Emoce a rozum v psychoterapii

Ve individuální i skupinové psychoterapii se setkávám s tím, že se lidé snaží potlačit své emoce a řídí se rozumem. Často se pak ale cítí nešťastní a vnímají svůj život jako sebe-obětování. V procesu psychoterapie sestupujeme ke kořenům tohoto vzorce prožívání a jednání. Objevujeme jak tyto způsoby zacházení se sebou vznikly a jak jsou zafixované v psychice. A také to, co je v možnostech té které osobnosti a v rámci psychoterapeutického procesu učinit.

Myslím, že téma konfliktu emocí s rozumem je srozumitelnější a bližší, když vstoupí do lidského příběhu a tak uvedu střípky z psychoterapie, jména klientů je samozřejmě smyšlená.

Střípek z terapie Radka – rozum říká „vydrž to“

Do psychoterapie vstupuje pan Radek. Je to muž těsně před čtyřicítkou, sympatický, inteligentní a na první pohled vyrovnaný a usměvavý. Hned na prvním sezení otvíráme téma práce. Výraz jeho tváře se změní, je velmi vážný, celé Radkovo tělo jakoby najednou ztuhlo. Pracuje jako ekonomický ředitel ve větší firmě, je svědomitý a pečlivý, záleží mu na dobře odvedené a bezchybné práci. V současném zaměstnání je již 12let, práce ho přestala bavit několik let zpátky, cítí se vyčerpaný, přetížený a unavený, jak fyzicky, tak mentálně. Špatně spí, v hlavě mu běží neustálý kolotoč myšlenek o pracovních úkolech a jednáních. Řada Radkových myšlenek a pocitů se odvíjí od jeho vztahu se šéfem a od kontextu celé firemní kultury. Šéf je autoritativní a impulzivní, z pozice své moci klade vysoké požadavky a má velká očekávání. Navíc nikdy nedává najevo uznání svým podřízeným. Firemní kultura společnosti, ve které Radek pracuje, vykazuje jednání z pozice moci, manipulaci, přelévání odpovědností a tendenci šikanovat slabší. Radek cítí úzkosti a bezmoc, ale díky tomu, čemu říká „zdravý rozum“ zůstává tam, kde ho to nenaplňuje a kde je nešťastný. Vydrží snad vše, neboť má pragmatický a racionální důvod tedy to, co mu říká rozum – „Mám přece pravidelný měsíční příjem a už vím, co mám čekat. Tu tíži musím vydržet, mám přece práci a jistotu.“

Psychoterapie nabízí prostor pro otázky:

• Co jsem ochoten unést kvůli jistotě?
• Jde opravdu o jistotu? Nebo spíš o zafixovanou představu toho, co si myslím, že je jisté?
• Proč upřednostňuji pragmatičnost, potlačuji emoce a snáším stres a úzkost?
• Jaké překážky mi brání na cestě ke změně?
• O jakou změnu vlastně jde?

Otázky Radkovi umožňují otevřít příčiny toho, proč je pro něj tak těžké změnit práci. Příčiny sahají až k jeho dětství. Maminka byla autoritativní a rázná žena, jež měla vše pod kontrolou. Takový způsob výchovy vypěstoval v Radkovi tendence „poslouchat a podrobit se autoritě“ i na úkor vlastních zájmů, dokonce na úkor rozvoje vlastního já. Radek tím pádem má na prostředí „diktatury“ určitou vypěstovanou toleranci. Navíc je pro něj těžké věřit vlastním schopnostem a najit odvahu riskovat. Může se spolehnout jen na to, co je „jisté“ v realitě a zatím nemůže věřit vlastním pocitům ani intuici. Má však naději, že to vše jsou vzorce, které díky psychoterapii začíná objevovat a měnit a že to je cesta. Jeho cesta k tomu, být v životě šťastnější.

Střípek z terapie Sáry – ta, která miluje příliš

V psychoterapii se však často setkáváme i s úplně opačnými psychickými programy. Tedy s tím, když emoce zaplaví lidskou mysl a bytí a člověk se stává tzv. otrokem svých pocitových prožitků.

Zde opět vstoupíme do části lidského příběhu, který přinesla do terapie slečna Sára.

Sára přichází na sezení a na první pohled vidím velmi atraktivní dívku. Působí vyrovnaně a mile, dbá o svůj zevnějšek, pravidelně sportuje, má zajímavou práci. Viděno očima vnějšího světa, mám před sebou sebevědomou krásnou a úspěšnou osobnost. Jenže v tom, jak vypadáme ve vnějším světě a tím, co se děje ve světě vnitřním, může být rozdíl. Někdy dokonce, jako by to byly světy naprosto protichůdné. Téma, které Sára přináší na sezení je o vztazích, především o partnerských vztazích s muži. Sára o sobě říká „jsem ta, která miluje příliš.“ To, co to vlastně znamená, objevujeme v psychoterapii jako lpění a chorobnou vztahovou závislost. Jako by partnerství a pocity z něj zaplavovaly a přejímaly celou osobnost Sáry.

