Overthinking – přehlcená mysl

Overthinking – přehlcená mysl je úkaz, či jev, se kterým v lidském životě a tím pádem i v psychoterapii, setkáváme čím dál, tím častěji. Tak jako mnoho současných psychických úkazů, dostal i tento přiléhavé anglické pojmenování – overthinking. Jedná se o stav, kdy lidská mysl chodí v bludných kruzích. V našem vnitřním světě to vypadá tak, že myšlenky tečou jako proud divoké řeky. Jedna myšlenka rozvíjí druhou do intenzivních, často jakoby nekonečných vírů. Vracíme se, (až urputně), do minulosti. Minulost si v hlavě přehráváme jako film. Následně přemýšlíme, co jsme měli udělat jinak – lépe. Další variantou jevu overthinking jsou naopak dopředné scénáře – scénáře našeho budoucího jednání. – V hlavě si vytváříme různé varianty toho, co udělám, když…

Co se děje v těle, když se mozek nedá vypnout

když naše mysl chodí v bludných kruzích, jsme v zajetí overthinkingu a „mozek se nedá vypnout“, ruku v ruce se objevují i příznaky a reakce těla. Naše nervová soustava je dlouhodobě v pohotovosti. Aktivují se sympatická nervová vlákna. To se projevuje např. napětím a ztuhlostí svalů a následnou bolestí zad. Dýchání je často mělké a srdeční tep se může zrychlovat. Zvyšuje se výdej mentální energie. O to méně kapacity má tělo na trávení a imunitu. Navíc dlouhodobý overthinking zvyšuje hladinu stresových hormonů, jako je kortizol a adrenalin. A naopak snižuje hladinu „uklidňujících“ neurotransmiterů jako je např. serotonin.

Také odpočinek a spánek funguje ve stavu přehlcené mysli nedostatečně. V ideálním případě ve spánku, tedy klidovém režimu, nervová soustava přepíná do parasympatických vláken. Stav přehlcené mysli a zmíněná zvýšená hladina stresových hormonů však přepnutí do parasympatiku brání. Overthinking s sebou velmi často nese poruchy spánku. Špatně usínáme, spánek je mělčí a nebo usneme snadno, ale budíme se a tzv. nejde dospat.

Při overthinkingu náš mozek vykazuje zvýšenou aktivitu v čelních lalocích. Tedy v oblasti hned za čelem (tzv. prefrontální kůra). Tato část mozku je zodpovědná za logiku, analýzu, plánování, stanovování cílů, rozhodování, schopnost řešit problémy, pomáhá též regulovat emoce. Když jsou čelní mozkové laloky aktivované nadměrně, vznikají ony bludné myšlenkové kruhy. Je to neustálé přemítání bez konstruktivního závěru. To často vede k tzv. rozhodovací paralýze, kdy sice stále přemýšlíme, ale nedojdeme k závěru, nebo rozhodnutí. Přetížená prefrontální mozková kůra zároveň méně zvládá regulovat limbický systém – naše centrum emocí. To má za následek podrážděnost, úzkost, může se vyvinout i úzkostně depresivní stav.

Symptom kultury produktivity, rychlosti a dostupnosti

když se u nás lidí objevuje nějaký jev – fenomén, v našem případě overthinking, zpravidla se nejedná o náhodu. Ukazují se souvislosti s prostředím, společností a její kulturou. To vytváří kontext na jehož podkladě fenomén – overthinking vzniká a klíčí. Jde o existenciální fenomén, který vypovídá o našem bytí ve světě. Naše bytí ve světě je samozřejmě velmi široký pojem. V tomto článku se budu soustředit na takové kontexty naší kultury, které mají souvislost s tím, proč se overthinking u nás lidí objevuje právě teď a proč je to tak častý jev. Souvislosti vnímám v kontextu těchto bodů:

• Přetížení informacemi
• Kultura výkonu a produktivity
• Srovnávání s druhými a život na sociálních sítích
• Zrychlený čas, žití vpřed, přítomnost se ztrácí
• Odpojení od těla a ztráta autenticity.

Přetížení informacemi

Žijeme v době, která je přetížená informacemi. Média a sociální sítě nás zásobují senzacemi, katastrofami a reklamou. Naše psychika přirozeně informace zpracovává, třídí, vztahuje se k ním emočně, posuzuje je z hlediska vlastní zkušenosti, tvoří svůj názor, či postoj… Rozpoznávání, která informace je povrchní, neúplná, klamavá, manipulativní, která mě obohatí a která naopak znejistí, či vystraší, může zaměstnávat poměrně velkou kapacitu našeho vnitřního světa. A tento proces se bohužel v naší kultuře a prostředí stává každodenností mnohého z nás. Jsme tak velmi často zatíženi nadměrným kognitivním zpracováním informací, což přispívá k mentální únavě, již zmíněným poruchám spánku a úzkosti, jako signálu emočního přetížení.

