Trauma a vztahy

5. 6. 2024

Trauma můžeme definovat jako duševní zranění. Dochází k němu v důsledku těžké – traumatické události v životě člověka. Traumatická událost je zážitek, který poruší stabilitu naší psychiky. Mnoho lidí si pod pojmem trauma představí situaci, kdy zažijeme extrémní hrůzu, například týrání, šikanu, těžkou dopravní nehodu, znásilnění…

Jistě, to jsou těžké zážitky, které nás hluboce zasáhnou a způsobí trauma takzvaně s velkým T. Jenže, trhliny a zranění (trauma) způsobují i mnohem, řekněme, “běžnější” situace. Jako například když spolužák, kterého dívka tajně miluje, zkritizuje necitlivě její vzhled před ostatními na sociální síti. Nebo, když se malý chlapec, ( dítě rozvedených rodičů ), těší na výlet se svým tátou v den svých narozenin. Chlapec čeká dlouhé hodiny, ale nedočká se. Příliš zaměstnaný táta na svého syna zapomene. Jsou to okamžiky, kdy se cítíme bezmocní, zranitelní, sami, zklamaní, podvedení, ponížení. Přestože vnímáme, že se nejedná o takovou hrůzu, jako u traumat s velkým T, je to něco, co skutečně způsobuje rány v lidské duši. Zvláště, když se malá traumata dějí opakovaně, mohou na nás mít značný vliv, dokonce stejně zásadní, jako trauma s velkým T.

Psychické zranění – trauma se sice uděje přímo v konkrétní situaci, nicméně jeho dopad působí mnohem dalekosáhleji. Traumatický zážitek v minulosti, který není dobře zpracován a zhojen, nás může negativně ovlivňovat i celý život. Trauma si představme jako takovou žábu na prameni. Žába sedí na prameni lidského života, omezuje ho, brání jeho přirozenému, radostnému a svobodnému plynutí.

Téma psychického traumatu se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie Karin. Činím tak s jejím souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mé klientky. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.

Střípek terapie Karin

Je pozdní odpoledne, poslední klientka – Karin právě odešla a já zůstávám v myšlenkách i ve svém vnitřním rozpoložení, stále ještě s ní. Vnímám, že jsme se při terapii dostaly někam hluboko. Myslím na ni a doufám, že zvládne zpracovat “dojezd terapie”. Psychoterapie totiž pracuje i mezi sezeními, někdy se klient dostane do radostných až euforických stavů, jindy přijdou propady psychiky, to vše patří k terapeutickému procesu. Když přichází propad, je to něco, jako když se čistí rána, – bolí to, ale zároveň to pomůže hojení a úzdravě. S Karin soucítím a mám o ni trochu strach. Když odchází, obejmu ji a říkám, že kdyby bylo těžké být sama s tím, co se na sezení otevřelo, ať mi dá vědět.

To, co se na sezení otevřelo můžeme nazvat jako trauma. Trauma z dávného dětství. Ano, je to minulost, ale když minulost vrhá stín na náš současný život, je to minulost živá, neukončená a stále bolavá. U Karin se trauma z dětství propisuje do jejích vztahů s muži, ovlivňuje její vnímání a prožívání intimity i celkový postoj k mužům a mužství.

Ale pojďme trochu blíže ke Karin. Je to dívka, nebo spíše mladá žena, která působí jako dívka. Její věk se během naší tříleté terapeutické cesty přehoupnul přes třicítku. Je bezprostřední, milá, bystrá a vnímavá. Působí, jakoby stále byla v pohybu, často si rozpouští své husté tmavé vlasy, aby je za pár okamžiků zase sepnula do culíku. Když mluví, používá ruce a přestože stále sedí v terapeutickém křesle, často mění postavení těla i nohou, jako by tančila nějaký dlouhý a ladný tanec. Karin má krásný široký úsměv a zkoumavý pronikavý pohled ve světlých zelenkavých očích. Když vstoupí do místnosti, prozáří svou energií celou atmosféru prostoru. Všímám si toho a často jí říkám, že při našich sezeních vnímám tuhle část její osobnosti, její slunce a schopnost vnášet pozitivní naladění, které působí na druhé a při našich sezeních také na mne. Těšíme se z toho spolu. Jenže dnes je tohle slunce, tahle část Karininy osobnosti, zakrytá stínem. Není to poprvé, jen je to dnes mnohem intenzivnější.