Sára velmi miluje svého partnera, žije tím, kdo je on a nemá žádné hranice. Partner reaguje tak, že její pocitovou závislost využívá, manipuluje s ní. Sára tyto postoje do sebe vstřebává, neumí se vymezit a pomalu ale soustavně tak dochází k podlamování jejího sebevědomí a sebe-hodnoty. Takové partnerství působí jako „psychický vysavač,“. Sára je zaplavena emocemi ničivého citu a potlačuje hlas svého rozumu. Rozumu, který jí říká „odejdi, nebo Tě vztah úplně zlomí.“ Ve své „lásce“ je velmi nešťastná, cítí, že vztah jí nedovoluje být sama sebou, ale miluje. Hlas zdravého rozumu však neposlouchá a vlastně ani nemá sílu poslouchat.

Cesta psychoterapie Sáry vedla k uvědomění si vlastních zdrojů a také k tomu, aby se naučila vnímat své hranice. To znamená, že i když miluji, zůstávám si vědom svých potřeb a svých vlastních emocí v každodenních situacích.

Co je tedy správně, poslechnout rozum, nebo se řídit emocemi? Ze své praxe i své vlastní zkušenosti říkám, že dobré rady typu „jdi za hlasem svého srdce“, nebo „vezmi rozum do hrsti“ moc nefungují. Tyhle dobré rady nefungují a nemají místo ani v Dasein psychoterapii. Dasein přístup pomáhá klientům najít rovnováhu ve vlastní autenticitě. Cesta k sobě samým a k životní rovnováze a spokojenosti je hlavním úkolem sezení.

Rovnováze a cestě k sobě spějeme ve vnitřním dialogu, často právě dialogu rozumu a citu. Rozum i emoce se učíme přijímat a brát jako přátele nikoli jako soupeře. Díky tzv. „hlubokým otázkám“ objevujeme to, kdo jsme, to, co opravdu chceme, učíme se vnímat své pocity, ale i jejich mnohdy „logické“ příčiny. Objevujeme celou krásu, hloubku i rozmanitost vašeho já, nacházíme vaše vnitřní zdroje a možnosti. Psychoterapie a daseinanalýza, je způsob, jež ve tmě pomůže rozsvítit světlo a najednou jasně vidíte vaši opravdovou a jedinečnou cestu ke štěstí. Vstoupit do psychoterapie chce ale i kus odvahy a ochotu na sobě pracovat a přijmout i to, že to co se odkryje nemusí být zrovna příjemné. A tak neslibuji, že cesta psychoterapie bude právě lehká, ale rozhodně říkám vyplatí se to!

Mirka Pražák Bartošová

Empatie znamená schopnost představit si situaci, kterou prožil jiný člověk a procítit pocity, které pravděpodobně mohl prožívat. Při zapojení empatie nasloucháme tedy nejen obsahu, nebo příběhu a způsobu sdělení, ale také pocitům a emocím, jež prostřednictvím sdělení druhého cítíme sami.

Empatie představuje vrozenou schopnost, kterou máme do jisté míry všichni. To, jak je rozvinutá schopnost empaticky (nebo též aktivně) naslouchat a vcítit se, záleží na tom, jak s touto schopností v průběhu života pracujeme, jak ji používáme. Když v interakci s druhými užíváme zapojení empatie, jde o vědomý úmysl pochopit, jak druhá osoba vnímá samu sebe i druhé, jak na ni působí o okolní svět a situace v něm.

Empatie a komunikační dovednosti

Jak ale druhý vlastně pozná, že mu empaticky naslouchám? Odpověď na tuto otázku je jednoduchá – prostě to cítíte a víte. My lidé máme více či méně vyvinuté a způsobem života vypěstované schopnosti, kterými dokážeme vnímat projevy zájmu druhého člověka o nás samotné. Vnímáme, slova, která proudí v řeči – jejich informační sdělení a význam, ale také to, jak člověk mluví např. klidně a pomalu, nebo rychle, nahlas, nebo tiše, jaký tón volí, vnímáme výraz tváře a gesta, oční kontakt, postoj těla apod. Díky vnitřnímu čtení verbálního i neverbálního projevu získáváme celkový dojem a víme, jak nás druhý přijímá a slyší a jestli se jedná o empatické propojení a naslouchání, nebo např. formální a neosobní komunikaci bez empatie.