Kultura výkonu a produktivity

Další živnou půdou pro overthinking je kultura výkonu a produktivity. Žít „produktivně“ v naší společnosti znamená mít stále před sebou úkoly a cíle, které je třeba zvládnout či překonat. Mysl se tedy ocitá v režimu plánovače a téměř nikdy neustávající kontroly. Kultura výkonu zdůrazňuje měřitelné výsledky – jak rychle, jak efektivně, za kolik. To nás lidi vede k tomu, že začneme přemýšlet nejen o tom, co děláme, ale i jak to působí navenek. To vede k tzv. ruminaci – zpětnému uvažování a analýze toho, jak jsem se v určité situaci zachoval. Stáváme se tak vnitřními soudci a kritiky. Objevuje se také strach. Strach, že nebudu dost rychlý, efektivní, schopný, že nestačím nárokům. Takový vnější tlak v podobě: „musíš se snažit, musíš se rozhodovat správně a neztrácet čas“ můžeme postupně zvnitřnit jako vlastní postoj. Takový postoj může negativně ovlivnit jak nahlížení na druhé, tak naše vlastní self – naše já, ve smyslu pochyb o vlastní hodnotě.

Srovnávání s druhými a život na sociálních sítích

Kultura produktivity a neustálé dostupnosti má mocného spojence a tím jsou sociální sítě. Co kdysi probíhalo v malém okruhu, např. sousedů, kolegů či party kamarádů, dnes koluje v širokém často anonymizovaném prostoru sociálních sítí. Široký prostor sociálních sítí a chattů generuje v naší psyché proud myšlenek a obrazů. Proud myšlenek a obrazů nás nese ke srovnávání „já“ a „druzí“. Nebezpečí spočívá hlavně v tom, že srovnávání s druhými se díky sociálním sítím proměnilo v každodenní návyk. Stačí pár minut na sociálních sítích a mysl se rozeběhne do směrů uvažování: „Kdo žije šťastněji, kdo stihl víc, kdo žije lépe. A hned na to: měl bych víc cvičit, víc cestovat, být produktivnější…“ Z přehlcení obrazů příběhů druhých pak snadno vzniká smyčka myšlenek, která se jen těžko brzdí.

Nebezpečné je i to, že naše osobnost je intenzivním srovnáváním upozaděná a doslova spolknutá ve virtuálním prostoru. Ztrácí se tak naše podstata, naše pravda o nás, čisté jádro toho, kdo jsme.

Zrychlený čas, žití vpřed, přítomnost se ztrácí

Mnozí z nás znají stav, kdy mysl běží dopředně, směrem do budoucnosti a v otázkách typu:„Co všechno musím stihnout? Co ještě není hotové? Jak to asi dopadne…V prostředí kultury produktivity a srovnávání s druhými se vytrácí naše přítomnost. Jakoby čas ztrácel svou hloubku a měnil se. Smrskává se do úkolů, termínů, notifikací. Vše jakoby se odehrávalo vpřed. Prožívání tady a teď je jaksi obsazeno. Obsazeno přemítáním, které úkoly jsou přede mnou a také, jak naplním očekávání druhých. Zkrátka příliš často žijeme tím, co bude. Snažíme se to dostat pod kontrolu. Připravit se na budoucnost.

Overthinking tak není jen otázkou osobního psychického vzorce, ale jde též o důsledek prostředí, které nás tlačí k životu v budoucím čase. Snažíme se vše stihnout, optimalizovat, abychom našli pocit, že to zvládáme a držíme v rukou. Jenže místo dobrého pocitu a klidu přichází zahlcení – neustálý proud myšlenek, který nás vzdaluje od toho jediného, co skutečně máme – přítomného okamžiku.

Odpojení od těla, ztráta autenticity

Když se mysl točí v kruhu, často přestáváme vnímat svoje tělo a sami sebe. Mizíme ze své vlastní pozornosti a vnímavosti. Pozornost je koncentrovaná v hlavě do analýz, úvah, scénářů. Signály těla, které dávají orientaci – dech, únava, napětí, emoce, se stávají nedostupné. Opravdu. Jako bychom k nim neměli přístup. Právě tohle jsou projevy neautentického bytí. Ztrácíme spojení se sebou. V kultuře výkonu se totiž tělo i mysl bere jen jako nástroj. Nástroj, který má fungovat. Jenže naše tělo i duši máme chápat také jako živé zdroje moudrosti a zakotvení.

