Strach z osamělosti je skličující emoční ladění, jež může mít podobu úzkostného stavu. Jedná se o tzv. generalizovanou separační úzkost, která lidskou duši svírá a jakoby obklopuje. Takového člověka často provází strach z osamělosti a ze ztráty mezilidského vztahu, nejvýrazněji vztahu partnerského, ale promítá se i do jiných vztahů tj. rodinných, přátelských pracovních apod. V psychoterapii se klientů ptám: “jak rozumíte své úzkosti?”, “čeho se bojíte?” Zde jsou příklady některých odpovědí:
- mám strach z odloučení,
- bojím se ztráty pocitu bezpečí,
- cítím úzkost a strach z odstupu při komunikaci, příkrého pohledu, jiného názoru…
Člověk tak úzkostně prožívá každé odloučení či nedorozumění ve vztazích. Odloučení od partnera pro něj znamená osamocení a opuštění a to ho může vhánět např. do chorobné žárlivosti, nutkavých myšlenek až zoufalství a hlubokých pocitů beznaděje, ztráty motivace i schopnosti prožívat radost. Příčina silně smutného až depresivně-úzkostného ladění leží v hloubce psychiky a v podvědomí je často již zmiňovaný strach z osamělosti.
Všechny tyto psychické programy a bloky často mohly vzniknout již v dětství, tam kde se rodiče vzdalovali, nebo jinak zanedbávali, projevovali málo lásky, či prostě chyběli, nebyli apod. Vyskytuje se u těch, jež byly po porodu odloučeni od matky, u dětí, jež byly např. v inkubátoru apod. Jak tyto programy vznikly můžeme objevit v psychoterapii a to proto, abychom rozuměli tomu, proč např. žárlíme, proč se potýkáme s tím, co se nazývá separační úzkost, proč máme strach z osamělosti.
Milovat až do sebeodevzdání
Strach z osamělosti jde často ruku v ruce s touhou milovat. Touha milovat je u vztahově závislých často tak intenzivní, až je sebedestruktivní. Takový člověk miluje druhého ve smyslu sebeodevzdání a obětování sama sebe. Dokáže vytvářet láskyplné prostředí, což dělá za cenu upozaďování vlastního já. Je odkázán a na partnera, nevadí mu se ve vztahu jaksi „rozpouštět“, dokonce si to přeje a má tendenci vytvářet nebezpečně závislé vztahy. Zdá se mu, že závislost mu dává jistotu. Buď se snaží být závislý na druhém, nebo chce druhého udělat závislým na sobě. Žije vlastně život ozvěny, zrcadla, či měsíce svého partnera, nebo takový život vnucuje druhému.
Kdo je však takovým způsobem závislý, musí žít v neustálém strachu, že vztah ztratí. Lidé, s úzkostným strachem ze samoty vyhledávají závislost, protože si od ní slibují jistotu a pevné sepětí s partnerem. Se závislostí se však stupňuje strach ze ztráty, proto na druhém lpí tak pevně, že na každé odloučení reagují neadekvátně např. panikou.
Čím méně jsme se naučili rozvíjet své vlastní bytí, svou své-bytnost, o to více potřebujeme druhé. Strach a a úzkost ze ztráty vztahu s druhým se tedy projevuje jako rub slabosti já. Kdo si nerozvine své já, potřebuje oporu v partnerovi, na níž se stává závislý. Vztahově závislý člověk chce bezvýhradně důvěřovat a bezmezně milovat, idealizuje si druhého, potlačuje své pochybnosti i kritiku. Nepřipouští si chyby partnera, vyhýbá se napětí i výměnám názorů, jen aby byl klid. Přílišné přizpůsobování a podřizování v jeho životě často dlouhodobě přetrvává. To, s sebou nese nebezpečí, že bude využíván (- časté je přetěžování potřebami partnera, plnění jeho přání a požadavků na úkor sebe). Vztahově závislý zkrátka dělá pštrosí politiku, strká hlavu do písku, aby neviděl propasti, jež takové vzorce chování může přinést.
Myslím, že téma partnerské závislosti a spojitosti s úzkostí a strachem ze samoty je srozumitelnější a bližší, když vstoupí do konkrétní životní situace a tak uvedu střípky z psychoterapie, jména klientů je samozřejmě smyšlená.