Někdy se však děje i to, že druhý s námi soucítí, ale v komunikaci s námi to neprojeví a jeho empatii nepřečteme. V každodenním životě je např. dost běžné, že jsou lidé zaražení, když slyší zničující události – typickým příkladem je např. zpráva o smrti blízkého člověka, nebo zpráva o závažném onemocnění. Stává se, že v takové situaci nedovedeme projevit empatické soucítění. Často to není proto, že by se nás tyto zprávy nedotkly, ale právě naopak. Vnímáme utrpení, bolest a smutek druhého, avšak nevíme co říct. Nedokážeme reagovat, odvracíme se úplně, nebo mlčíme, či říkáme slova typu „to mi ani neříkej“ či jiná spojení jež zní nevhodně a ne-empaticky. Důvodem takových reakcí může být vnitřní nejistota, či úzkost z toho, co bylo řečeno, nebo dokonce z toho, co by mohlo být řečeno. Je proto důležité vědět, že kromě zmíněného vciťování, má empatie ještě druhou část. Je to část komunikační. Tato část empatie vyžaduje určité dovednosti verbální i neverbální. Často stačí s druhým jen být, držet ho za ruku, obejmout. Slovy pak lze vyjádřit a přiznat pocity smutku a tíže – „vím, že je to těžké, jsem tady, kdybys o tom chtěl mluvit, kdybys něco potřeboval.

Prostorem, kde se učíme a projevujeme empatii, vnímavost k sobě i k druhým a způsob jak to vhodně vyjádřit je skupinová psychoterapie. Zde emapatii zažijete tzv. na vlastní kůži a učíte se nástrojům, jež můžete přenášet do života.

Jak pracuji s empatií jako psychoterapeut

Empatii však v té či oné míře a hloubce využívají všichni, kdo pracují s lidmi. Jako nástroj pro léčení psychiky ji využívají psychoterapeuti, kteří pečují o duševní zdraví a dosažení spokojenosti a vyšší míry životního štěstí svých klientů.

V běžné komunikaci to vypadá tak, že jeden člověk přichází s nějakým sdělením – říká svůj názor, druhý většinou reaguje a říká zase svůj názor, či zpětnou vazbu. V terapeutické empatické komunikaci, jež používá především v individuální psychoterapii je to jiné. Při svojí práci používám pravidlo terapeutické empatické komunikace – zůstávám v referenčním rámci klienta a povzbuzuji jeho naslouchání sám sobě. Jsem v jeho světě s ním, pokud to dovolí, zkouším rozumět tomu, jak on svůj svět vnímá, co v něm zažívá. Jako psychoterapeut jsem laskavým ale zároveň pevným průvodcem ve vnitřním světě klienta. Doprovázím jej, v porozumění a přijetí sama sebe, v uvědomění toho, co neslouží, v hledání cesty k možné změně. Přijímám klienta a celý jeho vnitřní svět, nehodnotím, nekritizuji, ale pojmenovávám a mohu i předložit obrazy a pocity, které s klientem zažívám, což bývá cenná zpětná vazba.

Jako psychoterapeut, jež pracuje empatickou komunikací jsem průvodce, který pomáhá na cestě vlastnímu já, k vlastním motivům, postojům, hodnotám, zvykům a příčinám chování, jež do značné míry utvářejí a formují žití ve rovině partnerských a dalších vztahů v rovině pracovní či zájmové atd. Pomáhám tím, že při sezení společně s klientem zmíněné aspekty najdeme, pojmenujeme a dáme do souvislostí. Taková práce zpravidla přináší větší míru vnitřního klidu klienta a také větší zodpovědnost a způsobilost nakládat sám se sebou.

Jedním z psychoterapeutických technik je vyjadřovat slovy to, co od klienta slyším. Důležité je nejen naslouchání obsahu, ale též vnímání a zrcadlení pocitů. Svou roli hrají také nevyřčené pocity. Při psychoterapii se věnujeme i této oblasti. Naslouchám celé komunikaci, předávané celou osobou. Jde o to, slyšet tón, váhání, upovídanost, držení těla, výraz obličeje, to vše sděluje významy, jež se skrývají pod povrchovým významem samostatných slov. Tyto významy při terapeutickém rozhovoru objevujeme.

Empatie pomáhá mezilidským vztahům

Své empatické schopnosti a dovednosti však můžou rozvíjet i ti, kdo nejsou odborníky na duševní zdraví. Motivací pro práci s empatií může být to, že pokud empatické schopnosti používáme, tak lépe navazujeme hlubší a kvalitní vztahy s ostatními. Jde o to, začít to zkoušet, avšak velmi pozvolna s láskou a krůček po krůčku.

