými. Co jsem skutečně, to nevím. Tady na psychoterapii můžu být sama sebou. A to je moje pevná půda. Učím se prožívat vlastní svět. Žít podle vlastních zákonů.

Vlastní způsob bytí byl pro Karin vzdálený. Žila podle toho, jak by se „mělo žít,“ tedy podle předkládaných vzorů. Podle toho, jak si ostatní myslí, že by „měla žít“ a „jaká by měla být“. Psychoterapie Karin pomáhá uvědomit si, že trauma ji oddálilo od ní samé. Narušilo její vnitřní jádro – já. To, kdo je. Její identitu.

Samotné uvědomění, že se oddálila od sebe je dobrý základ pro porozumění. Porozumění lépe startuje proces změny. Proces změny prohlubujeme v psychoterapii prací s hlubší vrstvou psychiky. Použijeme metodou aktivní imaginace.

Trauma a metoda aktivní imaginace

Metoda aktivní imaginace umožňuje snížení vědomé kontroly a nechává analytické myšlení více v pozadí. Díky aktivní imaginaci se dostaneme k rozšířenému stavu vědomí. Když pracujeme s hlubší vrstvou psychiky a rozšířeným stavem vědomí, vybavujeme to, co je v psychice skryté. Můžeme tak lépe léčit staré rány duše.

Před imaginací s Karin formulujeme téma s kterým do imaginace vstupujeme. Tématem je: „Jak se zbavit závislého ulpívání na vztazích a být sama sebou.“

Začínáme technikami mindfulness a kotvením pozornosti do těla a přítomného okamžiku.

Karin sedí zabalená do deky v pohodlném křesle. Je uvolněná. Má zavřené oči. Nachází se ve stavu alfa. Alfa je stav vědomí, do kterého se dostáváme při usínání: Myšlenkové proudy se zpomalují. Mezi myšlenkami jsou malinké a pak větší mezery. Mezery, ve kterých se rozprostře pocit klidu, uvolnění. Karin provázím slovně a vedu ji k všímavosti k tělesným událostem – dechu, tlukotu srdce, svalovému tonusu a dalším počitkům a projevům těla. Za zavřenými víčky Karin vidí světelné tečky a barevné skvrny. Ty se začínají skládat do obrazů. Ptám se Karin co vidí.

„Vidím louku, je to jarní louka, svěží čistá zelená. Jemné luční kvítí, které se chvěje ve větru.“

„Ano, louka, kvítí, vítr. Co ještě vidíte?“

“ Vidím stromy okolo sebe. Jsou to statné a vysoké stromy, smrky a duby. Vnímám různé odstíny zeleně. Je jaro a ty duby jsou světle zelené a smrky stříbřité. Stromy z části obklopují tu louku, zčásti je to otevřený prostor. Prostor, který končí až na horizontu.“

„To je zajímavé, zčásti otevřený prostor a zčásti uzavřený,“ (může v tom být symbolika, běží mi hlavou)… „Kde jste Vy Karin?“

„Ano, jsou to kontrasty, ta otevřenost a uzavřenost. Jako v mém životě. Já jsem někde uprostřed. Jsem v šatech. Jsou to bílé krajkové šaty. Jsem malá holčička. Jsem tam sama. Ta samota je klidná. Je mi tam dobře. Je to bezpečné místo. Užívám si, jak volně dýchám vzduch, který voní čerstvou trávou. Svítí sluníčko a já se spojuji s přírodou. Cítím lehkost a svobodu, stojím s roztaženýma rukama a užívám si slunce. Vystavuji mu tvář. Hřeje mě.“

„Zažíváte pocit bezpečí a svobody, jsou to šťastné pocity. Říkám a v hlavě mi běží: možná se ukazují v imaginaci proto, že v životě chybí. Psychika tím usiluje o rovnováhu. K tomu se dostaneme po imaginaci. Teď se ptám: „Karin, Co dál ještě vnímáte?“

„Krajina zešedla, zatmělo se. Najednou cítím smutek a tečou mi slzy.“

„Jak chápete své emoce?“

“ Cítím lítost, lítost a smutek po něčem, co bylo, ale už není. Je to zase kontrast: chvíli jsem byla volná svobodná, cítila se bezpečně – jak jsem tam stála pevně, otevřená a ve spojení s okolím. Byla jsem to JÁ – JÁ, moje bytost. Najednou to zmizí. Nemám sama sebe, jako bych se sobě ztratila. Jako bych byla jen věc. Kolečko ve stroji, které má fungovat a pracovat. Ale samo o sobě to kolečko ve stroji nemá žádnou hodnotu a už vůbec ne krásu a jedinečnost“

Chvíli mlčíme. Je třeba dát Karin čas. Čas, aby mohla nechat projít a prožít si to, co se v ní otevřelo.

