Přehlcená mysl je úkaz či jev, se kterým v lidském životě a tím pádem i v psychoterapii, setkáváme čím dál, tím častěji. Tak jako mnoho současných psychických úkazů, dostal i tento přiléhavé anglické pojmenování – overthinking. Jedná se o stav, kdy lidská mysl chodí v bludných kruzích. V našem vnitřním světě to vypadá tak, že myšlenky tečou jako proud divoké řeky. Jedna myšlenka rozvíjí druhou do intenzivních, často jakoby nekonečných vírů. Vracíme se, (až urputně), do minulosti. Minulost si v hlavě přehráváme jako film. Následně přemýšlíme, co jsme měli udělat jinak – lépe. Další variantou jevu overthinking jsou naopak dopředné scénáře – scénáře našeho budoucího jednání. – V hlavě si vytváříme různé varianty toho, co udělám, když…
Co se děje v těle, když se mozek nedá vypnout
když naše mysl chodí v bludných kruzích, jsme v zajetí overthinkingu a „mozek se nedá vypnout“, ruku v ruce se objevují i příznaky a reakce těla. Naše nervová soustava je dlouhodobě v pohotovosti. Aktivují se sympatická nervová vlákna. To se projevuje např. napětím a ztuhlostí svalů a následnou bolestí zad. Navíc dýchání je často mělké a srdeční tep se může zrychlovat. Zvyšuje se výdej mentální energie. O to méně kapacity má tělo na trávení a imunitu. Navíc dlouhodobý overthinking zvyšuje hladinu stresových hormonů, jako je kortizol a adrenalin. A naopak snižuje hladinu „uklidňujících“ neurotransmiterů jako je např. serotonin.
Také odpočinek a spánek funguje ve stavu přehlcené mysli nedostatečně. V klidovém režimu nervová soustava přepíná do parasympatických vláken. Stav přehlcené mysli a zmíněná zvýšená hladina stresových hormonů však přepnutí do parasympatiku brání. Overthinking s sebou velmi často nese poruchy spánku. Špatně usínáme, spánek je mělčí a nebo usneme snadno, ale budíme se a tzv. nejde dospat.
Při overthinkingu náš mozek vykazuje zvýšenou aktivitu v čelních lalocích. Tedy v oblasti hned za čelem (tzv. prefrontální kůra). Tato část mozku je zodpovědná za logiku, analýzu, plánování, stanovování cílů, rozhodování, schopnost řešit problémy, pomáhá též regulovat emoce. Když jsou čelní mozkové laloky aktivované nadměrně, vznikají ony bludné myšlenkové kruhy. Je to neustálé přemítání bez konstruktivního závěru. To často vede k tzv. rozhodovací paralýze, kdy sice stále přemýšlíme, ale nedojdeme k závěru – rozhodnutí. Přetížená prefrontální mozková kůra zároveň méně zvládá regulovat limbický systém – naše centrum emocí. To má za následek podrážděnost, úzkost, může se vyvinout i úzkostně depresivní stav.
Symptom kultury produktivity, rychlosti a dostupnosti
když se u nás lidí objevuje nějaký jev – fenomén, v našem případě overthinking, zpravidla se nejedná o náhodu. Ukazují se souvislosti s prostředím, společností a její kulturou. To vytváří kontext na jehož podkladě fenomén – overthinking vzniká a klíčí. Jde o existenciální fenomén, který vypovídá o našem bytí ve světě. Naše bytí ve světě je samozřejmě velmi široký pojem. V tomto článku se budu soustředit na takové kontexty naší kultury, které mají souvislost s tím, proč se overthinkig u nbás lidí objevuje právě teď a proč je to tak častý jev. Souvislosti vnímám v kontextu těchto bodů:
- Přetížení informacemi
- Kultura výkonu a produktivity
- Srovnávání s druhými a život na sociálních sítích
- Zrychlený čas, žití vpřed, přítomnost se ztrácí
- Odpojení od těla, ztráta autenticity.
Přetížení informacemi
Žijeme v době, která je přetížená informacemi. Média a sociální sítě nás zásobují senzacemi, katastrofami a reklamou. Naše psychika přirozeně informace zpracovává, třídí, vztahuje se k ním emočně, posuzuje je z hlediska vlastní zkušenosti, tvoří svůj názor, či postoj… Rozpoznávání, která informace je povrchní, neúplná, klamavá, manipulativní, která mě obohatí a která naopak znejistí, či vystraší, může zaměstnávat poměrně velkou kapacitu našeho vnitřního světa. A tento proces se bohužel v naší kultuře a prostředí stává každodenností mnohého z nás. Jsme tak velmi často zatíženi nadměrným kognitivním zpracováním informací, což přispívá k mentální únavě, již zmíněným poruchám spánku a úzkosti, jako signálu emočního přetížení.