Jak postupovat krůček po krůčku:

• Trénovat a zkoušet v sobě schopnost vcítit se do situace druhého
• Všímat si neverbálních projevů a toho, co v nás vyvolávají
• Vnitřně uvědomovat vlastní zkušenost, ale nehodnotit skrze sebe
• Prostě jen být s druhým v jeho světě, přijímat ho
• Vědět, že pokud něco říkat nechce, má na to právo, nenutit ho
• Používat stejná slova, která volí on, ptát se, jestli rozumím dobře významům těchto slov a jaké pocity v něm významy vyvolávají
• Dávat druhému čas na vyjádření, klidně mlčet, když vidím, že přemýšlí

Těm, kdo se odhodlají osvojovat si alespoň některé zmíněné kroky a pravidla empatické komunikace, se skutečně otevírá svět většího porozumění a lidskosti. Chce to ovšem věnovat svůj čas a energii a také mít na zřeteli určité hranice opatrování vlastního já, abyste se ve světě druhého sami nerozplynuli.

Vám odhodlaným držím palce a přeju hodně štěstí.

Mirka Pražák Bartošová

Někdo hned na první dobrou ví, jaké má preference, že ho to zkrátka táhne ke skupině, nebo naopak spíše do více intimního a užšího prostoru „být sám jen s terapeutem“. To, kam nás to tzv. táhne, je jistě důležité kritérium, ke kterému je třeba přihlížet, samo o sobě však ještě nezaručí, že právě ta či ona forma je tou pravou volbou. Což hned vysvětlím:

Někdy totiž tam, kam se nám moc nechce přinese nejvyšší míru rozvoje, umožní nám se tzv. překročit. To posiluje naše self a jeho složky jako je sebevědomí, sebehodnota, sebepřijetí apod. Samozřejmě nejde o to se tzv. lámat. Překračovat se můžeme pokud na to máme dost sil a pokud vnitřní ne – komfort, který při sebe – překračování zažíváme, má míru, kterou jsme schopni unést. Je zásadní být v kontaktu svým vnitřním ne-komfortem a znát hranice, kdy se překročit a kdy si naopak zůstat tzv. v klidu a teple.

Pojďme se nyní podívat na některé procesy, které se při psychoterapii otvírají obecně. Při té které formě se však otevírají a zpracovávají jiným způsobem.

1. Potlačované emoce vyjdou z nitra ven

Jedním z důležitých procesů v terapii je, že potlačované emoce vycházejí z nitra ven. Objevují se v podobě slz, kdy vyplakáváme vnitřní bolest a smutek, nebo např. ve vyjádření vzteku a hněvu, který si v sobě můžeme nosit třeba i desetiletí.  
Když jsou emoce dlouho potlačované na terapii se to často projeví jako princip Papinova hrnce. Můžeme si to tak i představit: tlak, stlačený uvnitř pod pokličkou, když pokličku uvolníme, pára (emoce) se intenzivně vyvalí ven. Člověk pláče, zlobí se a konečně prochází očistou a uvolněním napětí a teprve potom může přijít další fáze – fáze nadechnutí a naděje na nový začátek.

Tento ozdravný proces funguje jak v individuální, tak ve skupinové terapii na stejném principu výše jmenovaného Papinova hrnce. Aby se mohl dít, je k němu potřeba prostředí, jež skýtá bezpečí, je prosycené důvěrou a vědomím, že lidé, jež jsou s námi, nás nebudou soudit a hodnotit, že nás a naše emoce přijmou s respektem a snahou nás pochopit a podpořit.

Když jste s terapeutem sami, vzniká toto bezpečí a intimita zpravidla rychleji než ve skupině, kde je vztahová dynamika spletitější. Oproti individuálnímu sezení se však ve skupině dají sdílet i prožitky ostatních členů, kteří se mohou cítit podobně jako vy, což terapeutický účinek zesiluje. Navíc lidé sdílením emocí cítí větší blízkost a je jim společně dobře. Pokud jste „jen“ s terapeutem znamená to něco jako kotvu mezi vámi dvěma v jednoduché mezilidsko-terapeutické vazbě. Pokud jste ve skupině, sílí vaše vazby ve větvích vztahů a zažíváte pocit společenství a toho, že jsme na jedné lodi s druhými.

Obecně však platí, že k uvolňování emocí je třeba citlivý a empatický přístup. Dobrý terapeut dokáže být trpělivý a pozná, kdy je to pravé „tady a teď,“ kdy je člověk připraven, kdy uvolnění emocí unese. Je úlohou terapeuta, aby vás před necitlivostí ochránil a vytvářel zmíněné bezpečné a nehodnotící prostředí jak při individuálním, tak při skupinovém sezení.

