Co vlastně nás lidi vede k přejídání? Kde vznikne tato nutkavá potřeba doslova se zaplnit – nacpat se? Jak to, že jídlem sytíme často něco zcela jiného, než jsou fyziologické potřeby těla?
Troufám si říct, že odpovědi na řadu otazníků v tématu přejídání, obezity, nadváhy a stravovacích návyků vůbec, najdeme v krajinách lidské duše. To, co lidé takzvaně “zajídají” bývají často pocity osamění, strachu ze samoty, pocity že jsem sám a nikdo mi nerozumí, chybí blízkost, důvěra, přijetí. Cítím se izolován ve svém vnitřním světě, chybí možnost projevit emoce, ty jsou často vnitřně popírány. Z toho přichází frustrace. Jídlo pak může sloužit jako emoční sycení takových pocitů. Zkrátka přejídání, nadváha a obezita jsou velmi často důsledkem hladu po lidské blízkosti, hladu po lásce.
Nadváha a obezita mají, jak víme, i celou řadu jiných příčin. Mohou to být genetické faktory, kdy je zvýšené množství tukových buněk vrozené, nebo poruchy funkcí metabolismu, hormonální onemocnění apod. Když dohledáme data, jež uvádí a potvrzují odborníci, lékaři – obezitologové, zjistíme že genetika, nemoci a poruchy metabolismu tvoří pouze 20% celkových příčin nadváhy. Což je opravdu alarmující! 80% lidí, kteří trpí nadváhou či nezdravými stravovacími návyky a přejídáním, potřebuje nikoli pomoc lékařů, ale pomoc psychoterapeutickou.
Ptám se lidí, kteří s tématem přejídání za mnou přišli do psychoterapie:
- Co pro Vás jídlo znamená?
- Jaký k jídlu máte vztah?
- Kdy a jak váš vztah k jídlu vznikl?
Podobnými otázkami se můžeme dostat až do období dětství a působení rodičů.
Kořeny poruch příjmu potravy sahají do dětství
Miminka a batolata, (tedy věk od narození přibližně do dvou let), nejsou schopna rozlišovat potravní a ostatní potřeby. Dítě ví jen, že má něčeho nedostatek, něco cítí, či ho něco bolí. A to dává najevo. Nedostatek, nelibé pocity či bolest vyjadřuje pláčem a postupně z reakcí okolního světa si vytváří svou zkušenost a učí se rozeznávat, co mu vlastně chybí.
V tomto raném období učení a chápání svých potřeb, mají nejdůležitější úlohu rodiče, jako Ti nejbližší lidé. První lidé v našem životě, lidé s kterými vyrůstáme. Maminky, které dítě kojí, či přikrmují a také tátové, jež se starají. Záleží na tom, jakým způsobem a jak rychle rodiče odpovídají na to, když dítě vyjadřuje své potřeby např. pláčem.
Někteří rodiče používají jídlo jako univerzální tišící prostředek. Tedy aby dcerka či synek nebrečel/a dostane „dobrůtku“. Když máma s tátou nerozlišují aktuální potřeby dítěte, je pro dítě těžké naučit se rozeznávat mezi hladem a jinými pocity jako je strach, napětí, zlost, úzkost. A dítě si vypěstuje návyk. Takový automatismus ve kterém tiší emoce zajídáním. Tedy emoční hlad, hlad po něčem úplně jiném (hlad po lásce), zahání jídlem.
A ono to hned funguje. Když se nají, vyvolá to pocit uspokojení. Krátkodobého uspokojení. Dlouhodobě a později v životě to však může způsobovat nejrůznější poruchy příjmu potravy (přejídání, anorexii, bulimii aj.) Neschopnost dobře vnímat své emoce, neschopnost rozumět svým emocím, přináší i jiná duševní onemocnění: např. úzkosti, frustrace a celkovou životní nespokojenost, či nenaplněnost.