Další chvíli mlčíme. To ticho je důležité. Pak Karin říká:

„Smutek pomalu odchází . Už je mi líp. Ulevuje se mi. Ta louka je teď barevnější, plná malých fialkových a žlutých kvítků. Znám ji. Je to louka z jedné fotky. Ty květy znám.“

“ Karin, je něco, co byste chtěla udělat?“

„Chci tam jen být. Uprostřed louky sama. Sama se sluncem a květy. Šťastná, volná s pocitem lehkosti. Jenže nemůžu.“

„Aha, Karin, nemůžete, chápu… A… co Vám brání?“

„Zase cítím ten smutek a slzy . Celé se to opakuje. A teď přichází bezmoc. Jako bych se cyklila a nemělo to nikdy skončit“

„Karin, věřím, že to skončí. Vyjdeme z toho zacyklení spolu. Pojďme s těmi slzami chvíli být. Dáme jim prostor, takový, jaký bude potřeba, než se odplaví…“

Čekáme spolu v tichu. Karin tečou po tvářích malé lesklé slzy. Nechává je téct, jen klidně sedí. Smutek a lítost se v těch slzách odplavuje. Emoce protékají jako listy po vodě. Karin byla jako dítě zvyklá emoce potlačovat, zakazovat si je. Myslela si, že tak je to správné. Když projevila, např. slzy, matka ji to vyčetla. Postoj její matky byl „moje dcera je můj výtvor a nemá co plakat. To vrhá špatný stín na mne samotnou. Proto ona nesmí plakat. Pomalu vnímám, jak se výraz Karininy obličeje začíná měnit. Říká:

„Vlastně mi teď dochází, jak je ozdravné nechat ty emoce projít. Já si je nemusím zakazovat. To je velká úleva.“

„Karin, co vidíte teď?“

„Louka se ztrácí a objevuje se pole. Těžká rozoraná hlína, jsou tam hluboké brázdy a bláto. Jsem pořád na tom místě. Najednou je mi zima. Stojím bosýma nohama ve studeném blátě. Je tam tma a prší a padá sníh zároveň, sněho-prší.“

„A co se děje ve Vás?“

„Chci pryč.“

„Můžete odejít ?“

„Nevím, nejde to. Stojím tam a nemůžu se hnout, ruce i nohy mi ztěžkly. Jsem kamenná socha, co vidí, slyší a cítí, ale nemůže se hnout. Srdce mi bije na poplach. Svírá se mi hrdlo. Chci křičet, ale nemůžu. Nemůžu ani otevřít ústa.“

„Karin,“ říkám vlídně, “ jsem tu s Vámi. A budu tak dlouho, dokud to bude potřeba. Projdeme tím spolu. Pozvěte si prosím do obrazu někoho, kdo by Vám pomohl. Můžete pozvat kohokoli, je to přání. Jde to udělat?“

„Hmm, ano.“ Chvíli spočine…“ano, teď se objevuje kůň. Je to strakatý kůň, hnědý s velkými bílými skvrnami. Jde ke mě houpavou chůzí, dotýká se mne jemně čumákem a nosními dírkami. Lechtá mne. Teď velmi lehounce bere moji kůži do tlamy. Hraje si s ní…jakoby se se mnou mazlil. Je to milé, jakoby mne měl rád a záleželo mu na mě. Ožívám a pokládám na něj ruku. Jdeme vedle sebe, jdeme pryč.“

„Jak vám je ?“

„Je mi smutno a líto, že je pryč ta krásná louka a ta lehkost. Teď jsem obklopená blátem a chladem. Ale je tam ten kůň. Doprovází mě, Jdeme spolu pryč. Nevím, kam jdeme, snad k lesu, někam dozadu, daleko. Je mi s ním dobře. Znám ho, věřím mu a on nemluví. A to je v pořádku. Jsem v bezpečí.“

„Karin, zůstaňte prosím s tímto pocitem bezpečí. S tím, jak je Vám dobře. S tím, jak věříte tomu koni, co nemluví. A že je to v pořádku. Budeme se vynořovat z imaginace.“

Karin se vrací ze stavu rozšířeného vědomí, ve kterém byla při imaginaci. Ptám se jí, jak se cítí.