2. Sebepoznání

Jak skupinová, tak individuální psychoterapie skýtá možnost vhledu do jádra a podstaty své vlastní osobnosti. Ten který přístup má však své možnosti i limity.

V případě individuální terapie je celý čas věnovaný pouze vám a pozornost terapeuta je celou tu dobu zaměřena také stoprocentně na vás. To umožňuje do hloubky porozumět svým psychickým procesům, svým potřebám i způsobu jak se vztahuji k sobě i ke světu. Otevírá se hluboké poznání své vlastní autenticity. Z hlediska hloubky ponoru do své vlastní psyché nabízí individuální terapeutický přístup jistě větší intenzitu.

Ve skupinové terapii nemáme plný čas a kapacitu zaměřenou jen na nás samotné. Za to však můžeme získat úhel pohledu na sebe od lidí ve skupině. Dostáváme jejich reakce a zpětné vazby, jak se s námi cítí, co s námi prožívají. Díky tomu pak máme možnost vidět se z perspektivy vícero lidí a lépe tak porozumět tomu, co se nám děje a třeba často opakuje v našich životních situacích a v našich vztazích.

3. Zpracování vztahů se svými rodiči a sourozenci

Téměř v každé terapii se více či méně dotkneme podhoubí z kterého jsme vyrostli, tedy tématu rodičů, sourozenců, prarodičů. Dokonce i když už jsme dávno dospělí a žijeme svůj vlastní život, stále se vracíme ke svým počátkům. Je to pro to, že naše počátky stále znovu ovlivňují a formují způsob, jakým se vztahujeme ke svému současnému bytí ve světě.

Psychoterapie nám pomáhá porozumění svých zažitých vzorců chování ve vztazích. Často to, jak se vztahujeme ke svému partnerovi, či ke svým dětem vychází z automatismů, které jsme si vytvořili s rodiči a v původní rodině, jako normy pro své jednání a konání. Můžeme tak pochopit, jaký motiv je vlastně je pod tím, co nás dráždí, rozčiluje, zúskostňuje, proč žárlíme, proč my sami, či druzí s námi manipulují, i jako míru svobody umíme ve vztahu dopřát druhému i sobě.

Přínos psychoterapie je v tom, že si skládám ucelený obraz, z čeho jsem vyrostl a vím proč jsem a jaký jsem, ale také v tom, že pomáhá si vztahy s rodiči v sobě zpracovat, najít klid a možnost přijmout své blízké případně jim odpustit, což přináší velkou míru úlevy.
V tomto ohledu nabízí individuální terapie větší prostor se do tématu ponořit a jít v něm tempem, které potřebujeme. Zmíněné vzorce jsou často velmi hluboce zakořeněné a povědomé a každý z nás potřebuje svůj osobní čas, aby se k nim mohl dostat společně s terapeutem, který jej trpělivě doprovází.

Naproti tomu skupina může zprostředkovat mikrosvět, který v mnohém rodinu připomene a co zde zažíváme přímo na vlastní kůži. To může mít stejný vliv a dopad na náš rozvoj jako v terapii individuální, jen se k tomu dopracujeme jinou cestou.

4. Úleva, že nejsem sám, kdo zažívá náročné chvíle a problémy

Zjištění, že nejsem jediný, kdo prochází nelehkou situací, (ať už ve vnějším, či svém vnitřním světě), přináší úlevu. Je osvobozující a překvapivé zjistit, že to, co řeším já, řešili třeba i druzí lidé a cítili se u toho stejně, nebo podobně.

Naše osobní tajemství nás izoluje od ostatních. Když se odvážíme je odhalit, jako bychom se zbavili koule u nohy. Tento proces a přínos psychoterapie je více zastoupen v terapii skupinové. Zde se totiž dějí interakce a komunikace s lidmi, jež mohou zažívat, nebo zažili náročné chvíle a čelili a podobným problémům, jako my sami. Čerpáme tak ze skupinové zkušenosti, cítíme se být členy společenství, mizí pocity osamění.

5. „Dobrý pocit,“ že jsem užitečný pro druhé

Nejspíš znáte ten pocit, když vám někdo projeví uznání, nebo poděkuje, že jste mu pomohli, že díky vám dokázal to a to, že se mohl posunout z místa apod. Když nám druzí dají najevo naši užitečnost, zažíváme radost, potěšení, hrdost. Je to tzv. „dobrý pocit“ z uvědomění vlastní velké hodnoty. V psychologii a psychoterapii tomu říkáme sebehodnota.