Střípek z terapie Evy “raději ustoupím, aby se mnou zůstal”
Paní Eva, je mladá žena, která vypráví:
- „Můj přítel často chodil domů velmi pozdě, i když jsme se dohodli, kdy se sejdeme a co budeme dělat. Často jsem nevěděla, kde je dlouho do noci. Nebral mi telefon, nebo když ho zvednul, slíbil, že za chvíli dorazí, přišel však o několik hodin později. Seděla jsem doma a brečela, ale nechtěla jsem, aby si toho všimnul. Kdybych mu něco vyčítala, považoval by mě za žárlivou a já mám strach, že bych mu tím šla na nervy a tak ho od sebe úplně odehnala, zůstala bych sama. Co potom? Samota by mě úplně zničila. Můj přítel říká, že je prostě takový a kdybych ho skutečně milovala, uznala bych to.“
Paní Eva prožívala prakticky neustále strach a úzkost, její psychika byla podlomená, ani si nepamatovala kdy naposledy cítila radost. Jenže nechtěla ztratit partnera. Na vztahu lpěla, byla vztahově závislá. A nechtěla zklamat představu přítele o svobodomyslném vztahu, který jí samotné však nevyhovoval. Místo toho, aby zastávala svůj názor a hlásila se k hranicím toho, co může tolerovat a co ne, říká: “raději ustoupím, aby se mnou zůstal” a přemáhá se, myslí si, že se musí stále více přizpůsobovat přáním partnera. Ten netuší, co Eva prožívá a předkládá své potřeby a využívá toho, že Eva se nijak nevymazuje a navenek souhlasí. Zde další úryvek z individuální terapie paní Evy:
- „Můj přítel často chodí na kávu s jednou dívkou. Znám ji, je velmi atraktivní a mého přítele není těžké svést. Cítila jsem velkou lítost, pokaždé když si s ní vyšel. Doma jsem pak raději nemluvila, jednou jsem to ale už nevydržela a propukla jsem v pláč. To jsem si později vyčítala, vždyť mi o schůzkách přece řekl, také říkal, že nejsem tolerantní…“
Paní Eva nejprve přišla na psychoterapii s cílem naučit se být tolerantnější a přizpůsobivější, aby si udržela vztah. Bylo pro ni překvapením, když díky sezením zjistila, že právě pro onu nekonečnou přizpůsobivost jí přítel nerespektuje a dokonce jí často pohrdá. To byl pro ni nový a jiný úhel pohledu. A tzv. “aha-moment,” kdy Evě došlo: “Protože neberu vážně sama sebe, nebere mě vážně ani on.”
Téma sezení se u paní Evy změnilo na jinou úlohu, (to ostatně není v psychoterapii nic výjimečného.) U Evy šlo o to, rozvinout samostatnost a nezávislost, aby nebyla odkázána na přání a plnění potřeb přítele. Věnovat se vztahu k sobě, sebevědomí a sebehodnotě. To je pro úzkostné lidi s tendencí ke vztahové závislosti velmi těžké. Bez pomoci odborníka a psychoterapie to často nelze.
Individuální psychoterapie s Evou trvala intenzivně čtyři roky. Nakonec zjistila, že vztah, kvůli kterému se tolik trápí a zažívá onu permanentní úzkost a manipulaci jí za to nestojí. Nyní je Eva již nějaký čas bez přítele a žije singl život. Nejspíš to není koncept na celý život, ale je to pro ni prostor, jak najít svou autenticitu, jak být sama sebou a jak taková zůstat i ve svém dalším intimním vztahu.
Čím více se stáváme sami sebou, tím více se lišíme od druhých. Individualizace vždy znamená, že přijdeme o své přesvědčení že se můžeme pokaždé přizpůsobit a žít jako ti druzí, jež dává pocit falešného bezpečí. Individualizace a cesta k autenticitě proto může být spojena s úzkostí, strachem a nejistotou. Depresivně-úzkostný a vztahově závislý člověk je tomuto strachu – strachu žít a projevovat se autenticky – vystaven zvlášť silně. Dobrá zpráva a naděje je, že existuje cesta, jak pracovat s pocity strachu ze samoty i s generalizovanou a separační úzkostí. A existuje i cesta, jak se zbavit vztahové závislosti a přidružených příznaků – žárlivosti, popírání se, bezhraničnosti apod. Ano, cesta ven je vždy individuální, ale existuje a psychoterapie vás na ní spolehlivě doprovodí.