Proč se v psychoterapii vůbec ptáme na naše kořeny, tedy na dětství? Vždyť je to něco, co již bylo a minulost se nedá změnit. To je samozřejmě pravda, v procesu terapie je však důležité porozumět tomu, proč jsem jaký jsem. Je to důležité proto, abych mohl se sebou dobře žít. Přijímat sám sebe. Pojmenování zaběhlých vzorců je také potřeba proto, abychom je mohli měnit, když nám v životě neslouží.
Téma přejídání a emočního hladu, (ostatně jako i jiná témata), se stane srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu. A tak uvedu střípky z psychoterapie Michala, činím tak s jeho souhlasem. Jméno je smyšlené a určité okolnosti byly pozměněny tak, aby zůstala zachována anonymita mého klienta. Případné podobnosti jsou tedy čistě náhodné.
Střípek z terapie Michala
Michal je dospělý muž, jeho věk se blíží čtyřicítce. Na první pohled je sympatický, má usměvavou tvář a velké oči a smutné oči. působí mohutným dojmem, trochu jako medvěd. Pracuje jako strojní inženýr. Jeho témata jsou partnerské vztahy, úzkosti a také vztah k jídlu. Začíná mluvit o ženách a dívkách ve svém životě. Vztahy s nimi, popisuje je jako nešťastné. Říká:
“Ženy se mi líbí, miluju je.”
“Vaše nadšení zni trochu dětsky (usmívám se) – všechny ženy milujete?”
“Nejvíc miluji Nikolu, kolegyni z práce. Je tak krásná, když jí vidím, nejsem schopen slova. Pořád na ni myslím. Udělal bych pro ni vše na světě. Onehdy se zmínila, že jí v práci nevyhovuje pracovní myš. Jel jsem o víkendu do práce, koupil jsem bezdrátovou ergonomickou myš, aby měla pohodlí. Představuji si ji eroticky, představuji si ji jako svoji ženu.”
Objevují se i další ženy, po kterých Michal touží. Je pro ně schopen nemalých obětí, snaží se vyhovět každému přání. Je naslouchající, dokáže zařídit praktické věci, umí připravit romantické chvíle. Jako by byl schopen se pro ženy rozdat. Jeho vztahy však mají jepičí život a většinou končí tak, že dívka požádá Michala, aby zůstali “jen kamarádi”.
Momenty zklamání z odmítnutí jsou pro Michala velmi zraňující. Stáhne se do svého světa a trpí bolestí. Je to bolest duše a je tak silná, že přechází do těla. Objevují se úzkostné stavy. Michal cítí tlak na hrudníku a tenzní bolesti hlavy, ty přechází až do končetin, rukou a nohou, které ho brní. Tyto stavy přichází ve vlnách, opakují se během týdne několikrát. Jediné co zatím pomáhá s touto bolestí je jídlo. Jídlo slouží k utišení bolesti duše. Používá jídlo jako lék. Konkrétně to znamená pojídání hamburgerů, pizz, brambůrků v době, kdy je sám doma. Přejídání navíc spojuje s hraním počítačových her, nebo sledováním různých videí, ve kterých se často objevuje i pornografie.
Úzkosti přivádí Michala do terapie a začínáme pracovat. Na sezeních Michal sdílí a odkládá svou bolest, kterou jinak dusí v sobě. To je pro něj velmi úlevné. A to je začátek naší terapeutické cesty. Je potřeba vzniklou ránu hojit. Prožívám s ním těžké stavy a hledáme mechanismy, které pomáhají a jsou zdravější alternativou, než přejídání. To není úplně jednoduché. Jeho přejídání a další spojené aktivity (hraní a porno) jsou totiž závislostního charakteru.
Láska jako závislost
Michal lpí na svých představách o ženách, představuje si různé momenty a interakce, vytváří si v hlavě scénáře romantické budoucnosti. Úplně pookřeje, když může poskytnout milované dívce službu a stále se upíná na jakékoli její gesto, pohled, slovo. Jsou to drobné projevy přízně, které si v představách přibarví a které ho emočně sytí, ale jsou to jen malé drobky, které nestačí. A tak k tomu, aby se emočně dosytil používá právě přejídání. Michal hledá lásku. Jaká je vlastně jeho představa o tom, co láska je?