Proces uvědomování si vlastní hodnoty a významu pro druhé je něco, s čím pracujeme v terapii poměrně často. Individuální forma terapie hledá momenty, kdy jsme mohli zažívat „dobré pocity“ ze své užitečnosti a přínosu pro druhé, pomáhá tyto pocity prožít, nebo znovu prožít a upevnit je ve vztahu k sobě, jako jeden ze zdrojů pro vnímání toho co je sebehodnota. Na individuální terapii se to děje tak, že se vracíme do svých životních situací a terapeut se ptá, jak jste se cítili, může vám nabídnout pocit hrdosti a upevnit jej, může ho zažít s vámi.

Ve skupině se proces uvědomování vlastní hodnoty děje více přirozeně a mnohem častěji jej zažíváme v módu „tady a teď“, tedy přímo na skupině. Prohlubuje se i tím, že jej sdílíme s ostatními členy. To často bývá velmi intenzivní zážitek vzájemného obdarování.  

6. Rozvoj sociálních a komunikačních dovedností

Psychoterapie jednoznačně podporuje rozvoj sociálních a komunikačních dovedností. Tím, jak mluvíme o sobě, učíme se pojmenovat své vnitřní procesy – emoce a emoční stavy, myšlenky, postoje, potřeby. Při terapeutickém sezení dáváme to, co se nám děje, jednak do slov, ale také do souvislostí. Zjišťujeme, že je to jiné, než když to vše máme jen v hlavě. Při pojmenování to má najednou tvar a jiný smysl.

Cvičíme tím vnímavost k sobě, lépe se nám nastavují vnitřní hranice a zároveň posilujeme schopnost být vnímaví k druhým a stanovovat hranice v našich vztazích. Prohlubuje a zlepšuje se tak schopnost sebevyjádření, sebereflexe ale i sebevědomí – tedy vědomí o sobě. Učíme se sociální dovednosti od terapeuta, v případě skupinové terapie též od členů skupiny. Postupně se zvyšuje citlivost na vše lidské, ve skupině se přirozeněji prohlubuje empatie, kterou zažíváme přímo v procesu psychoterapie.

I pro rozvoj sociálních dovedností platí, že při individuálním sezení můžeme jít hlouběji ke kořenům a případným barierám v komunikaci se sebou i s druhými. Naopak ve skupině zažíváme interakce přímo a jsou součástí skupinové dynamiky, což přináší mnoho „aha“ momentů a vícero úhlů pohledů od různých lidí. Je velmi cenné a hodně nás posouvá sdílet, co se nám při těchto interakcích děje, co zažíváme a jestli to známe ze situací svého života. Psychoterapeutická skupina sama je velké zrcadlo toho, jak komunikujeme. Z tohoto hlediska nabízí větší prostor to pochopit a případně měnit. Nabízí i možnost si sociální dovednosti v bezpečném a přijímajícím prostředí zkoušet a trénovat.

6. Naděje

Psychoterapie pracuje s nadějí, a věří, že dokud žijeme, stále a každý den se objevují nové možnosti, jak naplnit svůj život. Je to přístup snad všech terapeutických směrů. Prostě věříme, že bude líp, že vždy můžeme něco udělat, vidět světlo v tunelu a i když ho nevidíme, tak na něj můžeme myslet.  
Tento přístup má pozitivní dopad, díky němu začínáme očekávat zlepšení a otvíráme se dobré změně. To samo o sobě znamená hodně a především díky tomu je změna možná.

Naděje a práce s ní se ojevuje jak v individuální, tak i ve skupinové psychoterapii. Získáváme ji od terapeuta, od členů skupiny. Ve skupinové terapii můžeme zažít již zmíněný efekt toho, že já sám mohu druhému naději dodat a cítím se tak užitečný.

Na závěr ještě něco o skupinách

V neposlední řadě je třeba zmínit i praktické hledisko a sice, že skupinová terapie je prostředkem k úspoře peněz. Díky většímu počtu lidí ve skupině může být cena za hodinu skupinové konzultace i o 70-80% nižší, než individuální sezení.

Pro někoho to může být nepodstatné hledisko, vždyť kam jinam investovat, než do vlastního rozvoje a péče o svůj život. Pro někoho tento faktor rozhodující však být může.