Když se přestaneme vnímat, těžko můžeme žít jako autentické bytosti. Naše autenticita totiž nezačíná v hlavě a v přemýšlení. Je v celku prožívání. Nejde o myšlenkový výkon. Jde o vnímání a porozumění svému vnitřnímu světu a tomu co se ve mě děje právě teď. Ztišit se a dovolit si cítit, co skutečně probíhá v našem vnitřním vesmíru, chce někdy kus odvahy. Možná, že se objeví nejistota, nedokonalost, možná i samota. To není jednoduché. A zároveň to je opravdové. Když se to daří, stáváme se silnějšími, moudřejšími a nenapadá mě nic jiného, než ono klišé, „jsme sami sebou“. Jen autentický život je plným bytím. Bytím, které umí zvládat překážky a směřuje ke štěstí a k dobrým věcem.

Téma přehlcené mysli se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie pana Marka. Činím tak s jeho souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mého klienta. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.

Střípek z psychoterapie Marka

Je čtvrtek, 13:55. Zbývá 5 minut do začátku sezení s Markem. Vím, že zvonek zazvoní přesně v celou. Marka v terapii doprovázím už 5 let, na jeho přesnost se dá spolehnout. V těch 5-ti minutách, které zbývají, se na setkání vnitřně ladím. Psychoterapie s Markem je hluboká a vysoce lidská. Mám ho ráda jako člověka.

Je 14,00, zvonek zvoní a já jdu otevřít. Zdravíme se podáním ruky, usedáme do křesel a nalívám nám čaj. I když on se dost často čaje ani nedotkne. Skoro vždy je tak plný toho, co se odehrává v jeho mysli, že na tak běžnou potřebu těla, jako je žízeň prostě zapomene . Což se děje nejen v terapii, ale i v jeho životě.

Marek je vysoký štíhlý muž, jeho postava je sportovní, věk před čtyřicítkou. Světlé oči jsou smutné a bez výrazu. Jen když se občas jemně usměje, vidím lehounký záblesk jiskřiček. Není to běžné. Markova tvář bývá zamyšlená a vážná. Krátké a trochu rozcuchané světlé vlasy připomínají rozpustilého kluka, možná jím kdysi byl. Markovy ruce spočinou na opěrkách křesla, dlouhými prsty vytvoří stisk, jakoby se připravoval k obraně.

Marek je technik – letecký konstruktér, navrhuje a vyvíjí části ultralehkých letounů. Jeho práce je kombinace technické kreativity, matematiky, fyziky a počítačových technologií. Jeho práce mě fascinuje, ale také od něj vím, že znamená velký tlak, že vyžaduje soustředění, pečlivost a schopnost nést odpovědnost za každý detail. Jakoby se ta obrovská zodpovědnost a tlak vpíjely do Markova těla, jeho křečovitě se držících rukou i výrazu tváře.

Pravdou je, že jsem právě popsala Markův výraz před těmi pěti lety, kdy jsme s terapií začínali. Mám jeho obraz z „tenkrát“ stále v živé paměti, jenže za tu dobu se něco změnilo. Křeč povolila. Tenkrát Marek přicházel s mnoha příznaky, jež zahrnuje generalizovaná úzkostné porucha. Žil s nadměrnou, dlouhodobou a obtížně zvladatelnou úzkostí. S pocitem tlaku, který se objevoval v útrobách a také intenzivně v hlavě. Nemohl se uvolnit a vypnout, (spal 3-4 hodiny denně). Žil s vědomím, že musí mít vše pod kontrolou, být v neustálé vnitřní pohotovosti. Jeho mysl a téměř celou jeho existenci zaplavovaly proudy a kolotoče analyzujícího přemítání, kolotoče myšlenek. Život v zajetí overthinkingu.

Naše sezení otvírám otázkou: “ Marku, jak se Váš život ubírá?“

Marek zavře oči a vypadá, že sestupuje do svého vnitřního světa, mysli, duše, těla. Je to jeho pravidelný rituál na začátku sezení. Po chvíli oči otvírá a říká.

„Jsem připravený.“

„Připravený na co Marku?“ Ptám se.

„Víte Mirko, tady s Vámi mám jiný svět. Jiný, než jak ho žiju tam za dveřmi této místnosti. Potřebuji se tu propojit se sebou.“

„Rozumím, potřebujete se propojit se sebou. To je v terapii důležité. Myslím ale, že je to stejně důležité i v životě, že to tak nějak s naším životem souvisí. Vnímám to dobře, že v realitě – ve světě za těmito dveřmi jste od sebe odpojen?“