V příběhu a psychoterapii Karin se setkáme s některými  vlivy traumatu na psychiku i život jako takový, je to:

  • Ztráta pocitu bezpečí
  • Narušená vztahová vazba
  • Narušení integrity osobnosti
  • Obracení agrese vůči sobě

Ztráta pocitu bezpečí

Na začátku sezení si podáme ruce, vyměníme si úsměvy, rozlévám čaj, usedáme do křesel a pokládám větu:

“S čím dnes přicházíte Karin?”

“Nevím přesně, jak pojmenovat, co prožívám uvnitř, ale”…zastaví se uprostřed věty, zavře oči, jakoby se svým vnitřním zrakem dívala do sebe…“je to jakoby svět nebyl bezpečné místo. Jako bych uvnitř v sobě očekávala, že mě někdo zradí, oklame, využije, opustí. Jsem smutná a cítím se jako oběť tohoto zákeřného světa. Místa, plného lží, arogance a násilí. Tenhle pocit znám, jakoby byl ve mě uložený. Někdy jakoby spal, ale někdy se objeví ve vlně a celou mě zaplaví a to je pak těžký smutek, jako bych nebyla nic jiného než strach a smutek”

“Jako byste nebyla nic jiného než strach a smutek,” říkám, “Karin, co tu vlnu spouští?”

“Možná víc okolností. Dnes přijali mého přítele na operaci kýly – běžná záležitost, hospitalizace v nemocnici jeden den, zítra ho nejspíš pustí. Doprovázela jsem ho do nemocnice a celou cestu cítím stesk a strach, taková úzkost…. a pak přijde okamžik loučení a já se rozpláču, jako bych se loučila navždy, jako bych o něj měla přijít. Pak cestou do práce, v tramvaji, jsem slyšela rozhovor dvou kluků, nadávali si a ponižovali jeden druhého, bála jsem se že se poperou a lidi v tramvaji jen klopili hlavy, nikdo nic neudělal, ani neřekl. Mne přepadl takový strach a zase ta úzkost, cítila jsem tlak na hrudníku, srdce mi bilo na poplach. No a v práci ?…vnímám, jak kolegyně pomlouvají jedna druhou za zády, tváří se kamarádsky, ale já vím, že řeší, co má kdo sobě, jestli má přítele, nebo ne, kritizují, když někdo nemá děti a když je má, tak zase to, jak je vychovává… A můj šéf ? ten se mnou mluví z patra, cítím jeho despekt k ženám. A pak se ve mě rozlije ten smutek, tíže a to, jako bych byla oběť agrese a lží, necítím se tady v tomhle světě vůbec bezpečně a jako bych ani neměla místo, kam utéct, kam se schovat.”

Karin ztratila pocit bezpečí, svět se pro ni stává hrozbou. Jak to vzniklo? Psychoterapie je mimo jiné nástrojem pro to, pochopit proč jsem jaký jsem a proč určité situace prožívám způsobem, jakým je prožívám. Když klient mluví o situacích ze svého současného života a o tom, jak se v nich cítí, pokládám otázku jak svým pocitům rozumí, která často otevře minulou zkušenost. Ptám se tedy i Karin.

“Karin, chápu, že ten pocit ztráty bezpečí, který popisujete, Vás asi hodně tíží. Rozumíte tomu, kam sahá? Jak vznikl?”

“Ne, že bych mu rozuměla,” říká Karin, “ale když se mne ptáte, tak se mi objevuje vzpomínka.

“Aha, vzpomínka…když přijde na otázku nějaká asociace, třeba v podobě vzpomínky, je to myslím důležité.”