V případě, že jste motivováni ke skupinové psychoterapii a volíte si tuto cestu, je třeba ještě zvážit, jaký typ skupinové psychoterapie zvolit. Existují skupiny specializované a úzce zaměřené – např. adiktologické skupiny, jež pracují se závislostmi, skupiny zaměřené na panickou poruchu, skupiny pro rodičovství nemocných dětí, skupiny poruch příjmů potravy a mnoho dalších. Dále jsou pak skupiny nespecifické, které nemají konkrétní výzvu, či společné téma, ale pracují s různorodostí, celistvě s člověkem a vším, co ho v životě potkává.

Jiné dělení skupin je na skupiny otevřené a zavřené. Otevřená skupina bývá časově neomezená, kontinuální, může trvat mnoho let členové se mohou připojit, nebo odejít kdykoli. Naopak uzavřená skupina má svůj vymezený čas, tedy začátek a konec, přičemž všichni členové začínají a ukončují cyklus společně.

Na úplný závěr přeji vám všem životní spokojenost a štěstí a pokud přemýšlíte o psychoterapii, ať už o individuální, či skupinové, vězte, že je to dobrá volba, přeji Vám odvahu tento krok učinit a držím palce.

Mirka Pražák Bartošová  

Jak ale rozmlouvat s lidmi na které máme zlost, nebo kteří se nás dotkli? Záleží nám na tom, aby skutečně slyšeli to, co jim chceme říci, ale situace je emočně vyhrocená. Obě strany zaplavují různé pocity – většinou jde o pocity nespravedlnosti a frustrace, dále hněv, jež se může projevovat agresí v komunikaci – např. výčitkami a někdy velmi zraňujícím obviňováním druhého, často se objevuje také lítost, dokonce až úzkostné stavy, jež agresivní způsob komunikace vyvolá.

Pro příklad uvedu dva příklady rozhovoru kolegyň a kamarádek Moniky a Heleny (jména jsou smyšlená):

Příklad I.

• Monika:

„Víš Heleno, ty jsi teda kamarádka! Nedokážeš si nic nechat pro sebe. Pořád roznášíš drby. Řekla jsem Ti, že jsem se pohádala se šéfem, kvůli těm podkladům a teď o tom mluví celé naše oddělení. Půl dne jsem se snažila to šéfovi vysvětlit a dohodnout se s ním, ale ty tvoje pomluvy zase všechno zkazily. Ty sama co nevíš, nepovíš. Už ti nikdy nic neřeknu.“

• Helena:

„Víš co, zmlkni! Nikoho to nezajímá. Já jsem jenom získávala lidi na tvou stranu. Ale ty nikdy nedokážeš ocenit to, co pro tebe lidi dělají. Nemá cenu snažit se tě podpořit.“

Příklad II.

• Monika:

„Víš, měla jsem na tebe opravdu zlost, když jsem se dozvěděla, že se s kolegy bavíš o tom, jak jsem se pohádala se šéfem. Už jsme si to skoro vysvětlili, ale on se pak kvůli zase rozzlobil, když slyšel verzi kolegů. Navíc mi bylo líto, že jsi vyprávěla druhým lidem to, co jsem považovala za důvěrné informace. Moc bych chtěla, abychom byly kamarádky, ale teď se s tebou necítím dobře a nevím, jestli ti můžu věřit.“

• Helena:

„Moc se omlouvám, Moniko. Je mi líto, že to tak dopadlo, protože tě mám ráda a opravdu jsem ti chtěla pomoci. Chtěla jsem získat lidi na tvou stranu. Záleží mi na tom, abychom zůstaly kamarádky a slibuji, že už se to nestane. Cokoli mi řekneš jako důvěrnou informaci, nechám si jen pro sebe.“

Vyjadřování se „za sebe“ a aktivní naslouchání

Monika, začala chodit na cyklus konzultací skupinové psychoterapie. Interakci přinesla na skupinu a dostala mnoho reakcí ostatních. Tato zpětná vazba od druhých, kteří jí měli rádi, pro ni byla důležitá. Byla důležitá proto, že se díky ní mohla přestat cítit v dialogu jako oběť, jako někdo, koho zradila kamarádka. A navíc objevila moc a sílu vyjadřování informací „za sebe“.

Jak vidíme z prvního příkladu, situaci vládne emoční chaos, kterým jsou zmítané obě kamarádky. Navíc se vzájemně neposlouchají. V prvním příkladu se obě vzájemně obviňují a mluví o tom, co udělala ta druhá a brání se slovním útokem na druhou stranu. Tak trochu technicky bychom řekli pracují domnělou informací „o tobě“ a „za tebe“ – tou obviňují a zároveň si pro sebe vytvářejí uvnitř obranu. Tím se však vzdalují tomu si vše vysvětlit. Vytvářet si domněnky o motivech jednání druhého je cesta spíše k neporozumění, zkreslení reality a k zacyklení se v pocitech frustrace.