Kultura výkonu a produktivity
Další živnou půdou pro overthinking je kultura výkonu a produktivity. Žít „produktivně“ v naší společnosti znamená mít stále před sebou úkoly a cíle, které je třeba zvládnout či překonat. Mysl se tedy ocitá v režimu plánovače a téměř nikdy neustávající kontroly. Kultura výkonu zdůrazňuje měřitelné výsledky – jak rychle, jak efektivně, za kolik. To nás lidi vede k tomu, že začneme přemýšlet nejen o tom, co děláme, ale i jak to působí navenek. To vede k tzv. ruminaci – zpětnému uvažování a analýze toho, jak jsem se v určité situaci zachoval. Stáváme se tak vnitřními soudci a kritiky. Objevuje se také strach, že nebudu dost rychlý, efektivní, schopný, že nestačím nárokům. Takový vnější tlak v podobě: „musíš se snažit, musíš se rozhodovat správně a neztrácet čas“ můžeme postupně zvnitřnit jako vlastní postoj, který může negativně ovlivnit jak nahlížení na druhé, tak naše vlastní self – naše já, ve smyslu pochyb o vlastní hodnotě.
Srovnávání s druhými a život na sociálních sítích
Kultura produktivity a neustálé dostupnosti má mocného spojence a tím jsou sociální sítě. Co kdysi probíhalo v malém okruhu, např. sousedů, kolegů či party kamarádů, dnes koluje v širokém často anonymizovaném prostoru sociálních sítí. Široký prostor sociálních sítí a chattů generuje v naší psyché proud myšlenek a obrazů. Proud myšlenek a obrazů nás nese ke srovnávání „já“ a „druzí“. Nebezpečí spočívá hlavně v tom, že srovnávání s druhými se díky sociálním sítím proměnilo v každodenní návyk. Stačí pár minut na sociálních sítích a mysl se rozeběhne do směrů uvažování: „Kdo žije šťastněji, kdo stihl víc, kdo žije lépe. A hned na to: měl bych víc cvičit, víc cestovat, být produktivnější…“ Z přehlcení obrazů příběhů druhých pak snadno vzniká smyčka myšlenek, která se jen těžko brzdí.
Nebezpečné je i to, že naše osobnost je intenzivním srovnáváním upozaděná a doslova spolknutá ve virtuálním prostoru. Ztrácí se tak naše podstata a čisté jádro toho, kdo jsme.
Zrychlený čas, žití vpřed, přítomnost se ztrácí
Mnozí z nás znají stav, kdy mysl běží dopředně, směrem do budoucnosti a v otázkách typu: „Co všechno musím stihnout? Co ještě není hotové? Jak to asi dopadne…V prostředí kultury produktivity a srovnávání s druhými se vytrácí naše přítomnost. Jakoby čas ztrácel svou hloubku a měnil se. Smrskává se do úkolů, termínů, notifikací. Vše jakoby se odehrávalo vpřed. Prožívání tady a teď je obsazeno. Obsazeno přemítáním, které úkoly jsou přede mnou a také, jak naplním očekávání druhých. Zkrátka příliš často žijeme tím, co bude. Snažíme se to dostat pod kontrolu. Připravit se na budoucnost.
Overthinking tak není jen otázkou osobního psychického vzorce, ale jde též o důsledek prostředí, které nás tlačí k životu v budoucím čase. Snažíme se vše stihnout, optimalizovat, abychom našli pocit, že to zvládáme a držíme v rukou. Jenže místo dobrého pocitu a klidu přichází zahlcení – neustálý proud myšlenek, který nás vzdaluje od toho jediného, co skutečně máme – přítomného okamžiku.
Odpojení od těla, ztráta autenticity
Když se mysl točí v kruhu, často přestáváme vnímat svoje tělo a sami sebe. Mizíme ze své vlastní pozornosti a vnímavosti. Pozornost je koncentrovaná v hlavě do analýz, úvah, scénářů. Signály těla, které by nám mohly dát orientaci – dech, únava, napětí, emoce – třeba i jemné radosti, se stávají nedostupné. Opravdu. Jako bychom k nim neměli přístup. Právě tohle jsou projevy neautentického bytí. Ztrácíme spojení se sebou. V kultuře výkonu se totiž tělo i mysl bere jen jako nástroj. Nástroj, který má fungovat. Jenže naše tělo i duši máme chápat také jako živé zdroje moudrosti a zakotvení.
Když se přestaneme vnímat, těžko můžeme žít jako autentické bytosti. Naše autenticita totiž nezačíná v hlavě a v přemýšlení. Je v celku prožívání. Nejde o myšlenkový výkon. Jde o vnímání a porozumění svému vnitřnímu světu a tomu co se ve mě děje právě teď. Možná to chce kus odvahy ztišit se a dovolit si cítit, co skutečně probíhá v našem vnitřním vesmíru. Možná se totiž setkáme s nejistotou, nedokonalostí možná i se samotou. To není jednoduché. Zároveň to je opravdové. Když se to daří, stáváme se silnějšími, moudřejšími a nenapadá mě nic jiného, než ono klišé, „jsme sami sebou“. Jen autentický život je plným bytím. Bytím, které umí zvládat překážky a směřuje ke štěstí a k dobrým věcem.
Téma přehlcené mysli se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie pana Ondřeje. Činím tak s jeho souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mého klienta. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.
Na tvorbě článku právě pracuji. Téma brzy rozvinu hlouběji i s lidským příběhem:-)