„Jsem někde jinde.„

„Jinde?!

„Ano, ještě ne zcela v realitě. A teď vím, co znamenal ten smutek.“

„Ano, to je důležité, Karin. Co znamenal?„

Byl to smutek nad Tou malou holčičkou.“ Karin se zarazí. Těžce dýchá. V očích má slzy a rukama svírá okraj křesla.

„Nad Tou malou holčičkou – nad sebou samotnou. Smutek se stal úzkostí, která přešla do hloubky. Byly to dávné pocity, vytěsněné až někam na okraj mne samotné. Jakoby by ty pocity byly zakázané . A já k nim neměla přístup. Jenže, i tak byly se mnou. Byly jako těžký batoh. Uvědomila jsem si, jak jsem s tím batohem sama. Jak opravdu těžký je. Pomohlo mi, když jste mi řekla, že tu jste se mnou. Když jsem šla s tím koněm měla jsem na něm ruku, věděla jsem, že to není útěk.“

„A co to bylo?“

„Bylo to moje svobodné rozhodnutí. Vnímala jsem, že musím jít pryč . Začít něco dělat. Vyjít z  kruhu…ze zacyklení.“

„A ten kůň, co pro Vás znamenal, jak jste se s ním cítila ?“

“ Ten kůň bylo něco zvláštního, speciálního. Byl to můj přítel a pomohl mi.“

„Ano, vyvedl Vás z toho bláta a nepohody, nebo spíš nesvobody. Víte Karin, vy jste uviděla archetypální bytost – podle Carla Gustava Junga, ( což byl švýcarský lékař, psychoterapeut. A také zakladatel metody aktivní imaginace ), je kůň velmi mocným symbolem. Objevuje se v mýtech, pohádkách i snech. V mnoha mýtech kůň doprovází hrdinu na cestě, kdy člověk poznává svou pravou podstatu.“

„Ano, to mi dává smysl. Cítím že jít ke své podstatě mě vyvádí ze závislosti na vztazích. Dokonce i moje traumata a pocity úzkosti už nejsou v tom batohu. Vyplavily se. Budu si je pamatovat, ale už mě neřežou, jako ostré střepy.„

Imaginace má mnoho vrstev. K jejich významům se postupně dostáváme v následné psychoterapeutické práci. Jisté je, že metoda imaginace znamenala pro Karin průlom. Ukazuje, že se může stát plněji sama sebou. Že se může osvobodit od negativních vzorců jako např.: porovnávání se s ostatními, či závislostní vztahové tendence. Imaginace ukazuje také, že může být svobodná – podobně jako dívenka v bílých šatech, stát s roztaženýma rukama, dýchat a cítit sluneční paprsky na obličeji, to je vskutku obraz čisté svobody. Svobody a autenticity, jež jsou existenciálními otázkami. Existenciální otázky se v životě dotknou každého člověka a každý je uchopí po svém.

V následných sezeních si Karin si uvědomuje, že má právo říct prostě NE. Že vymezit se, odmítnout, či odejít je možné a vlastně dost běžné a potřebné. Tohle se ukázalo v její imaginaci. V té části, když se rozhodla odejít se svým archetypálním průvodcem – koněm. A tak se dál učí říkat NE. NE způsobu života podle cizích pravidel. Za podpory psychoterapie se učí žít podle vlastních vnitřních zákonů a zásad. Aby to bylo možné, potřebovala projít zpracováním své traumatické minulosti.

Vážím si její statečnosti. Vážím si toho, že se dokázala postavit vnitřní bolesti. A to znamená, že odkládá to závaží – batoh nahromaděných emocí. To znamená, že už její život neovládá strach, ale vede ji odvaha a také vědomí, že má oporu. Těším se jak krásným člověkem se stává. Děkuji, že jsem u toho mohla být i já. Děkuji Karin, za naši společnou cestu.