Ano, také myslím, že ta vzpomínka může s tím, že svět není bezpečné místo, souviset. Vybavil se mi dům mých rodičů

Základní nastavení pocitu bezpečí, či naopak ohrožení si začínáme utvářet již v prenatálním věku a po narození jej v sobě formujeme dále. Záleží na tom, jakou vazbu máme s blízkými pečujícími osobami – rodiči. Vztahy rodičů a dítěte jsou bazální vztahy, v kterých dozrává náš koncept sebe i to, jak prožíváme vazby s dalšími lidmi. Dítě potřebuje mít bezpečnou a spolehlivou osobu rodiče, aby si vytvořilo základní důvěru v okolní svět i samo k sobě. Pokud jsou jeho blízcí pečující a spolehliví, získává základní nastavení – svět je ok – já jsem ok. Když máme tuto základní důvěru, pak i v případě že se něco těžkého stane, lépe to zvládnu.

Narušená vztahová vazba

Většina z nás lidí nežije ve své bublině. Žijeme v kontextech našich vztahů, jež nás ovlivňují a utvářejí. Jak jsem zmínila, začíná to u osob, kteří stojí na začátku naší životní cesty, tedy u rodičů. V případě, že rodiče nebyli dostatečně k dispozici v péči o základní potřeby, či emocionálně, může vznikat tzv. narušená vztahová vazba.

Když jsem dítě, pláču a rodiče na mě nereagují, tak mě to zklamává a vzniká ve mě nejistota. To se může projevit tak, že si vybuduji postoj: Nejsem dost dobrý a směrem k druhým mám tzv. vyhýbavou vztahovou vazbu. Vyhýbavá vazba znamená, že moje vztahové schéma je takové, že jediný člověk, na kterého se můžu spolehnout jsem já sám. Vše si musím zařídit sám, neočekávám nic od druhého. Nedám šanci blízkosti, držím si vnitřní distanc – vyhýbám se. Navazovat blízké kontakty není bezpečné, mám z toho obavu, bojím se zažívat nejistotu, zklamání, bojím se ztráty kontroly nad svým životem.

Když jsem dítě, pláču a rodiče na mě nereagují může se to projevit i tak že si vybuduji postoj: Nejsem dost dobrý a směrem k druhým mám tzv. úzkostnou vztahovou vazbu.

Když rodiče reagují někdy zlostně jindy vlídně, vzniká ve mě zmatek a vytvářím si tzv. desorganizovanou vztahovou vazbu.

Máme např. vyladění – nepatřím do tohoto světa, nezasloužím si např. úspěch, pozornost, lásku. Můžeme se obávat navazovat blízké vztahy, máme tzv. nejistou vztahovou vazbu.

Více o vztahových vazbách hovoří teorie attachmentu, kterou v 50.letech formuloval anglický psychoanalytik John Bowlby a kterou rozvinula americká psycholožka Mary Ainsworth.

Na vzniku článku zatím pracuji. Děkuji za pochopení :)))

Narušení integrity osobnosti

Trauma je obrazem nezpracovaného minulého zážitku a může narušit nejen pocit bezpečí, vztahovou vazbu, ale také integritu osobnosti. Při prožití traumatu dojde k jakémusi zmrazení této vzpomínky v nervové soustavě. Zážitek není integrovaný do mé zkušenosti, nepřijímám ho. Vyhýbám se.

disociace ke vzpomínce se nemůžeme dostat ostré střepy vzpomínek traumatické vzpomínky zůstávají oddělené je to dezintegrované z vzpomínka je rozpadnutá to hodně emoční Posláním terapie může být paměťové stopy vybavit a znovu uložit v nové podobě. Často to chce hlubší oslovení jiné struktury než je mysl, tedy pracovat s hlubší vrstvou psychiky. to co se mi děje nespojuji s traumatem například úzkost tramvaji syndrom je odrazem nezpracované záležitosti nemám náhled jak to souvisí s čím to souvisí

  • terapie hledání souvislosti disociace rozštěpení osobnosti vnitřní části máme všichni cítíme se smutně ztracené cítím pocity nějaké části své osobnosti 40 let mladá holka spouštěče dlouho jsme v životě nesli bolestivou strukturu když se terapie povede odlehčení Svoboda něco mě vězni a zatěžuje uvolnění Svoboda 
  • při traumatu se zkušeností neintegrují – není ok jaká jsem, něco začne omezovat můj život narušilo to můj pocit ze sebe

Obracení agrese vůči sobě

amygdala při traumatizování narušená regulace traumatizovaní lidé jí mají spuštěnou stále častěji jsou zaplavováni stresem