Říká: “Miluji tak, že na jakékoli přání, nedokážu říct ne. Jsem sám, ale nedokážu být sám. Když mám vztah, nebo alespoň nějaký náznak vztahu, či kontakt, je to, jako by zmizel můj vlastní svět.”
Michalova představa je, že v lásce máme sami popřít, abychom vyhověli druhému.
Když se sami popíráme a žijeme tak, že vyhovujeme druhým, často přemýšlíme, co si o nás asi myslí a jestli nás mají rádi. Jsou to myšlenky a postoje jež snižují sebevědomí a sebe-hodnotu a naopak posilují vztahovou závislost. Michal je závislý na projevech sympatií, které si mylně vykládá jako lásku. Láska je pro něj vyhovět, rozdat se klidně i za cenu, že se sám popřu. Jeho vztahy jsou tak nevyvážené a zatížené jeho horlivostí a lpěním.
Ptám se Michala: “Co si přejete ve vztazích pro sebe?”
“Pro sebe? ” diví se, “To vlastně nevím. Vím jen, že nechci bát sám”
Reaguji: “Michale, říkáte že nedokážete a nechcete být sám. Jste sám už nějaký čas, jaké to je?”
“Bojím se samoty,” říká, “ničí mě.”
Michal neví, co by si ve vztahu přál pro sebe. Ukazuje se, že to, proč chce mít vztah není ani tak život v páru se ženou ale spíš jeho velký strach ze samoty. A tak zkoušíme v psychoterapii otevírat jeho vlastní potřeby a emoce. Zjišťujeme společně, že na jeho potřeby a pocity se ho nikdy neptali jeho rodiče. (Otec byl zavalen a zahleděn do své práce – doma vyskytoval málokdy a maminka měla mnoho práce s péčí o další sourozence). Michal se tak v dětství neměl moc možností učit se vnímat a naslouchat tomu, co prožívá. Zvnitřnil si postoj – to není důležité, já sám nejsem důležitý. Jedním z pilířů terapie se stávají témata sebevědomí, sebe-hodnota a sebevyjádření a také Michalovo mužství. Jdeme krůček po krůčku, kdy se Michal učí vnímat sám sebe jako člověka a jako muže.
Jídlo jako závislost
Přejídání je u Michala závislost, která, (ostatně jako všechny závislosti), tvoří bludný kruh. Spouštěcím mechanizmem přejídání je citový hlad – nedostatek citů, nedostatek úcty, zájmu, lásky od druhých. Pocit tohoto nedostatku začíná už v Michalově dětství. Už tehdy Michal používal jídlo jako tišící prostředek – lék na bolest duše. Již tehdy se jeho tělo začalo zvětšovat a narůstat. Již tehdy vzniklo to, že Michal nemá své tělo rád. Nemá rád své tělo ani svou osobnost, má velmi nízkou sebeúctu, stydí se za sebe a prožívá těžké pocity viny. Viny, že nedokáže ze závislostního kruhu vystoupit.