V druhém příkladu Monika i Helena opustily domněnky – „co udělala ta druhá.“ Vyjadřují nyní to, jak se na situaci dívají za sebe a tak to také formulují. Zároveň slyší jedna druhou aktivně – tj. zabývají se významem slov v dialogu a sdělují jak každou tento význam oslovil.

Střípek ze skupinové psychoterapie

Monika díky vlastní ochotě k osobnímu růstu a díky nástroji, kterým je skupinová psychoterapie, pro sebe došla k jednoduchému, ale fungujícímu pravidlu, které si osvojila.

• Když nabízím domnělou informaci „za tebe“, osoba, které to říkám, má dojem, že ji obviňuji, kritizuji, útočím na ní. Může si myslet, že ji považuji za někoho špatného a nepřemýšlí o tom, jak změnit své chování, ale jak se bránit a útočit zpět.

• Když přicházím s tím, jak to mám za sebe (tj. co si myslím já, jaký mám postoj, co cítím), tak neobviňuji, ale zprostředkuji druhému svůj úhel pohledu a své emoční naladění, které ve mě situace vzbudila. Dávám zpětnou vazbu za sebe. To vede k porozumění a otevírá to prostor, jak se domluvit.

Monika o sobě věděla, že je spíše analytický typ, který přemýšlí pragmaticky a tápe v sociálních dovednostech. Ve své praxi se často setkávám s tím, že pro technicky smýšlející lidi a pragmatiky není jednoduché své sociální dovednosti rozvíjet, jsou pro ně příliš abstraktní, aby věcem rozuměli, potřebují je vidět, vizualizovat, mít popis, seznam, kuchařku.

Monika si díky laskavé a zpětné vazbě ostatních na skupinové psychoterapii vytvořila matici, která se jí osvědčila v praxi při dialozích s ostatními:

• Já se cítím takhle…… – popsat své emoce, pocity:

↓ „Jsem nervózní, „

• Když ty děláš tohle……– zmínit konkrétní chování partnera v komunikaci, nehodnotit a nekritizovat, ale popsat ho:

↓ „když říkáš, že si nevím rady s novým úkolem,“

• Protože…… – informovat, jak mě ovlivňuje dané chování:

↓ „protože pak pochybuji o vlastních schopnostech,“

• A přála bych si…… – vyjádřit přáním změnu směrem k sobě:

↓„přála bych si, abys mi víc věřil“

Zpětná vazba a autenticita

Během procesu, jež zprostředkovala skupinová psychoterapie, poznala Monika, že domněnky a informace „o tobě“ – tedy o tom, co jsi udělal a jaký jsi, skutečně nemají pozitivní efekt pro mluvčího ani pro posluchače. Napětí a zloba narůstají, vzniká prohloubení konfliktu, jehož řešení konfliktu je pak stále obtížnější. Především proto, zpětná vazba „za tebe“ kritizuje druhou stranu, snaží se jí vsugerovat vinu.

Naproti tomu zpětná vazba „za sebe“, ukazuje skutečné a pravdivé názory, postoje a pocity mluvčího, seznamuje s jejich významy a s tím, co a proč je pro něho důležité. Posluchač se tím dozvídá, že např. udělal něco, co se neshoduje s očekáváním, že mu způsobil nepříjemnost, nebo ho rozzlobil atd. Je to zcela jinak sdělená informace, která druhého nehodnotí, neobviňuje, nekritizuje. Zpětná vazba s informací „za sebe“ je jasná a neohrožující forma toho, jak seznámit ostatní s vlastními očekáváními, potřebami, pocity. Informace „za sebe“ ukazuje, co mluvčí cítí. Vyžaduje otevřený a popisný, nikoli hodnotící postoj. Takový přístup ve zpětné vazbě má větší pravděpodobnost na pozitivní změnu.

Způsob vyjádření se „za sebe“ záleží na situaci. Někdy je možné změnit pořadí, nebo použít pouze první dva prvky schématu. Základem je, že vyjadřovat se „za sebe“ zprostředkuje druhým vaše pocity, myšlenky a opravdové rozpoložení pro danou situaci, nikoli hodnocení druhé osoby. To nás vede k úlevě, neboť se vyjadřujeme autenticky, navíc se otevírám autenticitě druhé strany. Otevírají a zvyšují se i možnosti si porozumět, dohodnout se, či přijmout to, že druhý je jiný než já, jinak smýšlí a prožívá a že má na svou autenticitu a její vyjádření plné právo, tak jako já sám.

Přeji Vám hodně porozumění v komunikaci a zdravé, upřímné a láskyplné vztahy s ostatními.

Mirka Pražák Bartošová