Rodinná terapie pomáhá v přístupu k dospívajícím

25. 5. 2022

Rodinná terapie je prostor plný příběhů náctiletých a jejich rodičů. Vstup do světa dospělých je období plné nejistot, tápání a slepých uliček. Je to období velmi náročné pro naše dospívající děti, ale neméně náročné bývá také pro rodiče. Pokud máte syna či dceru ve věku mezi 12. a 17. rokem, můžete být překvapeni, či zaskočeni z toho, že váš vztah i komunikace nějak drhne. Možná vám připadá, že si nerozumíte jako dřív. Jako by mluvil-mluvila jinou řečí, nebo s vámi nechce mluvit vůbec. Vy nabýváte dojem, že s vámi žije a bydlí někdo, koho neznáte, někdo, kdo vámi pohrdá, což demonstrativně ukazuje kritickým výrazem ve tváři. Někdo, kdo prostě neakceptuje to, co po něm chcete, nedodržuje pravidla.

Podívejme se, jak může vypadat běžný rozhovor rodiče a dospívajícího dítěte.

Rozhovor matky a dcery

Tento rozhovor je autentickou zkušeností, se kterou se setkali mí klienti. Je to interakce, střípek života, jež zachytila rodinná terapie.

Paní Lenka má dospívající 16-ti letou dceru Nelu. Maminka-Nela přijde z práce domů, čeká pozdrav a přivítání svojí dcery. Od dveří volá: „Ahoj Báro, jak ses měla celý den?“

Namísto odpovědi najde však zamčené dveře pokoje své dcery. Klepe na dveře: „Nelo otevři!“. Nic, žádná odpověď, ticho. Nela otevře po několika minutách se slovy „Jo, všechno v pohodě…“

Maminku to popudí: „Neumíš otevřít hned?“ „Neslyšela jsem Tě, měla jsem v uších sluchátka.“ „Ty Tvoje věčné výmluvy…proč se zamykáš? Kdyby ses radši učila!“

Pak už spolu nemluví vůbec. Doma je dusná atmosféra spojená s tichem a neporozuměním. Lence je to líto, dcera Nela je naštvaná a plná vzdoru.

Celkem typický příklad matky a potomka v období dospívání. Řada rodičů toto období prožívá jako frustrující zkušenost, právě proto, že cítí odcizení a netuší, jak komunikovat a jak mít zdravý vztah se svými dětmi.

Proměna rodičovských rolí v průběhu dospívání

Většina rodičů si neuvědomuje, že v průběhu dospívání se rodičovská role proměňuje.

V raném dětství je dítě na rodiči absolutně závislé, vyžaduje 24hodinovou péči především o své fyziologické funkce. Potřebuje samozřejmě také lásku, vlídná slova pohlazení, která dávají pocit bezpečí.

Později se k roli pečovatele přidává role někoho, kdo dítě učí. Učíme děti jíst, chodit, mluvit, předáváme hodnoty, vzorce chování, postoje, (mnohdy také předsudky). Jako rodič-učitel v zápalu učení a ve snaze vychovat a postavit potomka do života často říkáme např. „nebreč, to nic není“ nebo „to se Ti v životě stane ještě mockrát.“ Tlumení či bagatelizace emocí našich potomků však mívá neblahé následky v oblasti sebeuvědomění a zdravého sebevědomí. To, co zažíváme v raném dětství, se zpravidla projevuje a ovlivňuje nás po celý život. Ve své praxi se často setkávám s dospívajícími, kteří mají potíže se nízkým či demonstrativně vysokým sebevědomím (což je vlastně také forma sebevědomí nízkého). Prapůvodem bývá často zmíněné potlačování a bagatelizace emocí rodiči začínající při výchově batolat.

Ale vraťme se k dalším rodičovským rolím. K roli učitele se posléze přidává role organizátora. Organizujeme a koordinujeme školu, volný čas, kroužky, setkávání s kamarády, rodinné výlety a akce atd. atd. Děláme to nejlepší, co umíme, chceme vychovat co nejlépe, snažíme se. Proč ale cítíme onu frustraci a proč to v období dospívání jaksi nefunguje? Proč jsme ve svých rolích najednou znejistěni?

V období dospívání není dítětem akceptován zejména rodič-učitel, organizátor a koordinátor a to především z důvodu celkem zdravé a přirozené potřeby osamostatnit se, najít si svůj svět. Řada rodičů ale právě ve svých původních a nyní již z části nefunkčních rolích ještě více přitvrzuje, právě proto, že tyto role děti neakceptují. Navenek se to projevuje nejrůznějšími domácími konflikty a problémy v komunikaci. Často pak následují zákazy, omezení a nastavování pravidel. Rodič diktuje a nediskutuje, dítě se vzteká, neposlouchá, je drzé a pak přestane mluvit.

Partnerský rodičovský přístup

V období dospívání a vlastně ještě dávno před ním je rodičovskou úlohou postupně předávat dítěti zodpovědnost za sebe a své konání. Zatímco u malých dětí víc dohlížíme a formujeme, v dospívání se stáváme těmi, kdo náctiletým fandí, věří, a kdo jim dovolí dělat svoje vlastní chyby. To vůbec nebývá jednoduché. V zádech máme často strach, obavu o své dítě, chceme je uchránit špatné zkušenosti a nebo chceme aby bylo dobré lepší či nejlepší. Tenhle typ strachu či přehnaných rodičovských ambicí může někdy přerůst v něco nepřirozeného a pro dítě i rodiče značně omezujícího.

Již před obdobím dospívání a palčivěji v období dospívání a o to palčivěji jako dospělí, potřebují naše dcery a synové především respekt, důvěru a přijímání své osobnosti a jinakosti bez hodnotících postojů. Přístup rodiče, který má zdravý vztah se svým (ne) dospělým dítětem by měl znít v duchu přijímání, zájmu a nadšení z toho, co dítě je (jakkoli se to liší od našich vlastních představ, očekávání a nároků). Měli bychom stále více být svým dětem partneři. To neznamená, že bychom neměli sdělovat vlastní názory a zkušenosti, být příkladem, naopak. Nezdravé ale je, pokud svůj názor vnímáme jako jediný správný a trváme na svých přesvědčeních, jak se mají věci v běžném životě dělat. Syn či dcera by měli vědět, že jsme tady pro ně, když nás potřebují, měli bychom je učit umět si o takovou pomoct říct a především bychom jim měli poskytnout prostor pro vlastní zkušenost.

Setkávám se s rodiči, kteří dokázali obavy a strach opustit a nahradit je důvěrou ve své děti. Uvědomili si to při procesu zvaném rodinná terapie, kde se jim nesmírně ulevilo. Dovolili svým dětem prožít vlastní kopance a pády a stále láskyplně své děti akceptovali. Pomáhá rekapitulovat své vlastní těžké životní situace. Těžké životní situace jsou jistě velkými zkouškami a mají silný prožitkový náboj, jsou ale také tím, co nás činí vnitřně silnějšími, co nás posouvá a z čeho se učíme. Dopřejme takovou zkušenost i vlastním dětem.

Přeji vám radost se svými potomky a hodně štěstí v životě,

Miroslava Pražák Bartošová