Ptám se: “Co pro Vás jídlo znamená, jaký k němu máte vztah?“
Michal: “Víte, často jsem celý den napjatý v práci. Jeden z kolegů se chová arogantně a mě to vytáčí. Nevím, jak na něj reagovat a musím se držet, abych nevybuchl. Také kontroluji firemní čet, jestli se připojuje Nikola, když se to stane, dlouho přemýšlím, jak to udělat, aby si mě všimla. V práci jsem prostě pořád ve střehu a pak, když je víkend tak se raduju. Těším se na chvíle jen pro sebe. Cpu se a sleduju seriály, porno, hraju hry. Já vím, zní to nechutně. Stydím se, když to říkám…
Reaguji: “Michale, vím, že není lehké mluvit o tom, za co se stydíte. Chce to dost odvahy a mě těší, že jste upřímný. Vaše přejídání a návyky nějak vznikly, vyvinuly se z určitých důvodů. Myslím, že je dobré ty důvody společně objevit. Jak rozumíte tomu, že se k přejídání stále vracíte?“
Michal: “Hmm,” přemýšlí chvíli, “jídlo, hry videa…to je to svět, ve kterém se můžu uvolnit, nikdo ode mě nic neočekává. Je to svět, ve kterém se nemusím neustále snažit, abych dostal pochopení a projevy přízně druhých. Čas mi ale úplně proteče mezi prsty a to si pak vyčítám. Vyčítám si to, že jsem nedělal nic užitečného, jen jsem se cpal a hrál jsem úplně do mrtva, než jsem padl únavou.”
Postupným hlubokým dialogem se dostáváme k pojmenování toho, co mohu shrnout takto:
Michale, víte, když mluvíte o tom, co prožíváte uvnitř a jaký to má vliv na Vaše stravovací návyky, dostáváme se k tomu, že je ve Vaší psychice vytvořen určitý nezdravý mentální cyklus – závislost. Můžeme si to představit, jako takový bludný kruh. Na základě konkrétních situací ve Vašem životě a toho, jak k nim přistupujete, teď můžeme pojmenovat jednotlivé fáze tohoto bludného kruhu přejídání.
Pomocí terapeutického rozhovoru Michal mapuje svou závislost a její fáze. Postupně pak dělá první kroky z bludného kruhu závislostního přejídání ven.
Bludný kruh přejídání
Pojmenovat bludný kruh přejídání a jeho fáze je opravdu velmi důležité. Je to první a základní krok ze závislosti ven. Pojmenování pomůže bludný kruh rozpojit otevřít, vyjít z něj.
Pojďme se podívat, jak fáze takového kruhu závislostního přejídání vypadají. Opět si je popíšeme na střípku z Michalovy zkušenosti, jež sdílí v terapii.
- Fáze bludného kruhu – Spouštěcí mechanismy: To jsou situace, kdy Michal cítí citový hlad: např. zamilovávání se do žen, které jeho city neopětují. Cítí se odmítán a zklamán. Dalším příkladem je arogance kolegy, kterou Michal bere velmi osobně. Zahlcuje jeho nitro tak, že sám vře vztekem. A zažívá pocity vlastní nedostatečnosti.
- Fáze bludného kruhu – Pocity vlastní nedostatečnosti: Tyto pocity se vyvinuly díky citovému hladu. V pocitu vlastní nedostatečnosti se utvrzuje téměř denně, když je v kontaktu se spouštěcími mechanizmy v interakcích s ostatními lidmi. Vlastní nedostatečnost vnímá jako bolest, která mnohdy přechází až do úzkosti, jež cítí v těle, nejčastěji jako tlak na hrudníku a křeč. Jeho bolest je vlastně hlad v srdci. Citový hlad, jež ho žene k náhradnímu uspokojení – např. k sycení žaludku a také k závislostnímu sledování videí, porna, hrám. Je pochopitelné, že v bolesti hledáme lék – anestetikum.
- Fáze bludného kruhu – Jídlo jako anestetikum: Jídlo a další závislostní tendence jsou u Michala lékem, jež činí psychickou bolest snesitelnou. Jídlo tlumí úzkost, avšak je to nezdravý stravovací návyk. Jídlo nakrátko uleví od bolesti, ale vzápětí Michal prožívá pocity viny a studu, tedy další bolest duše.