„Moje realita je plnění povinností, práce, odpovědnost. To mě spolkne. Je to v mých myšlenkách. Prakticky neustále promýšlím detaily projektů, hlavně bezpečnost provedení těch strojů, které projektuji. Mám strach z chyby, která by třeba mohla ohrozit lidi. V mé hlavě se honí i to, jak prezentovat ty projekty, jak argumentovat svým nadřízeným ze zahraničí. Na mě samotného a mé potřeby není v mé hlavě prostor. Jako vlak který se řítí děsnou rychlostí a já často ani nevnímám čas. Čas kdy je třeba se najíst, čas si odpočinout, bavit se, věnovat se blízkým lidem. Tady na terapii se vše ztiší a ten vlak tady zastavuje, má přestávku, čeká, odstavuje se na jinou kolej.„

„Takže, když je ten vlak na odstavné koleji, můžete se konečně setkat se sebou. A na to se právě ladil a připravoval?„

„Přesně tak, teď jsem připraven na setkání se sebou a s Vámi.„

Marku, mě přijde trefný ten obraz vlaku. Jakoby byl obrazem způsobu Vašeho bytí. Díky tomu, jak jste to právě popsal, můžu v tom být s Vámi. A vlastně, když o tom mluvíme cítím úzkost. A říkám si, jak to prožíváte Vy. Jaké emoce se objevují a co cítíte v těle?

„Téměř stále cítím tlak v hlavě. Moje hlava je ve svěráku. Ten svěrák je silně utažen, jen zřídka lehce povolí. Žiju s tím. Naučil jsem se to. Je to trápení. No ale funguju. Nic jiného necítím. Popravdě myslím, že se vnitřně bráním tomu, cítit emoce. Potřebuji fungovat logicky racionálně.“

• Bagatelizace potřeb těla

Marek zapomíná na fyziologické potřeby těla, odkládá je. Nejsou pro něj podstatné. Pitný režim, spánek, jídelníček…to vše bere spíš jako nezbytné a trochu otravné věci. Lidské tělo má ale svou vlastní inteligenci a jen tak se odbýt nedá. U Marka vidíme mnoho signálů: napětí ve svalech, sevřený žaludek, únava a především trýznivá bolest hlavy – hlava v kleštích. Marek s tím žije, naučil se tím žít, fungovat, jak sám říká. Jenže signály těla se zintenzivňují a nakonec se spojí do všudypřítomné generalizované úzkostné poruchy, která již nejde bagatelizovat a která ho také přivádí k rozhodnutí vstoupit do psychoterapie.

• Oddělení emocí od myšlení

Marek žije prací, povinnostmi. Téměř neustále analyzuje své projekty. Chce předejít možné chybě a zároveň přemýšlí v budoucích scénářích. V běžném životě své emoce upozaďuje. Na prožívání pocitů nemá prostor. Téměř celý jeho vnitřní svět je obsazen myšlením. Jako by byl robot. Jenže není. Každý člověk nejen myslí, ale také cítí. Emoce nezmizí jen proto, že jim nevěnujeme pozornost. Hledají si jinou cestu, jak se přihlásit o slovo. A tak vstoupí do těla projevy úzkosti, tomuto jevu říkáme somatizace. Marek je v běžném životě od svých emocí oddělen, fungovat jako robot je to jeho vnitřní vzorec. Až v terapeutických sezeních se mu daří najít kontakt s tím, co cítí, co je v něm živé. Zatím to není pro něj úplně přirozené a proto právě potřebuje se na začátku sezení „přeladit“.

Během terapeutického procesu je důležité nezdravé vzorce pojmenovat a porozumět jim. A tak zkoumáme zpravidla také to, jak tyto nezdravé vnitřní vzorce mohly vzniknout. Znamená to otevřít minulou zkušenost.

Kořeny nezdravých vnitřních vzorců

„Marku, mluvíte o úzkosti a tělesných projevech, o tom jak nevnímáte potřeby svého těla a o odpojení se od svých emocí. Vnímám, že to jsou to Vaše vnitřní vzorce či programy. Programy, kterými reagujete na pracovní zátěž a na pocit ohromné zodpovědnosti. Napadá mě otázka: Jak to vzniklo? Kde mají tyto vzorce kořeny?

Marek se zaboří do křesla. Opře hlavu a zavře oči. Uběhne minuta, dvě minuty, pět minut ticha. Ticho vstoupí do místnosti a obejme Marka i mne. Nepřerušuji to ticho a i když se mi v hlavě otevírají další otázky, nechávám ticho znít. Ticho má v psychoterapii významné místo. Právě v tichu se může vynořit to podstatné. Když Marek přestane hledat slova a jen spočine u toho, co v něm má otázka vyvolala, mohou se vynořit vzpomínky, dávné pocity i reakce těla. Ty pak vedou ke kořenům nezdravých vnitřních vzorců a jejich porozumění.

Cestou z overthinkingu není přestat myslet. Je to znovu se vrátit k naslouchání tomu, co ví tělo a co cítí emoce. Rozum nemá být pánem a vládcem, ale průvodcem.

Na tvorbě článku právě pracuji. Děkuji za pochopení 🙂