Sebelítost, sebeklam a syndrom oběti
Ve své praxi se často setkávám s tím, že lidé s úzkostí a nízkým pocitem sebevědomí nevyjadřují dost jasně to, co chtějí pro sebe a co by potřebovali od druhých. Tak tomu bylo i u Evy.
Měla pocity sebelítosti a opravdu cítila svíravou úzkost po celém těle, avšak neuvědomovala si, že to, co cítí nesděluje, že jejích přání jsou neurčitá, že neumí nic požadovat. Často přesouvala příčinu své situace ze sebe na „zlý svět“. Ona sama byla obětí tohoto zlého světa. Z této sebelítosti pak dokonce čerpala určité sebeuspokojení a dlouhou dobu také přesvědčení, že nemusí měnit nic u sebe. Čekala, až si přítel všimne, že ona trpí a to ho přiměje ke změně.
Sama sebe obestřela sebeklamem a myslela si, že se obětuje a že život v partnerství tyto oběti žádá, že bez obětování není možný. Neodvažovala se dávat najevo svá přání a představy, právě ze strachu z případných konfliktů, jež by mohly vést ke ztrátě partnera.
Vztahově závislý člověk často ruku v ruce trpí syndromem oběti, často se přizpůsobuje, má tendenci vyhovět partnerovi (nebo i obecně lidem). Proto, aby vyhověl je dokonce ochoten se vzdát svého já.
Psychoterapie vede k poznání a pochopení toho, že potlačit a vyhnout se subjektivnímu bytí a tomu, co prožívám, je cesta slepou uličkou. V tom je úzkost pomocníkem neboť nám nedovolí upozadit naše prožívání, je totiž tak intenzivní, že se stále připomíná, nejde jednoduše potlačit, jako třeba jiné pocity. Psychoterapie pracuje s vlastním uvědoměním a s odpovědností k sobě.
Lidé se syndromem oběti, vztahovou závislostí a strachem z osamění mohou zažívat žárlivost a negativní pocity zášti. Klamou často sami sebe tím, že ze svých pocitů viní druhé. Dobrým znakem pro pozitivní změnu je sebereflexe a otevřenost měnit pocity závisti na to přát druhým a možná se i inspirovat těmi, kdo si beze strachu a pocitů viny berou od života možnosti, které jim otevírá.
Svět jako prázdné místo, nebo barevná zahrada?
Z výše napsaného vyplývá, že vztahově závislý člověk prochází často také syndromem oběti a nezřídka trpí i různou mírou úzkostných stavů. Objevuje se i tendence spoléhat se na to, že mu jeho přání a očekávání, splní někdo druhý – nejčastěji ten, s kým žije. Člověk žijící vedle závislého partnera se tak dostává do role jakéhosi zachránce a toho, kdo má nést zodpovědnost za toho druhého.
Navíc přání a očekávání vztahově závislého bývají nejasná a jaksi v mlze. Kdo nevyjadřuje co by chtěl, nesdílí své postoje a pocity v interakcích a každodenních životních situacích, čeká, trápí se a spoléhá se na to, že ho někdo zachrání – snad dokonce jako odměnu za sebeobětování, ten tvoří toxické prostředí a vztahy plné manipulace a závislosti.
Je to jako kdyby před sebou viděl zahradu plnou šťavnatých plodů, ale nenaučil se vztáhnout po nich ruku, nebo to sám sobě nedovolil. Neumí požadovat, být zdravě aktivní a autentický a to všechno způsobuje, že má málo rozvinutou sebeúctu i další složky self – sebevědomí, sebe-hodnotu atd.
Svět se díky strachu ze samoty, partnerské závislosti a úzkosti a potlačování svého já stává bezbarvým, šedým. Pokud ztrácíme prostor pro sebe-vyjádření a autentické bytí, ztrácíme i svůj vlastní pramen a vitální sílu. Nepřejeme-li si nic od života, mění se ve stále prázdnější a málo bezpečné místo.
O to více je však cennější projít cestu sebe-zkušenosti v individuální nebo skupinové psychoterapii, jež vede k uvědomování si toho, kdo opravdu jsem, vede k vlastnímu prameni. Vede k z-vědomění vlastní hodnoty i rolí jež ve svém životě přijímám a hraju, otevírá bránu do barevné zahrady životní plnosti a svobody.
Přeji Vám šťastné dny a vnímání světa a sebe v něm právě v té svobodě a plnosti,
Mirka Pražák Bartošová