- Fáze bludného kruhu – Vina a stud: Michal je zatížen nákladem pocitů falešné viny a studu, často o nich mluví v terapii. Dozvídáme se, že tyto pocity se začaly objevovat v dětství. Rodiče byli kritičtí a když měli dojem, že se jim na Michalovi něco nelíbí, pronášeli věty typu: “Podívej se na sebe – Ty ale vypadáš.” „Měl by ses za sebe stydět.“ Co si o Tobě pomyslí ostatní.” Z Tebe nikdy nic nebude, nic nedokážeš.” Tyto a podobné věty, jsou zraňující a nebezpečné, zvlášť od našich klíčových osob, tedy rodičů. Nebezpečné jsou v tom, že představují pokroucené hodnocení. Hodnocení je pokroucené, ale to dítě neví. Díky pokroucenému hodnocení rodičů si Michal vytvořil a zafixoval nezdravé postoje k sobě – např.: “Jsem ošklivý a tlustý, nemám rád své tělo, nezvládnu být dobrý člověk ani dobrý partner, natož dobrý otec, nezasloužím si být šťastný, mít vztah, rodinu, nezasloužím si být milovaný. To, co si zasloužím je trest.” Začne se nenávidět a trestat.
- Fáze bludného kruhu – Sebenenávist a trestání se: Není právě lehké se vymanit z pocitů viny a studu, byť jsou falešné. Michal tyto těžké pocitové stavy často řešil tak, že zabředal ještě více do nezdravých návyků – přejídání, hraní, porno. Navíc se naučil v sobě zadržovat emoce. Čím více studu v sobě nese, tím více si říká: „Nemám právo projevit svoji zlost vůči ostatním!“ A tak zlost obrací do sebe – nenávidí se. A tato sebenenávist dál prohlubuje hladová místa v jeho srdci a zvětšuje „díry“ nedostatku lásky i hlad po ní. Tak znovu roztáčí další kolo cyklu. Což je cesta sebedestrukce.
Od sebe-destrukce k sebe-přijetí
Pomocí psychoterapie Michal postupně opouští cestu sebe-destrukce a hledá ve svém životě jiné možnosti. Učí se vnímat sám sebe vlídněji. Nachází si jiné návyky, jež by ho sytily radostí a zájmem. Začíná právě u zájmových činností, které nekladou tolik tlaku na to “být dobrý.” Místo PC her začal hrát deskové hry a luštit kvízy s přáteli. Je tak v interakci s lidmi, zažívá zábavu i pocit, že patří do určitého společenství. Společenství, kde ho lidé berou. Vrací se ke hře na klavír, umí se položit do hudby a jejích tónů, prožít to jako hlubokou meditaci, což ho povznáší. A sám si začíná uvědomovat, jak vnímavý a citlivý člověk je. Zapsal se na seznamku a má i první rande. Cítí se sice nejistě, což k tomu patří. Důležité je, že dělá nové, kroky. Nevadí, že jsou někdy nejisté, to podstatné je, že přinášejí dobré pocity ze sebe. To jsou pocity, jež Michal potřebuje, pocity, jež léčí jeho duši. Právě na tyto pocity se zaměřujeme a při sezení se ho ptám:
A Michal odpovídá a usmívá se:
“Je to povznášející. Cítím se dobře sám se sebou, jsem na sebe hrdý.”
“Na co jste hrdý Michale?”
“Vždyť překonávám strach a jsem toho schopen. A i když se rande třeba nepovede, najednou cítím, že místo strachu mám odvahu a to je něco zcela jiného.”
Psychoterapie Michala podporuje ve zdravých vzorcích. Aktivity, které si hledá jsou zdrojem jeho sebe-přijetí. Nacházíme možnosti kdy zažívá to, co popsal výše: Cítit se sám dobře se sebou. Recidivy bludného kruhu přejídání se sice objevují, zvlášť když je Michal unavený nebo přepracovaný. Ale prožít recidivy je součástí procesu uzdravení se ze závislosti. Důležité je, že Michal vytrvává na své cestě k sebe-přijetí a zjišťuje, jak báječný člověk opravdu je. A to dává základ pro mnoho rovin jeho života – vztah k tělu a jídlu, práci, partnerství.
Mirka Pražák Bartošová